Lidé, kteří nejsou zaslepeni pseudomorálkou politické korektnosti, si stále častěji kladou nad fenoménem islamizace Evropy kacířskou otázku: Není ideologie multikulturalismu nástrojem sebevraždy Západu? Lidem, kteří nejsou zaslepeni mýtem postmoderního relativismu, to však bylo jasné už při jejím vzniku. Praktická destruktivní síla multikulturalismu je jen vnějším výrazem teoretické autodestruktivity relativismu, z něhož ideologie multikulti vzešla. 

Dějiny filosofie jsou přeplněny politováníhodnými případy, kdy se filosofové sami vyvracejí. Právě ty až příliš originální myšlenky pravidelně stíhá velká nepříjemnost: neobstojí samy před sebou. Rubem slávy protagonistů novověké filosofie je např. prokazatelná skutečnost, že zatížili následující staletí bludným balvanem rozporného myšlení. Postmoderní relativisté dnes kolem něj pořádají oslavné liturgické tanečky. Příklad?

Normalizovaná rozpornost

Když Václav Bělohradský hřímá proti mravnímu univerzalismu, zdůrazňuje důležitě relativnost všech našich východisek a předpokladů. Když ale pocítí ideologicky nutkavou potřebu vyznat se z kolektivní viny za hanebnosti bílých mužů (kam prý přišli, tam loupili a vraždili), na akcentovaný relativismus rychle zapomíná. Najednou je mravní zákaz krutě nespravedlivého zacházení s člověkem univerzální. Jak tedy Bělohradský smýšlí o obecné platnosti mravních norem? Je možné ho brát vážně? Vždyť o nich tvrdí, že jsou i nejsou obecné. Upadá (nejen) v tomto bodě do nesnesitelné, účelové žvanivosti, v níž se konzistentní myšlenka vytrácí.

Ve stejném stylu, ale s mnohem větší autoritou nás poučuje idol postmodernistů, Martin Heidegger, že nemůžeme hodnotit filosofické směry jako lepší/horší. Neboť každý prý má svou dějinnou nutnost a my nemáme žádné měřítko pro takové posuzování. To ovšem Heideggerovi nebránilo, aby na jiném místě vzýval Hegelovu dialektiku jako nejvyšší dimenzi metafyziky.

Postmodernisté ve svém myšlení rozpornost bezmála normalizovali. Těží z ní však (jak si namlouvají) cennou devízu: smysl pro všepronikající, až na dřeň jdoucí radikální pluralitu; pro jistotu ji mravně přizdobují a zastřešují podivně chápanou tolerancí. Relativistické pojetí hodnot myšlení a jednání totiž logicky vyžaduje, abychom uznali pluralitu veškerých koncepcí a životních forem. Posílá tím do oběhu étos zvýšené citlivosti k jinakosti. Jím je také inspirována teorie a nesena praxe multikulturalismu. Ideálem multikulturalistů je tedy takové politické sjednocení společnosti, které by zároveň chránilo a zvýrazňovalo kvalitu (?) její vnitřní diverzifikace.

Kritici tu poukazují na neúnosné napětí obou pólů multikulturalistického konceptu. Politická jednota vyžaduje podřízení jednomu právnímu řádu, jedné ústavě. Na druhé straně je tu ale požadavek dílčích práv a preferování různých etnicko-kulturních skupin; v tom se tají teoretický problém konzistence multikulturalismu.

Strategií multikulturalistů je vstřícná imigrační politika. Její plody se pak společensky vstřebávají za pomoci takových legislativně – výchovných nástrojů, jakými jsou preferenční přístup k přistěhovalcům a diktát politické korektnosti. Ani tyto účinné prostředky praktického prosazování ideologicko-politických receptů multikulturalistů neunikají kritice. 

Nastolit rovnost skrze nerovnost

Preferenční přístup se kritikům jeví jako marný pokus dosáhnout rovnost skrze nerovnost. Jakoby nespravedlnost politiky dvojího metru mohla být cestou k nastolení spravedlnosti. V tom-to modelu výsekově-aspektuální, účelové spravedlnosti se ohlašuje chronický defekt levicového myšlení, které v zaujetí pro okázale proklamovanou spravedlnost pravidelně zapomíná na spravedlnost.

Politická korektnost k povážlivému manku lidskosti přidává masivní omezování svobody myšlení a projevu. Pravidla korektního myšlení, chování a vyjadřování byla v západních společnostech nadekretována do všech oblastí veřejného života jako bezmála hlavní pilíř mravnosti. Kdo na tuto hru nepřistoupí, je společensky ostrakizován jako extrémista. Diktatura politické korektnosti tak vytváří atmosféru strachu z hereze a infikuje svobodné západní společnosti patologií, kterou důvěrně známe z dob komunismu. Lidé jsou tlačeni do schizofrenní pozice, v níž musejí myslet a mluvit jinak na veřejnosti a jinak v soukromí. 

