V následujících odstavcích se pokusím přinést autentické svědectví o naprosté ignoranci, vědomých lžech, zkreslování faktů a záměrných manipulacích ze strany deníku Mladá fronta DNES a hlavně pak jejího redaktora Ondřeje Šťastného.
Článek píšu až nyní, několik dní po oněch událostech, kterým jsem byl přímo přítomen a to z dobrého důvodu. Nechtěl jsem se v žádném případě jmout psaní ve, velmi korektně řečeno, stavu krajní rozezlenosti. Tedy proto, abych nebyl nucen zde užívat slova, které by se dala pojmenovat jako vulgarismy. Tvrzení, která níže předkládám, je možné jednoduchým způsobem ověřit z kompletního nesestřihaného videozáznamu akce, který je volně ke zhlédnutí na internetu.
V pondělí 28. března uspořádalo sdružení Akce D.O.S.T. diskusní večer Hovory na pravici II, který byl věnován otázce „O čem všem vypověděla mediální kampaň vedená proti dr. Ladislavu Bátorovi a jaké mohly být její skutečné důvody?“ Tedy o více než měsíčním mediálním lynči, který znemožnil hypotetickou nominaci dr. Ladislava Bátory na post náměstka ministra školství. Tento článek ale nemá být o průběhu celé štvavé kampaně, nýbrž o jednom konkrétním člověku, kterého mohu naprosto odpovědně nazvat sprostým lhářem. Ona v té kampani sice působila celá řada lhářů, ale soustřeďme se teď na toho jednoho.
Na výše zmíněném diskusním večeru vystoupila řada známých hostů, například tajemník presidenta republiky Ladislav Jakl, europoslanec za ODS Hynek Fajmon nebo Jana Bobošíková. Řečníci přednášeli své názory na průběh, příčiny a důsledky bátoriády, jak je pomlouvačná kampaň nazývána od doby, kdy se do věci svým podpůrným článkem vložil sám president republiky Václav Klaus a v té souvislosti trefně použil slovo hilsneriáda.
Jaké překvapení ovšem čekalo všechny, kteří se akce zúčastnili, když si na druhý den otevřeli plátek MF Dnes či jeho internetové dvojče Idnes. Nad článkem, který se tam objevil, museli všichni nevěřícně kroutit hlavou. Jeho autorem byl pan Ondřej Šťastný, jenž při těchto Hovorech na pravici II také seděl v publiku a dokonce jednou konfrontačně vystoupil, čímž se pouze prvotřídně zesměšnil a ve svém článku o tom nejen pomlčel, ale napsal zcela opak.
Šťastný se ani nepokoušel článek začít něčím, co on pravděpodobně zná jen ze slovníku – pravdou. Tvrdí, že dr. Bátora kandidoval za stranu, která zpochybňovala romský holocaust. Tím měl asi na mysli angažování Národní strany v Letech u Písku, kde v průběhu druhé světové války stával sběrný tábor. V tom, co pan Šťastný ráčil napsat, jsou hned dvě základní nepravdy. Národní strana mohla jen stěží popírat holocaust ve sběrném táboře v Letech, neboť tam prokazatelně žádný holocaust ani genocida nikdy (!) neprobíhaly. Důkazem patrně nejrelevantnějším je vědecká práce historiků z Akademie věd České republiky. A za další, už jen slovní spojení „romský holocaust“ v kontextu druhé světové války je nonsens. Slov Rom totiž začalo být užíváno až v roce 1971, před tímto datem neexistovalo, což je samozřejmě s ohledem na podstatu Šťastného tvrzení už jen doplněk. I tyto skutečnosti byli Ondřeji Šťastnému v době psaní jeho článku známé, protože na akci vystoupil mimo jiné také Jan Skácel, vedoucí kandidát NS ve volbách v roce 2006 a tohle vysvětlení dosti obsáhle podal. Šťastný tedy měl dostatečné zdroje, jak si všechno tohle ověřit. Zjevně tak neučinil a nejspíš to ani neměl v plánu, mohl by totiž zjistit pravdu, která by podkopala směřování jeho článku.
