Je evangelní zpráva o Ježíšově zmrtvýchvstání pravdivá?
V mnoha jinojazyčných odborných publikacích, které k nám přicházejí ze Západu, se můžeme na téma novozákonních textů dočíst, že prý čtyři evangelisté nejsou jejich skutečnými autory, ty jsou prý dílem prvokřesťanské komunity, která je teprve připsala Matouši, Markovi, Lukášovi a Janovi. To údajně proto, poněvadž tato komunita usilovala o prohlášení těchto spisů za kanonické, čili inspirované Duchem Svatým.
K tomu ovšem bylo zapotřebí jejich sepsání současníkem Ježíšovým, který měl vážnost a autoritu. Z toho důvodu údajně nelze chápat novozákonní zprávy o Ježíši Kristu jako osobní svědectví jejich autorů, nýbrž jako teologii prvotní církve, kdy nemůžeme s jistotou říci, jestli ten či onen Ježíšův zázrak se skutečně stal nebo jestli je to pouze obrazné vyjádření nějaké teologické doktríny.To se týká zvláště největšího zázraku - Zmrtvýchvstání. Autoři těchto teorií je výslovně nezpochybňují, prohlašují však, že není jisté, zda se odehrálo tak, jak je popisováno v evangeliích, zda hrob byl prázdný, zda vzkříšený Pán se svými učedníky skutečně pojedl atd. Jisto prý je pouze to, že se tenkrát stala nějaká významná, šokující událost, kterou učedníci chápou jako Ježíšovo zmrtvýchvstání.
Je velice neseriózní a zároveň hříšné takto obviňovat jen na základě hypotéz prvotní křesťanské obce z podvodu. Již počátkem 2. století Papias z Hierapole jmenuje čtyři evangelisty jako skutečné autory, ještě předtím v případě Matoušova evangelia tak činí mučedníci sv. Klement Římský, sv. Ignác Antiošský a sv. Polykarp Smyrenský. Celý Nový zákon vznikl ve druhé polovině 1. století, což ani současní neomodernisté si netroufají popírat. Byl sepsán tedy ještě za života očitých svědků Kristova působení.
Myšlenka, že by se ti, které prvotní církev označuje jako autory evangelií, na nich vůbec nepodíleli, je z hlediska historikova absurdní. Jestliže Papias, autor tzv. Muratoriho zlomku, a jiní prvokřesťanští spisovatelé mluví o nám známých evangelistech jako skutečných autorech, museli nutně vycházet z toho, že autorství těchto lidí je všeobecně v prvotní církvi známo. Tvrzení, že nějaká anonymní prvotně křesťanská obec si posloužila podvodem, aby dosáhla uznání kanonicity „svého“ evangelia, postrádá zcela jakoukoliv logiku.
Proč by potom nepřipsala toto evangelium Petrovi nebo Jakubovi, to byly přece autority na základě očitého svědectví, proč je „připisovala“ nějakému Markovi nebo Lukášovi, kteří vůbec nepatřili k očitým svědkům Ježíšova života? Naopak je z prvokřesťanské literatury známo, že tzv. Petrovo nebo Tomášovo evangelium nebylo ranou církví uznáno jako kanonické, tedy inspirované Duchem Svatým a autorství obou apoštolů bylo zpochybněno.
Za autentická, tedy z vnuknutí Ducha Svatého psaná a tím i věrohodná, byla prohlášena pouze čtyři evangelia, z nichž dva pisatelé (Matouš a Jan) patřili přímo k očitým svědkům života Pána Ježíše a Jeho zázraků, další dva (Marek a Lukáš) psali na základě očitého svědectví jiných (Marek Petrova).
Nelze přehlédnout, že evangelia nesou ráz osobního svědectví typu „viděli jsme, slyšeli jsme...“. Sv. Jan ve svém evangeliu píše při líčení smrti Páně: „Ten, který to viděl, vydal o tom svědectví a spolehlivé je jeho svědectví. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili...“ (Jan 19,35). A tentýž Jan píše ve svém prvním listu: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme prohlédli a čeho se naše ruce dotkly, totiž o Slově života vám hlásáme. Ano, Život se zjevil a my jsme jej viděli...“ (1. Jan 1,1-2). Sv. Petr ve svém listě se nazývá „svědek Kristových utrpení“ (1. P 5,1), sv. Pavel v prvním listě Korintským v 15. kapitole popisuje, jak se zmrtvýchvstalý Pán zjevil apoštolům, potom dokonce „více než pěti stům bratří najednou“ a nakonec i jemu samotnému. Celý Nový zákon ve vztahu k Ježíši Kristu je založen na svědectví očitých svědků o Něm, o Jeho životě a zázracích.
Za toto svědectví (ne pro nauku, ale pro pravdivost popisovaných událostí) podstoupilo šest novozákonních pisatelů - očitých svědků smrt na popravišti (včetně sv. Jana, zázrakem zachráněného). Svůj život pro toto svědectví položily i desítky dalších očitých svědků Kristova působení, kteří sice nic nenapsali, ale ústně to všechno hlásali.
Proto Blaise Pascal plným právem píše: „Svědkům, kteří se pro své svědectví dají usmrtit, rád uvěřím...“ (Myšlenky, str. 165). A osvícenský filozof J. J. Rousseau, jehož v žádném případě nelze podezírat ze sympatií ke křesťanství, napsal: „Evangelia měla by býti smyšlenkou? Příteli můj, tak se nevymýšlí! Činy Sokratovy, o němž nikdo nepochybuje, nejsou tak prokázány jako činy Ježíšovy. Evangelium nese na sobě pečeť pravdy tak veliké, tak překvapující a tak nenapodobitelné, že vynálezce byl by tu větší než hrdina...“ (Émile IV, str. 389).
Papež sv. Pius X. už r. 1907 zavrhl výše uváděná zpochybňování novozákonní zvěsti v protimodernistické encyklice „Pascendi“ a v dekretu „Lamentabili“. To bylo potvrzeno také dogmatickou konstitucí Druhého vatikánského koncilu Dei Verbum (DV 17,18). Není nejmenšího důvodu popírat zprávy autentických svědků Kristova života o Jeho životě, nauce a zázracích, zvláště pak zázraku Zmrtvýchvstání. Vůči svědkům, kteří pro pravdivost popisovaných událostí šli na popraviště, se nedá najít protiargument.
Kdyby šlo pouze o jediného, dá se vzít v úvahu možná psychická porucha, je-li to však více osob najednou, končí veškerá diskuse. Dějiny znají mnoho mučedníků pro nejrůznější nauky, správné i scestné. Není však znám ani jediný případ mučednictví pro „pravdivost“ osobně zažitých událostí, jež by byly vylhané. Proto se nepřátelé Ježíše Krista neustále snaží zpochybnit právě fakt osobního svědectví v Novém zákoně. Poněvadž vědí, že nejsnadnější cestou je infiltrace zevnitř, pokoušejí se o to už od modernismu z přelomu 19. a 20. století.
Proto zejména nyní, o Velikonocích, posilněme svoji víru v ten největší Spasitelův zázrak, ve Vzkříšení! Poděkujme za všechna novozákonní svědectví o Něm a znovu je přijměme jako pravdivá, jako konkrétní události v čase a dějinách.
Radomír Malý
Immaculata 2/2001