Monopol na pravdu

V našich poměrech se srovnání politické korektnosti s totalitními praktikami přímo nabízí. Dříve jsme tu měli kádrování podle třídního původu, dnes zvýhodňování podle rasy, pohlaví, sexuální orientace. Dříve legislativně ošetřená nekritizovatelnost té jedině správné ideologie – dnes totéž. Stejně gumové paragrafy: hanobení socialistického zřízení – podněcování k rasové či jiné nenávisti. Dříve zařazení mezi antisocialistické živly, dnes mezi extrémisty/ x-foby. Stejně jako komunisté, i dnešní političtí korektoři si s nenucenou samozřejmostí osobují monopol na pravdu a nárok na uznání své mravní převahy. Pak mohou nenávistně a bez diskuse okřikovat či kriminalizovat oponenty - jako bolševici. Inu, nepřehlédnutelné viry levicového myšlení.

Také veřejné mínění je úslužnými masmédii masírováno ke korektnosti v podobném stylu libozvučně jednohlasé propagandy, jakou pamatujeme z dob nezapomenutelného Rudého prá-va. K tomu se přidává manipulace skrze spotřební umění. Filmová propaganda, pracující s modelem bílého padoucha, hrdinné policistky a moudrého černého soudce, např. uráží inteligenci stejně zdařile, jako agitky z hluboké totality. Praktiky politických korektorů a klima, které šíří, skutečně evokují poměry reálného socialismu. 

Ne horší, jen jiný

Multikulturalisté se často odvolávají na tzv. kulturní relativismus, který přichází s převratnou myšlenkou: nemůžeme říct, že jedna kultura je (třeba z etického hlediska) lepší než druhá; jsou jen jiné. Proč? Protože bychom je posuzovali podle kritérií, která platí jen v naší kultuře.

Tato vyšší moudrost je kanonizovaná na univerzitách; říká se jí etický partikularismus. Z etického partikularismu se vyvinul mravní požadavek zesílené, vyšinuté tolerance. Normální tolerance obsahuje ohled na svobodu toho, kdo se mýlí, ale nezakazuje kritiku samotných omylů. Vyšinutá tolerance relativistů však vyžaduje nekritizovatelnost omylů. Ačkoli se tedy bouří nejen naše mravní cítění, ale i etické myšlení, musíme prý neprominutelně uznat etickou rovnost kultur, jejich hodnotovou nesouměřitelnost, a proto i požadavek vzájemné nekritizovatelnosti.

Toleruj = nekritizuj jiné!

Paradoxem multikulti relativistů však je, že vyšli z etického partikularismu, v němž se popírá obecnost mravních norem, aby nám naordinovali obecné mravní normy: Uznej rovnost všech kultur a podle toho jednej! Toleruj = nekritizuj jiné! Respektuj veškeré mravní obsahy každé kultury! Jakoby tyto imperativy nebyly jen univerzalizovaným myšlenkovým produktem pokleslé, liberálně levicové fáze západní kultury.

Filosofická analýza multikulturalismu nachází celou řadu takových rozporů, schovaných za etizující rétorickou ambaláží. Když se ale rozpory multikulturalismu uvádějí do praxe, nemůže to s ní dobře dopadnout. Multikulturalisté usilují o vytvoření takové společnosti, v níž bude zahrnuta pluralita eticky svébytných, autonomních kultur. Přitom politickou jednotu má garantovat právní řád, jehož normy dodá levicově liberální ideologie multikulturalismu. To znamená, že se od všech občanů různých kultur bude vyžadovat, aby přijali ideály kulturního relativismu: jeho hodnotové zestejnění kultur, i návody a tabu politické korektnosti.

Jinak řečeno: Multikulturalisté věří, že se příslušníci různých kultur beze všeho ztotožní s absurditami jejich ideologie (rozpory plodí absurdity). Věří, že např. vyznavači různých náboženství přistoupí na postmoderní osvětu a budou pokládat své pravdy víry za pouze relativní – platné jen pro ně. Tuto iluzi si mohli multikulturalisté ověřit jen v dílčí konfrontaci s pasivními, „provinilými“ a kulturně nalomenými západními křesťany. U muslimů už tvrdě narážejí; tak se z té šlamastiky zatím vylhávají.

Nakonec multikulturalisté naivně doufají, že příslušníci jiných kultur neprohlédnou jejich rozpory, že jim nedojde, jak si oni sami dopřávají zakázané ovoce nároků na univerzální platnost svých nerelativizovaných vizí a receptů.

Z rozporných teoretických koncepcí tedy multikulturalismus vzešel a v citel-ných praktických rozporech a konfliktech končí. Není tak úplně nerealistickou představou, že za pár desítek let nastolí islamisté (ať už násilím, nebo demokraticky) v Evropě právo silnějšího a pošlou levicově liberální světlonoše či spíše užitečné idioty do dějin.

Autor je filosof, šéfredaktor Distance – revue pro kritické myšlení. Publikováno v KONZERVATIVNÍCH LISTECH 3/2011, které naleznete zde: www.konzervativnilisty.cz