Pan redaktor Šťastný dokonce v průběhu diskuse vystoupil s otázku směřovanou na presidentova tajemníka Jakla. Ptal se, „jak je možné, aby se člověk s Bátorovou extremistickou minulostí ucházel o post náměstka ministra školství?“ Ladislav Jakl ho ale před celým sálem svoji odpovědí zesměšnil. Zeptal se ho totiž, zda by něco napsal proti člověku, který v minulosti úspěšně kandidoval jako člen za KSČ, tedy zločineckou organizaci, která zavraždila Miladu Horákovou a stovky dalších politických vězňů, a potom co by vystoupil z této strany, se stal prvním náměstkem ministra školství. Šťastný, nic netušíc, opáčil, že by proti tomu rozhodně napsal. A Jakl se ho optal: „Tak proč jste to neudělal? Ten případ se stal, bývalý člen a úspěšný kandidát KSČ, se po roce 1989 stal prvním náměstkem ministra školství a vy jste proti tomu nenapsal nic. Zřejmě proto, že o tom nevíte.“ Šťastný patrně nevěděl co na to říci a jen mumlal něco o tom, že se ptal na něco jiného. „Místo toho se navážíte do Ladislava Bátory, který kandidoval za stranu, jež je nepřijatelná pro vás osobně,“ dodal mu Jakl.
Článek, který Šťastnému druhý den jeho domovská Mladá fronta otiskla, ovšem mluvil zcela jinak. Místo zásadní Jaklovy věty „kolik jste proti tomu vy napsal článků?“ se můžeme dočíst: „kolik o tom bylo napsáno článků?“ Nevědomý čtenář MFD tak netuší, jak ze sebe autor udělal pitomce a ještě se mylně domnívá, že presidentův tajemník neodpověděl na položenou otázku.
V souvislosti s Václavem Klausem také Šťastný píše, že „mimochodem Dobeš přiznal, že mu Bátoru doporučili lidé z Hradu.“ Já se ptám, co je na tom špatného? Je přece zcela normální, když hledám nějakého zaměstnance či spolupracovníka, tak se obrátím na různé strany s tím, jestli mi mohou někoho doporučit. A záleží pouze na mně, jestli budu na tato doporučení nějak reflektovat.
Ten článek, pro který by více sedělo pojmenování protihradní, protiklausovský či protibátorovský pamflet obsahuje i mnoho značně negativně až lživě zkreslujících obratů. Jeden příklad za všechny. O tom, když Ladislav Bátora sděloval publiku (již nesčetněkrát vyřčené) důvody, proč kandidoval za Národní stranu, tak pan Šťastný napsal do článku, že důvody „poněkud krkolomně líčil“. Doktor Bátora nic krkolomně nelíčil, hovořil o tom naprosto jasnou a přímou mluvou. Manipulátor Šťastný tak chtěl své čtenáře falešně utvrdit v tom, že se pan Bátora ani neumí obhájit. Navíc ani nevím, proč by se měl vůbec Ladislav Bátora obhajovat. Jako svobodný občan se rozhodl kandidovat za legální, zákonem uznanou, tedy legitimní a ministerstvem vnitra řádně registrovanou politickou stranu, která nikdy neporušila zákony této země. Kde je tu potřeba jaké obhajoby?
Kromě toho, že autor v článku přeskakuje průběh akce a důležité momenty, jak se mu zlíbí, nenapsal ani všechna jména diskutujících panelistů. Byli jimi už zmínění Ladislav Jakl, Jana Bobošíková, Hynek Fajmon a dále také Petr Jurčík, předseda Mladých křesťanských demokratů a Jiří Hejlek, člen středočeského krajského výboru TOP 09. Šťastného článek zmiňuje vedle Ladislava Jakla už jen Janu Bobošíkovou a snaží se čtenářům podsunout, že zatímco Bobošíková v projevu Bátoru jen hájila, co prý říká na to, že se proti jeho angažování na ministerstvu školství postavila i vědecká rada Filosofické fakulty University Karlovy. Přitom Jana Bobošíková ve svém vystoupení mluvila hlavně o tom! Podivovala se právě nad tím, jak vědecká rada FF UK odsoudila dr. Bátoru se slovy, že „člověk s podobnými xenofobními názory nemá v takové funkci co dělat.“ Vědecká rada nepředložila jeden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že Ladislav Bátora zastává xenofobní názory a přitom ve svém prohlášení píše „lidé s podobnými xenofobními…“ No já nevím, ale když používám slovo podobný, tak přece musím říct podobný čemu. To bychom ale v onom textu hledali marně. K tomu všemu je ještě potřeba doplnit, že dr. Bátora napsal děkanovi FF UK (který jediný byl pod prohlášením podepsaný) otevřený dopis, ve kterém ho, mimo jiné, vyzývá, aby doložil, jaké že to xenofobní názory zastává. Když prý děkan doloží jeden jediný, Bátora mu slibuje, že už nikdy nepřekročí práh ministerstva školství. Děkan Stehlík na tohle ovšem nebyl schopný odpovědět.
