Vizitka bojovníků proti tmářství Katolické církve
Známý francouzský biskup a teolog Jacques Bossuet v 17. stol. jednou napsal: „Nikdo se nestal nevěřícím, aby předtím nebyl velkým hříšníkem.“ Dnes, kdy jsou ateismus, agnosticismus a povrchní náboženský synkretismus všeobecným jevem, tato teze samozřejmě neplatí ve vztahu k lidem, kteří v tomto prostředí vyrostli a nasáli už od dětství jeho atmosféru.
Nelze však popřít její pravdivost u těch, kteří ve jménu novověkých ideologií postavili boj proti Katolické církvi na první místo své publicistické nebo politické aktivity. Podíváme-li se na osobní životy kteréhokoliv z těchto filozofů, spisovatelů nebo politiků, tak z hlediska přirozeného mravního zákona by ani jeden z nich nemohl být dán za vzor mladé generaci jako morální člověk a autorita hodná následování.
Voltaire
Za „praotce“ novověkého boje proti katolické víře je právem pokládán francouzský osvícenský filozof a spisovatel 18. stol., svobodný zednář Francois Arrouet Voltaire. Jeho sžíravá protikatolická ironie ve jménu náboženské snášenlivosti mu získala všeobecnou slávu. Dodnes je veleben v literatuře i v učebnicích dějepisu jako „apoštol tolerance“, „velký bojovník za svobodu svědomí“ atd. Ve skutečnosti je Voltaire po mravní stránce odpuzujícím jevem. Byl to cynický lhář, finanční podvodník, obchodník s černými otroky a udavač. To všechno dokumentuje polský historik J. R. Nowak v knize „Církev a Velká francouzská revoluce“ (vyd. r. 2003 Matice cyrilometodějská v Olomouci).
Za nekritické velebení pruského krále Fridricha II. a ruské carevny Kateřiny II. včetně jejich násilných akcí proti Polsku a krvavých útočných válek v Evropě přijímal od nich drahé dary (sobolí kožešiny, pouzdra ze zlata atd.). Měl také významný finanční podíl v obchodní společnosti, která pořádala „lovy“ na černochy v Africe a prodávala je do Ameriky. „Otec svobody svědomí“ tím neobyčejně zbohatl.
Nepovažoval černochy za lidi, ale za „netvory zrozené z milostných vztahů žen a opic“. Katolická církev naproti tomu už ve 30. letech 16. stol. prohlásila v dokumentu papeže Pavla III., že domorodci jiné než bílé pleti jsou lidmi a nesmějí být otroky jiných lidí nebo dokonce být pokládáni za zvířata. Když Voltaira někdo v tisku kritizoval, okamžitě tento „rytíř tolerance“ intervenoval u královského dvora, aby dotyčný byl uvězněn.
Voltaire pokládal lež za legitimní prostředek boje. Právě on je autorem výroku, který si o dvě staletí později osvojil nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels: „Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou.“
Encyklopedisté
Podobně si počínali i další francouzští osvícenci, sdružení kolem vydavatelského díla „Encyklopedie“, které systematicky ničilo katolickou víru francouzského lidu: Denis Diderot, Paul Holbach, Jules La Mettrie aj. Kdykoliv si někdo „dovolil“ s nimi polemizovat, okamžitě požadovali u dvora jeho zatčení.
O morální úrovni encyklopedistů svědčí jejich večírky a dýchánky, které často vyústily v pusté orgie. Smilstvo bylo v životě těchto lidí naprostou samozřejmostí, s níž se netajili. V jejich řadách se nacházel i pověstný markýz Alphonse de Sade, svobodný zednář, zvrhlé individuum nacházející sexuální uspokojení v týrání druhých. Dalším „výtečníkem“ tohoto protikatolického tábora byl člen zednářské lóže iluminátů, okultista a později v celé Evropě hledaný podvodník Giuseppe Balsamo-Cagliostro. „Velký“ filozof a encyklopedista a „vychovatel“ J. J. Rousseau své vlastní děti odložil do sirotčince, aby mu „nepřekážely“, jak uvádí Paul Johnson ve svém spise „Intelektuálové“.
Marně bychom hledali mezi těmito osvícenskými encyklopedisty, kteří povýšili boj proti „katolické pověře“ na svůj ústřední program, jediného člověka, jehož by bylo možno po lidské stránce nazvat alespoň slušným.
To všechno dokládá ve svém spise „Rewolucja Francuska...“ bl. Sebastian Pelczar, polský biskup a historik počátku 20. století. francouzští revolucionáři Tím spíše nenajdeme slušného člověka u velkých pronásledovatelů Církve za Velké francouzské revoluce. Zavražděný Jean Marat, za jakobínské vlády rouhavě uctívaný jako bůh, byl ve skutečnosti krutý násilník a promiskuitní smilník. Georges Danton proslul jako bankéř svými finančními podvody,nMaxmilian Robespierre bestiální surovostí, kterou později „zužitkoval“ ke genocidě celých krajů (např. Vendée) jen proto, že jejich obyvatelé se odmítli vzdát katolické víry.
