Je to zvláštní věc s homosexuály. Již řadu let lze pozorovat stále větší divadlo kolem homosexuálů, lesbiček a významu sexuální orientace. Stačí pár minut na internetu na to, aby člověk narazil na všechny možné zájmové a lobbistické skupiny. Nabídka sahá od Homosexuálních přátel německých drah přes Homosexuální otce a Mládežnický spolek lesbiček, homosexuálů a bisexuálů až po Homosexuální důstojníky a policisty. Euro-parády a Gay-parády jsou již léta velkými událostmi podporovanými ze všech sil obcemi i lidmi zodpovědnými za cestovní ruch. I v politice si homosexuálové vydobyli své sebevědomé místo.

Berlín má homosexuálního primátora [Klaus Wowereit, pozn. překl.], Curych lesbickou primátorku [Corine Mauch, pozn. překl.]. Spolková republika dostala v osobě Guida Westerwelleho homosexuálního ministra zahraničí. Nemluvě pak o mnohých homosexuálech mezi televizními moderátory nebo o vítězném tažení homosexuálního životního stylu.

Nic proti osobnímu zalíbení, ale důkazy mluví za sebe: homosexualizace současnosti dosahuje svého vrcholu. A navíc – zdá se, že kolem gayů vznikl iritující kult, homosexualita se stala jistým druhem náboženství.
Kdo se přizná k homosexuální orientaci, stává se zářícím mučedníkem svědčící církve. Kdo se tomuto kultu vzpírá, toho postihne klatba. Tak jako ve všech náboženských systémech, i zde platí, že kdo vraští čelo, nepatří mezi vyvolené. Homosexuální párty nesmí být rušena.

To překvapuje i na pozadí historie. Moderní homosexuální hnutí je mladé, letos má své 40. jubileum. Málokteré jiné emancipační hnutí toho dosáhlo tolik v tak krátké době. O ostrakizaci a diskriminaci nemůže být při střízlivém pohledu ani řeči. Kdysi vysmívaní a pronásledovaní homosexuálové dnes samozřejmě disponují všemi myslitelnými občanskými právy. Obzvlášť akceptovanými jsou ve Švýcarsku. V roce 2005 se tady v referendu vyjádřilo 58 % hlasujících kladně k otázce registrovaného partnerství (bylo to vůbec jediné takové rozhodnutí v referendu na světě).

Podpora ze strany státu

Právní zrovnoprávnění je ale jen jednou částí vítězného tažení. Uznání, jemuž se homosexuálové těší, jde daleko za tento rámec. Stát je podporuje, společnost usiluje o jejich přízeň. Gayové dnes určují, jak se smí o homosexuálech myslet a mluvit, a především to, o čem se mluvit nesmí.

Zdá se, že je dosažena hranice, kdy propagace vlastního životního stylu na úkor svobody vyjadřování se zvrhává v netoleranci. Nejnovějším příkladem je případ Carrie Prejean, která se musela vzdát titulu Miss kvůli kritickým vyjádřením na adresu homosexuálních sňatků.

Gayové již dávno obrátili útočící kopí opačným směrem. Důkazy pro to jsou nasnadě. V Berlíně půjdou i tento rok při příležitosti „Christopher Street Day“ desetitisíce lesbiček a gayů k vítěznému sloupu, v čele s gayem-starostou Klausem Wowereitem (SPD). Uzavírají se pro diskriminované menšiny celá centra měst?

To samé platí o Euro-parádě (organizuje ji od roku 1991 Sdružení evropských organizátorů Gay-parád (EPOA) každý rok v jiném městě Evropy - pozn. překl.) nejvyšší rituální slavnosti homosexuální obce, která se letos [2009, pozn. překl.] uskutečnila v Curychu od 2. května do 7. června. Přitom se sponzoři z veřejné i privátní sféry předháněli ve své podpoře. Dík organizátorů byl určen nespočetnému množství adresátů: vedení města, městské radě, úřadu starostky a policejnímu úřadu, úřadu vydávajícímu povolení, elektrárnám, Zelenému městu Curych, vodárnám, úřadu inženýrského stavitelství, záchranné službě, curyšské AIDS-Hilfe, curyšskému centru pro turistický ruch, jakož i vládní radě, kantonální správě, loterijním fondům (poukázaly 100 000 franků) a dalším. Mezi sponzory byly firmy jako British Airways, Campari, Coca-cola, Nivea, Red Bull, Švýcarské dráhy a mnoho jiných.

Ke kultu homosexuálů patří také podbízení se. Sacha Baron Cohen jako veřejný šašek přejmenoval při spuštění jeho žhavě diskutovaného gay-filmu „Brüno“ v Nizozemí amsterodamskou čtvrť červených lampionů (Red Light District) na čtvrť růžových lampionů „Pink Light District“.

Satira ale pokulhává za realitou. Při příležitosti 25. výročí hnutí (1994) se New York Empire State Building po dva dny rozzářil do barev růží a fuchsií. Tel Aviv při příležitosti gay-parády změnil své osvětlení do duhových barev.

