Michal Semín: Tomáš Halík je velice silná osobnost
Katolická tradice se nachází v katakombách
Rozhovor s Mgr. Michalem Semínem, ředitelem Institutu sv. Josefa
Navazujeme na předešlé rozhovory Vendée a i tentokrát pokračujeme další zajímavou osobností, kterou je Mgr. Michal Semín, ředitel Institutu sv. Josefa. Michal je člověkem, který je v dobrém i ve zlém spojován s tradičním katolicismem u nás, a zdálo se nám jenom přirozené položit mu několik otázek.
Vendée: Ahoj Michale, jsme rádi, že sis přes časové zaneprázdnění udělal čas na rozhovor. Dnes jsi v jistém smyslu nejznámější a nejkontroverznější osobou mezi laiky, kteří lnou ke katolické tradici. Není taková pozice svazující, a jak snášíš všemožné tlaky kolem své osoby? Když občas čtu některé nepřátelsky laděné reakce pod články na tvém blogu, říkám si, že je to hodně silná káva.
Michal: Po pravdě řečeno, nevím, čím jsem si výše uvedené hodnocení zasloužil. Zato rozhodně vím, že to není postavení, které bych si přál mít. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby nebylo církevní krize, téměř nikdo by o mně nevěděl. Chodil bych se svojí rodinou do kostela v místě bydliště a dělal to, co ode mne Církev prostřednictvím pana faráře žádá. Nebyl bych spoluvydavatelem časopisu Te Deum a nepořádal přednášky a konference o závažných věroučných a morálních otázkách. To, že tak dnes činím, je dáno stavem nouze. To, co dělám já, by za normálních okolností činili biskupové a kněží, nikoli laici. Když ale vidím, na jak zamořené pastviny vedou svá svěřená stáda, nemohu k tomu mlčet. Navzdory veškerému riziku, které to přináší. A že si pak někdy připadám jako fackovací panák? Již se mi také stalo, že jsem byl kritizován kněžími, o jejichž katolické integritě nemůže být pochyb. To samozřejmě není příjemné, ale jsem za taková napomenutí vděčný. Pokud však výtky přicházejí z prostředí stoupenců koncilové revoluce, zpravidla mne jen utvrdí ve správnosti zastávaných postojů. Takže i za ty Pánu Bohu děkuji.
A „diskusi“ pod mým blogem čtu jen letmo, jinak by to leckdy byla opravdu ztráta času. Čímž nechci říct, že bych nebyl vděčný těm, kteří do ní vstupují a pravdu v této stoce lidské zášti a nenávisti veřejně brání.
Michal Semín (2010)
Vendée: Díky za stručné objasnění. Zkusme se teď ale vrátit zpět v čase. Vím, že jsi konvertita, nabízí se tedy otázka, jak ses k víře dostal, co bylo tím bodem zlomu, a jaký byl tvůj další vývoj?
Michal: Konvertoval jsem v polovině osmdesátých let. Komunismu jsem měl plné zuby, a protože jsem byl ve věku, kdy velké životní ideály určují běh osobních dějin více než praktické starosti všedního dne, chtěl jsem si to s režimem také trochu rozdat. Strýc s tetou mne uvedli do společnosti pražských intelektuálů, kteří měli blízko k tzv. podzemní církvi a aktivitám protikomunistického disentu. Zde jsem se mj. seznámil s Tomášem Halíkem, který mi asi po roce vzájemného přátelství prozradil, že je knězem. Ale ještě před tím, než jsem se plně zapojil do života „halíkovských“ struktur, pilně jsem na jeho doporučení četl různé „katolické“ samizdaty, včetně dnes v kruzích tradičních katolíků tak neblaze proslulého Holandského katechismu či spisů typu Kristus jako archetyp. Věř mi nebo ne, ale já si tehdy opravdu myslel, že to, s čím se seznamuji, je katolická nauka. Vyrostl jsem v agnostické rodině a tak jsem neměl sebemenší tušení o tom, co má obsahovat skutečný katechismus a jaké praktické důsledky katolická víra pro život přináší. Zpětně však vidím, jak mne Pán Bůh i v této době, navzdory všem překážkám, které jsem si do cesty kladl, moudře a milosrdně vedl. Snad to byla má celoživotní touha po pravdě a životě v souladu s ní, která mi umožnila, abych poté, co jsem se mohl seznámit s autenticky katolickou literaturou a poznal osoby, jejichž život svědčil o škodlivosti liberálního pojetí víry, našel v sobě sílu se s tímto prostředím vnitřně rozejít. To už se ale píší léta devadesátá a do vlasti se vrací David Rejl s rodinou, aby zde vydával českou mutaci amerického měsíčníku Catholic World Report. Začal jsem s ním na tomto díle spolupracovat, což mne vedlo k dalšímu poznávání dosud skrytých témat a přemýšlení o otázkách, o kterých jsem dosud neměl tušení. Začal se mi otevírat, jakkoli zprvu mlhavě a nesystematicky, svět katolické tradice.
Vendée: Čekal jsem, že zmíníš jméno Halík. V čem myslíš, že tkví jistá jeho přitažlivost pro některé lidi a v čem se naopak, dle tebe, Halík nachází v rozporu s katolickou naukou a tradicí?