Odpadlý biskup Charles Talleyrand, také velký proticírkevní bojovník, byl v mládí uvězněn za zneužití 14leté dívky, ale kál se a plakal. Proto byl z vězení propuštěn,
později ale s pobavením vzpomínal na tuto „dobře zahranou komedii“. Odpadlý kněz Joseph Fouché, jinak velký smilník, vynášený dodnes některými proticírkevními liberály jako hrdina, se „vyznamenal“ v Lyonu střelbou z děl do žen a dětí, které odmítly ateistický „kult rozumu“ a zůstaly věrny katolické víře. To všechno se lze dočíst u Nowaka i v knize spisovatele Stefana Zweiga (nepříliš nakloněného katolické víře) „Joseph Fouché“.
Italští revolucionáři
Lidmi s pochybným morálním profilem byli i italští zednářští bojovníci proti Církvi. Giuseppe Mazzini, vůdce tzv. Římské revoluce r. 1848, byl zloděj, který se obohacoval krádežemi cenných předmětů z chrámů a vydával osobně příkazy k vraždám kněží. Totéž činil r. 1870 po obsazení města Říma italskými vojsky další svobodný zednář Giuseppe Garibaldi, neprávem velebený jako italský národní hrdina (informace s odvoláním na zdroje se lze dočíst v životopise bl. Pia IX. od bl. Sebastiana Pelczara a v životopise téhož papeže od Stanislawa Krajského).
Marxističtí revolucionáři
Boj proti katolickému křesťanství povýšili na svoji prioritu i zakladatelé marxistického ateismu. Jak vypadal jejich morální profil? Karl Marx byl podle pramenů (publikovaných mj. v Johnsonových „Intelektuálech“ a v Marčenkově „Případu posedlosti Karla Marxe“) nejprve „věčným studentem“, jenž koketoval s tajnými satanistickými spolky. Své studijní povinnosti zanedbával a neustále se opíjel v hospodách. Univerzitu dokončil až po pohrůžce otce, že mu přestane posílat peníze.
Oženil se s bohatou šlechtičnou Jenny von Westfalen, jejíž majetek prohýřil. Ke své ženě se choval hrubě a udržoval poměr se služkou. Jako novinář se neostýchal zveřejnit v novinách projev britského premiéra Gladstona, který tento politik nikdy nepronesl. Marx si ho vymyslel, protože potřeboval Gladstona představit v nejhorším světle.
Jeho nejbližším spolupracovníkem byl Friedrich Engels, zámožný obchodník s textilem, autor knihy „O původu státu, rodiny a vlastnictví“, v níž napadá mj. i manželství a požaduje uzákonění tzv. „volné lásky“. Nutno dodat, že Engels ji sám také praktikoval. Marx i Engels nadšeně velebili krvavý teror Pařížské komuny r. 1871, při němž tzv. komunardi vraždili lidi na potkání jen kvůli jejich „buržoaznímu původu“, mj. zastřelili i arcibiskupa Dalboise.
Nemravně si počínal také další úhlavní nepřítel křesťanství - vůdce bolševické revoluce v Rusku Vladimír Iljič Lenin, což nejlépe dokumentuje ruský historik Dmitrij Volkogonov ve své biografii tohoto diktátora. Žil ve faktické bigamii, krom své manželky Naděždy Konstatinovny Krupské měl ještě u sebe milenku – spisovatelku Inessu Armandovou. R. 1917 přijíždí do své vlasti z exilu jako německý agent. Lenin nese přímou osobní zodpovědnost za vraždy cca 8 milionů nevinných lidí z důvodů třídních, politických a náboženských.
Objektivně patří se svým spolubojovníkem Lvem Davidovičem Trockým k jedněm z největších zločinců lidských dějin. V jeho hrůzovládě pokračoval Josef Visarionovič Stalin, také velký protikřesťanský bijec. Svou kariéru začínal jako student pravoslavného semináře, odkud byl vyloučen pro krádež. Potom strávil několik let jako vůdce lupičské bandy, která se specializovala na přepadání a vykrádání vlaků (Allan Bullock: Hitler a Stalin).