Růžoví policisté

Také Curych se při příležitosti Euro-parády cvičil v chameleonském přizpůsobování. Město v průběhu Euro-parády vyvěsilo kromě švýcarského kříže a městského znaku také vlajku homosexuálů. Tímto ovšem výčet nekončí. V curyšské zoologické zahradě byly dokonce nabízeny prohlídky homosexuálních plameňáků a dalších homosexuálně orientovaných zvířat. Strana lesbické primátorky Curychu [Sociálnědemokratická strana Švýcarska, pozn. překl.] vedla kampaň s heslem „Jsme stranou pro lesbické, gay a bisexuální zájmy“.

Obzvlášť na sebe v průběhu obrovského festivalu upozorňovala curyšská městská policie. Zveřejnila celostránkové inzeráty, které ukazovaly růžová vypolstrovaná pouta. Pod nimi byl uvedený text: „Vítejte na Euro-parádě 2009, staráme se o bezpečnost, aby Curych zůstal světu otevřeným, tolerantním městem“. Pod patronátem policie vedl „Pink Cop“, spolek homosexuálních policistek a policistů ve Švýcarsku, „mezinárodní konferenci“ za německé účasti příslušníků Bundeswehru. Její název byl stejně samozřejmý jako sebestředný: „Policie a homosexualita“. Vzrušeně se diskutovalo o „aktuální situaci homosexuálů v bojových silách a policejních jednotkách ve Švýcarsku a v Německu“. Homosexuální ochránci pořádku požadují, „aby všechny švýcarské policejní sbory diskutovaly otázku homosexuality ve vlastních řadách již při základním výcviku – tak jak to činí už léta městská policie v Curychu“.

Homosexuální lobby povzbuzovaná a nabádaná „médii a veřejností stavící se v její prospěch“ (EuroPride-Magazin) může prosadit téměř každou svoji žádost. Dokonce i konzervativněji orientované instituce jako policie či armáda stojí v pozoru, když zazní výzva k podpoře homosexuálů. Od prvního ledna 2009 platí ve švýcarské armádě tomu odpovídající nařízení. Citlivé zacházení s homosexuálními kamarády je „povinným tématem“ ve výcviku vojenských kádrů. A to k velké radosti Queer Officers Switzerland. Tento spolek zastřešující homosexuály ve švýcarské armádě nabízí armádním špičkám pomocnou ruku ve spoluutváření školících zařízení a při poskytovaní rad a podpory vyšším důstojníkům.

Homosexuální ideologie

Ani před dětmi a školami se tlak homosexuálních skupin nezastavuje. „Škola je místem, kam má homosexualita jen omezený přístup – je zřejmě poslední heterosexuální baštou“, stěžovali si iniciátoři Euro-parády.

„Tematizace otázek k sexuální orientaci“ musí být „projednávána jak s obecnou sexuální výchovou, tak i ve všech vyučovacích předmětech v rámci všech věkových kategorií“. Od nejnižších ročníků až po armádu, od prvňáčků až po vojenské důstojníky: homosexualita má být povinnou látkou doprovázející celý život.

V loňském roce se ve Spolkové republice sdružili gay a lesbičtí pedagogové a pedagožky (původní text záměrně obsahuje novou německou politicky korektní formu „PädagogInnen“, která uvádí ženskou příponu s velkým písmenem, bez ohledu na to, že je to v rozporu s logikou německé gramatiky - pozn. překl.).
ze spolkové země Porýní-Falc za účelem prosazení „řešení tématu homosexuality ve vyučování“ a předložení „politických požadavků na ministerstvo školství“. Jeden můj známý, spisovatel žijící v Berlíně, mi vyprávěl, že učitel jeho syna své třídě hned v první den školního roku vnucoval informaci, že je gay.

Při takové – s prominutím – penetraci veřejného života homosexualitou už dávno nejde o zákonné zrovnoprávnění – což je samozřejmostí v každém liberálním systému – nebo o to, aby mohli gayové a lesby provozovat svoji sexualitu. Řeč je o něčem jiném. Fenoménu homosexuality jsme přiřkli náboženské rysy; americký konzervativní autor Dinesh D´Souza mluví v této souvislosti o „ideologii“.

Srovnání s antikou osvětluje, co je tím míněno. Mezi starými Řeky bylo mnoho gayů, i tak slavných jako Sókratés. To ale neznamenalo, že filosof nahlížel svět přes „růžové“ brýle. Sókratés byl gayem přirozeným způsobem, nikdy ale neměl v úmyslu posuzovat podle toho školy, stát či armádu.

Otázka se nabízí sama: kde je hranice, za níž se oprávněný protest proti utlačování, neuznání a diskriminaci mění v trapnou propagandu a prosazování osobní záliby? Jak moc nás vlastně zajímá, kdo a jakým sexuálním praktikám se oddává? Přijde po homosexuálech jako další na řadu latexová frakce? Nebo nás obšťastní milovníci zvířat? Exhibicionismus se stává masovým fenoménem.