Dále považuji za alarmující už samu skutečnost, že se Filosofická fakulta UK vyjadřuje k politickým záležitostem. Pro školní či akademické orgány je přece dle platných zákonů jakákoliv politická angažovanost zakázaná. Jednoduše řečeno, školám není nic do toho, koho si ministr školství vybere za náměstka či spolupracovníka. Zatím tu snad pořád platí, že ministr řídí školství, nikoliv obráceně.
K tomu, aby čtenáři úplně podlehli dojmu, že mají co dočinění se „špatnými“ lidmi, s nimiž není žádoucí se ani pozdravit na ulici, používá neustále Šťastný v článku slovo extrémista a to snad ve všech jeho pádech. Může nám pan autor objasnit definici toho, kdo je a není extrémista? Je to snad někdo, kdo nesouhlasí s jeho názory? Nebo někdo, kdo má odlišné názory od těch, která nám den co den, tu více, tu méně, podsouvají média? Ať se pan Ondřej Šťastný zeptá třeba doc. Miroslava Mareše, odborníka a bývalého soudního znalce na extrémismus, který by touto nálepkou Ladislava Bátoru určitě neoznačil. Neoznačil tak totiž ani Národní stranu, za níž dr. Bátora kandidoval. I tohle možná pan Šťastný ví, jen nechtěl, aby to věděli i lidé, kteří si přečtou jeho článek. Slovo extrémismus totiž velmi láká ke spojení se slovem terorismus. A ejhle, čtenáři, bojte se! Od takových lidí ruce pryč nebo špatně dopadnete!
Řečníci při Hovorech na pravici, kteří hledali odpověď na otázku, co mohlo být skutečným důvodem kampaně vedené proti dr. Bátorovi, se shodovali na slůvku strach. Strach lidí z veřejného projevu svých názorů, které jsou odlišné od těch, které nám ordinují média a různé elitářské spolky. Místopředseda Akce D.O.S.T. Petr Bahník, který v úvodu vystoupil, snad nejlépe popsal dobu, v níž žijeme. Mluvil o tom, že z těch všech štvavých článků, který byly proti Ladislavu Bátorovi publikovány, byl nejstrašnější ten od Martina Komárka (shodou náhod také z MF Dnes), který nijak neútočil a nenadával, ale jeho závěr byl naprosto šokující tvrzením, že Ladislavu Bátorovi se přece neděje vůbec nic špatného, on jenom nesmí kvůli svým názorům vykonávat určitá zaměstnání a to si prý musí uvědomit. Jak Petr Bahník poznamenal, to přece nejsou popravy let padesátých, je to pouze normalizace let sedmdesátých. Máte-li prostě názor jiný, než jaká je norma, smiřte se s tím, že nenajdete práci a budete veřejně zostouzen. Co je na tom špatného, viďte?
Nyní, abych odpověděl na otázku, kterou jsem položil v titulku, myslím si, že takhle nesmí všechno skončit a také neskončí. Musíme vidět světlo na konci tunelu a já ho tam vidím. Ladislav Bátora někde řekl, že tuhle dobu nápadně poznává, v osmdesátých letech to také nevypadalo na nějaký rychlý konec, a jak to potom s režimem dopadlo.
Mohl bych se ptát, jak je možné, aby člověk, který je jednoznačně negativně zaujatý nejen proti Hradu, ale i proti doktoru Bátorovi a jeho okruhu byl hlavním autorem článků na toto téma. Já se na to ale nezeptám, protože on je tím autorem právě z těch důvodů. Redakce německých česky psaných novin má jistotu, že bude o žádaných tématech napsáno spolehlivě tak, jak ráčí kázat vydavatel. Věřím ale v to a jsem si tím jistý, že lidé podobní Ondřeji Šťastnému nejsou budoucností české žurnalistiky. To rozhodně ne, to by byl výsměch svobodě, volnému šíření názorů, rovné soutěži politických směrů a demokracii. Takových novinářů, jako je třeba a právě Šťastný je zatím hodně, je jich možná i většina. Nicméně čestné výjimky, které existují a které znám, jsou tím světlem v tunelu.
panenka.blog.iDNES.cz
www.freeglobe.cz