Mexičtí revolucionáři
Největším pronásledovatelem Katolické církve v Mexiku byl prezident Plutarco Calles, komunista a současně svobodný zednář. Byl to vládychtivý ničema, neštítící se žádného nemravného prostředku k dosažení tohoto cíle. Stal se masovým vrahem katolíků. Jeho policejní složky si krátily v neděli čas vyjížďkou na venkov, kde střílely lidi vycházející po mši z kostela. Calles věrolomně slíbil katolickým povstalcům, tzv. cristeros, že splní jejich požadavky náboženské svobody, když složí zbraně. Ti mu uvěřili, Calles však místo splnění slibu je dal všechny postřílet (uvádí Lothar Groppe v životopise sv. Miguela Pro).
Ctižádostivými darebáky nevybíravými v prostředcích byli i španělští iniciátoři boje s Církví Largo Caballero a Manuel Azaňa. V předvečer španělské občanské války r. 1936 tiše souhlasili s pouličními vraždami vlivných katolických osobností a duchovních, jak o tom vypovídá tehdejší prohlášení španělského episkopátu.
Nedávná minulost
O morálním profilu nacistických zločinců, pro něž boj proti katolicismu byl rovněž jednou z priorit, není třeba se šířit, neboť je dostatečně znám. Nutno však si všimnout poválečných údajných „velikánů myšlení a ušlechtilých zastánců svobody“, které západní liberalismus a socialismus tolik vynášejí.
Nejvíce vystupoval proti Katolické církvi Jean Paul Sartre, existencionalistický filozof, hlásající bezohledný sobecký egoismus a promiskuitní smilstvo jako „autentické vyjádření svobody člověka“ a nejvyšší lidské hodnoty. To také v praxi realizoval, jak se lze dočíst ve skvělé knize Patricka Buchanana „Zánik Západu“.
Stejně si počínali i nenávistní odpůrci katolicismu z řad neomarxistické tzv. Frankfurtské školy: Theodor Adorno, Max Horkheimer a Herbert Marcusse. Otevřeně propagovali všeobecnou sexuální uvolněnost a legalizaci potratů. Tito mužové jsou ideovými a do jisté míry i fyzickými původci revolučních násilností levicově orientované studentské mládeže r. 1968 v západních metropolích ve jménu „sociální a sexuální svobody“. Z řad těchto bývalých studentů se rekrutují současní politikové, kteří prosazují legalizaci potratů, homosexuálních sňatků, klonování a eutanázie, mj. i bývalý americký prezident Bill Clinton, pověstný svými milostnými aférami, a třikrát rozvedený bývalý německý kancléř Gerhard Schröder.
Opačný pól
Tak by se dalo pokračovat. Správně napsal velký český předválečný apologeta, jezuita Konrád Kubeš, že za všemi protikatolickými tirádami a pronásledováním Církve vězí nemravný život jejich iniciátorů. Vzdát se ho nemíní, protože život ve hříchu je pohodlnější než život v zápase s hříchem. Církev však jim jejich hřích svojí naukou připomíná a probouzí v nich výčitky svědomí. Proto se tito lidé obracejí proti ní. Boj s Církví představuje u nich boj s vlastním svědomím.
Srovnáme-li s mravním profilem těchto amorálních nepřátel Katolické církve mravní profil jejich nadšených obhájců, kteří se jim postavili na odpor, ihned se objeví obrovský rozdíl. Největšími bojovníky proti francouzskému osvícenství 18. stol. byli světci Alfons z Liguori a Klement Maria Hofbauer a papežové Pius VI. a Pius VII., oba ctnostného života, kteří svou věrnost Kristu zaplatili internací ve Francii, kam je dal odvézt Napoleon. Život těchto čtyř obránců víry a život Voltaira, Diderota, Robespierra atd. – to jsou absolutně nesrovnatelné skutečnosti. Porovnáme-li život papeže bl. Pia IX. s životem krutovládce Mazziniho – máme jasně proti sobě na jedné straně světce a na druhé darebáka.
Svatým životem vynikal i velký německý bojovník proti svobodnému zednářství v 19. stol. Wilhelm von Ketteler, rovněž tak i J. J. Goerres, Fréderic de Ozanam aj. Proti liberálnímu nebezpečí nejbojovněji vystupoval papež světec Pius X. Bezúhonný ctnostný život papeže Pia XII., bojovníka proti komunismu i proti Sartrovu existencionalismu taktéž ostře kontrastuje s životem reprezentantů bezbožeckého komunismu i liberalismu, stejně tak i dnes mravní profil papežů – obránců počatého života Jana Pavla II. a Benedikta XVI. stojí v příkrém protikladu k mravnímu profilu politiků, kteří vraždy nenarozených obhajují. Miliony katolických mučedníků pro katolickou víru ve 20. stol. pak mluví za všechno. Katolická církev dokázala v průběhu posledních 200 let s pomocí Boží jednoznačně svou mravní převahu nad všemi bezbožeckými ismy.
Radomír Malý
Immaculata 4/2008