Stylizace do role obětí

Homosexualita se stala světonázorem a politickým programem. Okrajová záležitost se tlačí do centra pozornosti. Homosexuální politici nejsou posuzováni podle svých přesvědčení a činů, ale na základě jejich sexuální orientace. „Mnozí gayové a lesby jsou zklamaní kvůli tomu, že Obama do svého kabinetu nepovolal žádnou osobu s homosexuální orientací,“ ohlásil jeden online-portál. Do úvahy ale přicházely dvě lesby jako členky Nejvyššího federálního soudu – aleluja!

Homosexuálové už vlastně právním zrovnoprávněním a společenskou akceptací dosáhli své cíle. Nacházejí se „ve velmi privilegované pozici“, politika je jim „velmi příznivě nakloněna“, píše se v jednom průvodním časopisu k Euro-parádě. Odpůrci „jsou bezvýznamní“.

Pokud budou gayové a lesby tímto způsobem „privilegováni“, za co budou ještě bojovat? Stojíme před otázkou, k čemu a zda vůbec je třeba politické homosexuální hnutí a jeho manifestace. Dokonce se zdá, že i jeho protagonisté mezitím začínají mít pochybnosti o potřebě svého konání. To dokazuje reakce na jednu petici pořádanou organizacemi na podporu rodin, které usilovaly o omezení Euro-parády. Organizátoři Euro-parády byli vděční za „homofobní iniciativu“.

Tento příklad ukazuje, že stylizace do role obětí, se kterou ještě stále koketují, už dávno ztratila smysl. Jejich demonstrace se staly prázdnými rituály lidumilných vyznání, které je nic nestojí.

„Je to čest promlouvat k takovým statečným a angažovaným ženám a mužům, kteří se zastávají lidských práv, i když padá hustý déšť“, hřímala jedna z řečnic na Euro-parádě k hrstce posluchačů. Vrcholem jejich odvahy bylo nechat se promočit deštěm.

„Všichni jsme homosexuálové“

Stalo se takřka otřepaným tvrzením, že homosexuální životní styl dominuje velké části veřejného života. „Švýcarská televize zvýhodňuje homosexuály“, zněl jeden titulek v bulvárním deníku Blick před dvěma lety. Článek poukazoval na homosexuální moderátory jako Kurt Aeschbacher, Sven Epiney, Patrick Rohr, Charles Clerc, Dani Fohrler a Christian Franzoso. Týdenník Magazin věnoval homosexuálům dvojčíslo. „Homosexuálů bude stále víc a víc,“ konstatoval časopis. Homosexuální kultura „nemá svrchovanost jen v otázkách módy a designu, homosexuální kultura nás heterosexuální muže (a ženy) ovlivnila téměř ve všech lidských oblastech“. Když budou všichni homosexuály, pak nebude nikdo menšinou.

Menšina již dávno udává tón. Lesby a gayové chtějí uzavírat manželství a dokonce adoptovat děti a přisvojit si tak poslední osobitosti heterosexuality. Možná by bylo užitečné, kdyby se přestaly stírat rozdíly.

Zavřít poklopec

Dřívější generace přemýšlely svobodněji. Thomas Mann, sám homoeroticky založen, nahlížel na homosexualitu bez jakéhokoliv sentimentu: „Je to ‚nevázaná’ láska ve smyslu neplodnosti, beznadějnosti, odmítání důsledků a nezodpovědnosti. Nevzniká jen sama ze sebe, příčinu staví do nicoty, je ‚uměním pro umění’, takže může být esteticky skutečně hrdá a svobodná, je ale bezpochyby nemorální.“ Bloudí a toulá se do všech stran, chybí jí věrnost.

Po úspěšné emancipaci by bylo možné očekávat, že homosexuální hnutí bude o něco mírnější. Jaký má ještě smysl vlezlé, veřejný život obtěžující „předvádění se“?

Být gayem by potom bylo jednoduše sexuální orientací, osobní věcí, se kterou by se podle pravidel dobrého vkusu na veřejnosti konečně opět zacházelo diskrétněji. Normálně přece také neustále nepobíháme s otevřeným poklopcem.

Dr. Philipp Gut (1971) vystudoval historii, současnou německou literaturu a filosofii na universitě v Curychu. Je spisovatelem a šéfredaktorem kulturní a společenské rubriky švýcarského týdeníku Weltwoche. Jeho esej „Když se homosexualita stává druhem náboženství“ vyšla na stránkách Weltwoche 2. 7. 2009 a 17. 10. 2009 ji otiskl rovněž německý deník Welt. V obou případech vyvolala vášnivou diskusi.

Z německého originálu Homosexualität ist zu einer Art Religion geworden uveřejněného na stránkách http://www.welt.de/vermischtes/article4878502/Homosexualitaet-ist-zu-einer-Art-Religion-geworden.html a http://www.weltwoche.ch/ausgaben/2009-27/artikel-2009-27-handschellen-in-rosarot.html přeložila Mária Pešeková.

www.obcinst.cz