Tak lapidárně kdysi smetl Vladimír Špidla Václava Klause v jedné z předvolebních televizních debat. Necítil v té chvíli žádnou potřebu vysvětlit, co těmi "zdroji" myslí. Až za pár měsíců Špidlova premiérování se ukázala holá pravda - kapsa daňového poplatníka byla ještě dostatečně plná na to, aby ji čeští socialisté zvýšením daní náležitě vyprázdnili.

Špidlův socialistický duch úspěšně obchází chodbami Evropské komise a Evropského parlamentu.

V době těžkých krizí veřejných rozpočtů se národní státy přirozeně vzpírají vyšším povinným odvodům do centrálního evropského rozpočtu. A tak významná část evropských poslanců v úzké spolupráci s byrokraty v Evropské komisi zjistili, že "zdroje tu jsou".

Politicky korektně se tyto zdroje obezřetně nenazývají daněmi, ale sáhlo se po dostatečně vznosném pojmenování "inovativní financování". Princip je však stejný - ruka (evropského) výběrčího daní si hledá další cestu do kapsy poplatníka.

Proč?

Argumentace k hledání nových daňových příjmů je překvapivě prostá - zaplatí ten, kdo škodí.

Škodí nám banky a finanční instituce - mohou prý za finanční a ekonomickou krizi. Bude na ně uvalena daň z finančních transakcí a také povinný odvod za provozování finančních aktivit.

Škodí nám ti, kteří znečišťují životní prostředí. Takoví budou nuceni platit "evropskou daň z přidaného uhlíku", což má vytvořit finanční zdroje pro podporu "přechodu na bezuhlíkovou společnost".

Škodí nám (evropským modelem sociálního blahobytu) rozvrácené rozpočty. Vydáme evropské dluhopisy jako "jednotný nástroj pro řízení dluhů založený na zásadě vzájemného sdružování částí státních dluhů".

Jinak řečeno, dluhy shrneme na jednu hromadu - zfederalizujeme je - a z výnosu emise evropských dluhopisů je zaplatíme. Zadlužíme se, abychom splatili dluhy. Kdo jsi žil nad poměry - raduj se, kdo jsi reformoval a šetřil - spílej si.

Škrty v evropském rozpočtu? Neblázněte!

Tak vypadá podivná logika hledání nových finančních zdrojů na úrovni evropských institucí. Ani slovo o hledání úspor v unijním rozpočtu. Ani slovo o škrtech v rozpočtech desítek zbytečných evropských agentur (nedej bože jejich zrušení). Jednotná zemědělská politika, která ročně spolyká téměř polovinu evropského rozpočtu, je i nadále nedotknutelnou svatou krávou. Směšný boj s klimatickou změnou je stále prioritou, ačkoliv EU je na tomto bojišti již beznadějně opuštěna.

Zatímco v národních rozpočtech se drasticky a za cenu vysokého sociálního napětí škrtá, evropského rozpočtu se nic takového netýká.

EU jako předvoj (ale čeho)

Jako by ani EU nebyla obklopena rychle rostoucím okolním světem. Protlačuje návrhy, které opět sníží konkurenceschopnost evropských firem. K dispozici sice evropští úředníci dávají mlhavé propočty o výnosech z nově zavedených daní, nikdo však nepočítá s tím, že by se část průmyslu a finančního byznysu kvůli novému daňovému břemenu přesunula mimo hranice EU.

Unie tak setrvává ve svých naivních chimérách o tom, že je předvojem změn, jejichž dobro zbytek světa nakonec pochopí a přijme. Bohužel, ke své škodě.

Zdroje jsou, ale jak dlouho?

Jak nakažlivý je špidlovský virus zvrácených představ, že kapsy daňových poplatníků jsou stále plné a jak snadno této nákaze politikové podléhají. Jak jednoduché je sáhnout do kapsy daňového poplatníka a ještě to doprovodit ujištěním, že je to vlastně k jeho dobru.

Každého takového šmírování ve vlastní peněžence by si měl občan dobře všimnout. Ať už jde o nové evropské daně (které s největší pravděpodobností budou, bohužel, schváleny), či nejrůznější akrobatické pokusy zručných domácích ministrů financí.

S jistotou lze totiž říci jediné: zdroje tu donekonečna nebudou.