Klaus: Generál Pinochet je levicí na celém světe neskutečně démonizovaný
Zápisky z cesty do Latinské Ameriky č. 1
Dnešní poznámky jsou teprve z cesty do Latinské Ameriky, přesněji z letu tam, nikoli z pobytu tam. Ráno začínáme ve středu Evropy na pražském letišti Kbely, v poledne jsme na Kapverdských ostrovech, kdesi v Atlantickém oceánu na západ od Afriky, večer jsme na jihu Jižní Ameriky v Buenos Aires. Vzdálenost je to obrovská. Mezi Prahou a Sal (město na Kapverdech) je to podle údajů v letadle 5038 kilometrů, ze Sal do Buenos Aires 6860 kilometrů. Ještě v mém mládí by něco takového v průběhu jednoho dne nebylo možné stihnout.
Země se točí, let i s mezipřistáním v Salu trvá celkem 17 hodin, ale pořád je světlo. Země se i různě „natáčí“, a proto jedeme z končící zimy do končícího léta. Tepleji je teď určitě na jižní polokouli. Když v minulosti loď přeplouvala rovník, byla to událost. Dnes už si toho v letadle nikdo nevšimne.
Opouštíme Evropu, která si – přes všechno, co se v ní v minulém století stalo (a nikdo to tam zvnějšku nepřinesl) – myslí, že je modelem pro zbytek světa. Opouštíme světadíl zahleděný do své minulosti, do pyšných gotických katedrál, do uměleckých skvostů své renesance, do těžkého baroka svých oltářů, do moudrosti svého osvícenství, do svého – vlastně bismarckovského – sociálna, do unikátnosti a pokrokovosti svého integračního projektu (tak přesně demonstrovaného jeho dnešními představiteli, jakými jsou van Rompuy, baronka Ashtonová, prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová) a jedeme do Latinské Ameriky, která se svou minulostí neopájí, ale soustřeďuje se na dnešek a zítřek. Je kontinentem dynamickým, ve kterém stále ještě o něco jde.
Tato „prezidentská“ cesta do Argentiny a Chile se koná 17 let po mé „premiérské“ cestě do obou těchto zemí. Tehdy v malém Challengeru (stále funguje), nyní ve velkém Airbusu.
Argentina byla tehdy v éře velkého vzestupu a rozmachu. Po vojenských diktaturách a hyperinflacích nastalo období populárního, trochu „berlusconiovského“ prezidenta Menema (bývalý slavný automobilový závodník) a jeho velmi kvalitního ministra financí Dominga Cavalla, kteří prováděli důležité reformy. Nevěřili si ale. Nevěřili své centrální bance, nevěřili své měně. Proto přijali jeden specifický model měnové unie, tzv. currency board (český překlad „měnový výbor“ není moc výstižný), což znamená, že domácí měna dále trvá, ale je plně vázána na měnu jinou, v tomto případě americký dolar. Centrální banka je už pak jenom „výbor“, centrální bankou Argentiny je centrální banka USA. Hyperinflační kolotoč, kterým byla Argentina proslulá, to sice zastavilo, ale postupně, díky chybnému kurzu, vznikající nerovnováha na přelomu tisíciletí za obrovských ztrát pro občany země „vybouchla“ a můj přítel Cavallo byl (nebo být měl) zatčen, aby ho davy nezlynčovaly, protože lidé přišli o všechny své úspory. Je pro mne trpkým vítězstvím, že jsem mu už tehdy tuto verzi „měnové unie“ rozmlouval. Stejně tak celou tuto dobu rozmlouvám Evropě verzi její.
Chile byla teprve pár let po Pinochetovi. Tento nechvalně proslulý generál, levicí na celém světe neskutečně démonizovaný, v době mé návštěvy požíval ještě dostatečnou úctu a k mému překvapení byl prezidentem Freiem mezi desítkami dalších hostů pozván na státní večeři na mou počest. Představa, že bychom v roce 1994 na podobnou večeři při návštěvě chilského prezidenta u nás pozvali bývalé prominenty komunistického režimu, je zcela nepředstavitelná, což jen ukazuje na nebezpečnost povrchního černobílého hodnocení věcí, do kterých přesně nevidíme. S prezidentem Freiem jsme si dlouze povídali o minulosti a moc se mu líbil můj tehdejší příměr o významu zpětného zrcátka v autě, ale i o tom, že nesmí být tak velké, aby zakrývalo celé přední sklo.
Velmi hrubý program cesty schvaluji několik měsíců předem. Pak se cesta vytvoří vyjednáváním mého úřadu, našeho velvyslanectví v zemi a tamních úřadů. Velmi často až v letadle zjistím, co všechno je na programu. V Chile se např. pojedeme podívat na dům básníka Pabla Nerudy, nositele Nobelovy ceny za literaturu, který přijal jméno našeho slavného básníka jako svůj pseudonym. Někdy v polovině padesátých let jsem na jakési středoškolské recitační soutěži zkoušel uspět s Nerudovou básní „Madrid 1936“. Tehdy jsem znal jen oficiální propagandu, snad i Hemingwayovu knihu „Komu zvoní hrana“, ale ještě ne Orwellův „Hold Katalánsku“. Teď už bych si tu báseň asi nevybral.
Václav Klaus, deník Právo, 31. března 2011