Morální odsouzení ministra Kalouska šéfredaktory deníků a zpravodajských týdeníků je pokrytecké. A to bez ohledu na to, zda je mu vyčítána manipulace s údajným zvukovým záznamem z jejich jednání, nebo poté, co existenci záznamu popřel, lež. Kalousek tím pouze sestoupil na morální úroveň plátků, jimž pohoršená žurnalistická klaka velí.

Pokud by si Kalousek či kdokoli jiný z jednání šéfredaktorů pořizoval bez jejich vědomí zvukový záznam, nechoval by se jinak než pánové Kroupa, Kmenta a mnozí jiní „investigativci“. Slovy rozhněvaného politruka z lidově demokratické armády – jak vy k my, tak my k vy. Jinými slovy - Kmenta může? Michálek může? A Kalousek nemůže?

A obvinění ze lži? Jistě, lhát se nemá. Ale nepůsobí to zrovna přesvědčivě, když vodu káže někdo, kdo má jinak pití vína za normu. Mám dlouholetou zkušenost s mnoha novináři, že o události, jíž jsem byl svědkem či tématu, kterému rozumím, píší nepravdivě. Nemusí to být hned čirá lež, mnohdy si vystačí s polopravdou či účelovou manipulací s fakty. Až na pár světlých výjimek neznám médium, které by se za zveřejněné nepravdy obětem pomluv a omylů omluvilo. Případ za všechny – stále ještě nekončící mediální bátoriáda. Vím hned o několika nepravdivých tvrzeních, které novináři o minulosti či politických názorech Ladislava Bátory bez ustání opakují. Dané novináře jsem na jejich prohřešky upozornil, přesto se neměli k tomu, aby se L. Bátorovi omluvili. Našli se i tací – jako například Roman Krištof v Lidových novinách, jenž v soukromé korespondenci svůj poklesek přiznal – kteří ve svých dalších článcích na téma „Bátora“ množství mystifikací ještě znásobili. Z hlouposti? Ze zlé vůle? Z vůle šéfredaktora či vydavatele?

Ohrožení svobody slova, před kterým novináři varují, proto nepřichází primárně od M. Kalouska, ale od médií samotných.