Můžete pronést tisíce oslavných politických slov, ale základy ekonomie prostě neokecáte. Dnes Vám to dokážu na realitě posledních měsíců. Porovnáme si politická slova s ekonomickou realitou v čase.
Portugalsko
„Portugalsko neplánuje požádat o finanční pomoc Evropskou unii a Mezinárodní měnový fond a vláda dělá vše možné, aby takové možnosti předešla“, sdělil portugalský ministr financí Fernando Teixeira dos Santos. Podle ministra financí je „Lisabon schopen přečkat současné problémy bez nutnosti vnější finanční pomoci“ (11. leden 2011). No a máme tu jaro a situace nám pomalu vykrystalizovala do skutečné reality. Málokdo už pochybuje, že se Portugalsko stane třetím členem eurozóny, který bude potřebovat finanční záchranu. Země bude podle Royal Bank of Scotland potřebovat 80 miliard eur, a podle Commerzbank je bude potřebovat „v řádu několika dní.“ (24. březen 2011)
Irsko
Irsko uvedlo, že nepotřebuje finanční pomoc od Evropské unie a ani o ní nejedná. Irský ministr pro podnikání, obchod a inovace Batt O'Keeffe dnes (14. listopad 2010) uvedl, že EU na Irsko nijak netlačí a že o pomoci se nejedná. „Vláda není pod žádným tlakem,“ řekl ministr. „Plně věříme, že svou ekonomiku budeme schopni uřídit,“ dodal. No a přišlo jaro (31. březen 2011), které nám přineslo realitu. Kondice největších irských bank je horší, než analytici očekávali. Ukazují na to výsledky zátěžových zkoušek, které ve čtvrtek zveřejnila irská centrální banka. Testy ukázaly, že „silná čtyřka“ bude potřebovat dalších asi 24 miliard eur, v přepočtu tedy na 589 miliard korun (loni už obdrželo Irsko těch miliard eur 85). Suma je prý mnohem vyšší, než se očekávalo. No, jak kdo.
Řecko
„Řecko nebude potřebovat zahraniční pomoc a se svými problémy je schopno si poradit samo.“ V rozhovoru pro německý ekonomický list Financial Times Deutschland to řekl guvernér řecké centrální banky Jorgos Provopulos (8. březen 2010). V následujících měsících přijalo Řecko pomoc v celkovém objemu 110 miliard eur. V počátku letošního roku 2011 už je zjevné, že peníze nepomohly, krize v Řecku pokračuje a EU mu nejenže snížila úroky, ale i odložila splatnost.
Španělsko
Náměstek španělského ministra financí Jose Manuel Campa uvedl, že „Španělsko nebude nikdy potřebovat žádnou finanční pomoc od EU a bude úspěšné ve snahách o snížení jednoho z největších vládních schodků v rámci EU.“ (2. únor 2011). A pak přišlo jaro (24. březen 2011). Španělské banky jsou považovány za Achillovu patu tamní ekonomiky a řada ekonomů si myslí, že budou potřebovat pomoc. Náklady na jejich záchranu by se podle nich mohly vyšplhat na 100 miliard eur…
Skoro to vypadá, jako když každé slovo politika EU z projevu na téma „nebudeme potřebovat pomoc“ stojí nakonec miliardu. Dá se podle nich i poměrně dobře odhadnout další vývoj...
Použiju lehce poupravená slova z jedné role slavného Stevena Seagala a dovolím si malý bonmot: „Nebojte, předtucha rozpadu Evropské unie tak jak ji známe je horší, než rozpad sám o sobě.“ Ano, je to tak. Z Evropy nikdy nebude obdoba USA, neboť ty k takovému vývoji měly naprosto odlišné podmínky a východiska. Ba dokonce i dnes, kdy si je mnozí chtějí při tvorbě jakési federace v Evropě brát za příklad, mají tyto státy vůči sobě daleko více volnosti v řadě oblastí, než jak nám to v Bruselu nalinkovali pro Evropu. Rozpad rovnostářské Evropské unie považuji nejen za žádoucí a prospěšný, ale i neodvratný. Jedinou otázkou zůstává, kolik nás to všechny bude ještě stát, než se tak stane a do Evropy se vrátí skutečná hospodářská, daňová i sociální konkurence. Ta je totiž, na rozdíl od snah sociálních inženýrů, jediná zárukou úspěšného vývoje, žádoucí a nutné každodenní sebereflexe jedinců i společnosti jako celku, ale i předpokladem k tomu, aby z práce jen některých přestali těžit všichni – což popírá naprosté základy spravedlnosti a jakékoli zdravé motivace pro vyšší výkony a potřebný rozvoj.
Stejně jako ve výše uvedených případech čtyř států měli pravdu ekonomové a nikoli politici, tak také řada z významných ekonomů předpovídá, opět na rozdíl od politiků, jak krach eura, tak regulací, předpisy a nařízeními sešněrované současné podoby Evropské unie. A já se domnívám, že je to nejen logický důsledek špatných politických rozhodnutí na starém kontinentu, ale i velmi žádoucí vývoj vedoucí ke svobodě a přirozené, nikoli za cenu nových dluhů uměle udržované, prosperitě. Jistě, ta nebude pro každého. Jenže to je přece tak přirozené. Nevidím nejmenší důvod, proč by ze zasloužené prosperity některých měli žít všichni.