Michal: Tomáš Halík je velice silná osobnost. Dokáže oslovit lidi, kteří jsou náboženství na hony vzdáleni. Pravda, není to jen jeho zásluhou. Kdyby zastával skutečně katolická stanoviska, média i moderní elity, které v jeho kariéře hrají významnou roli, by jej zcela ignorovaly. V tomto smyslu je Halíkova popularita uměle vyvolaná. Ta by samozřejmě byla nemyslitelná i tehdy, pokud by se rozešel s některými myšlenkovými předpoklady, z nichž pro svoje veřejné působení na poli církevním i společenském vychází. Je závislý na kriticky neprověřených axiomech novověké filosofie, které jsou charakteristické metafyzickou skepsí, což nutně vede k utváření relativistických postojů i v oblasti teologie. Plodem takového relativismu je i soudobý ekumenismus a mezináboženský dialog, jejichž je T. Halík vášnivým ideologem. Tento sklon k duchovnímu synkretismu však možná souvisí i s jeho dlouhodobým zájmem o myšlení C. G. Junga, jógy či některých esoterických nauk Orientu.
Když jsem s ním na tato téma chtěl diskutovat v době, kdy jsem je již dokázal reflektovat kriticky, tvrdě jsem narazil. Tehdy mne to trochu překvapilo, od apoštola dialogu bych čekal větší otevřenost. Moje výhrady vůči jeho názorům se pak již nikdy nestaly předmětem našeho rozhovoru, a on osobně se důsledně podobné konfrontaci vyhýbá. Vyjadřuje se k nim jen v médiích a to nikoli věcně, ale jen tvořením jejich karikatur, do kterých se následně trefuje.
Tomáš Halík (vlevo)
Vendée: Takže tak trochu model zhrzeného „mistra“, kterého opustil jeho „nevděčný žák“. Znáš víc takových lidí, kteří v nějaký moment pochopili, že „mistr“ se v podstatě chová velice sektářsky, tj. nesnese odpor a tam, kde nenachází věcné filozofické a teologické argumenty pro obhajobu svých názorů, začíná psychologizovat?
Michal: Ano, znám. Z mnoha jiných lidí uvedu alespoň osobu P. Jaromíra Kučírka, dnes představeného priorátu Kněžského bratrstva sv. Pia X. v tyrolském Innsbrucku. Také P. Kučírek včas pochopil, že údajná kritická a k diskusi otevřená mistrova mysl je ve skutečnosti do sebe uzavřeným neomodernistickým ghettem. Což dnes sice stačí ke sbírání univerzitních titulů a mediální slávě, pro spásu duší je to však velmi nebezpečnou překážkou.
Vendée: Nyní už nechme Halíka jeho osudu, tenhle rozhovor není o něm a jeho příznivce pravděpodobně nepřesvědčíme. Považoval jsem jen za užitečné dát ti prostor věcně shrnout tvoje výhrady vůči němu. Kontroverzní témata ovšem neopustíme, zeptám se tě, zda si ještě pamatuješ, kdy ses naposledy aktivně účastnil Novus Ordo mše a proč ji nepovažuješ za dobrou?
Michal: Jestli si dobře vzpomínám, tak poslední „nová mše“, které jsem se aktivně účastnil, byla v roce 1999. Bylo to v malostranském kostele maltézských rytířů, kde sloužil nedávno zesnulý P. Zlámal. Nebyl zde obětní stůl, přijímalo se vkleče a kázání bylo v pravověrně katolickém duchu. I za to byl od kardinála Vlka ustavičně popotahován.
Co říci k novému mešnímu obřadu? Nebyl vytvořen proto, aby prohloubil katolickou zbožnost a lépe vyjádřil pravdy víry. Jak již je dnes nade všechnu pochybnost zřejmé – a to i na základě výroků jeho tvůrců či papeže Pavla VI. – pokoncilní liturgie vznikla proto, aby se mešní obřad co nejvíce přiblížil protestantskému chápání bohoslužby. Klíčem k pochopení škodlivosti nového mešního obřadu tedy není vlastní liturgie, ale věrouka, jejíž je liturgie pouhým vnějším vyjádřením. Zcela v duchu pravidla „zákon modlitby je zákonem víry“. Proto jsme v praxi svědky toho, že po čtyřiceti letech „obnovené liturgie“ v některých zemích zcela mizí víra v reálnou přítomnost Krista v eucharistii či smírnou povahu mešní oběti. Praxe přijímání na ruku, demokraticky chápané kněžiště, kněz předsedající shromáždění, permanentně otočený zády ke svatostánku se svátostným Kristem, udělovatelky svatého přijímání, rockové mše, to vše a mnoho dalších jevů svědčí o tom, že si přítomní nejspíš vůbec neuvědomují, že jsou svědky Kristovy smírné oběti, totožné s obětí na Kalvárii. Nebo si snad dokážou představit, že to, co se dnes v kostelech běžně odehrává, by se mohlo odehrávat i u paty golgotského kříže?
To, co se ještě podařilo starším generacím, žijícím v pokoncilní éře, totiž uchovat si katolickou víru díky předchozí dobré katechezi a účinné vzpomínce na předchozí praxi, se těm nejmladších ročníkům nemá jak podařit. Nevrátí-li se do katolických kostelů liturgie hodná našeho Pána Ježíše Krista, povede to k ještě většímu odklonu mladých lidí, vyrůstajících v prostředí liturgické svévole a neúcty ke svátostnému Spasiteli, od katolického pravověří.
Kdo chce pochopit věroučnou povahu sporu o moderní liturgii, tomu doporučuji si přečíst studii, autorizovanou kardinály Ottavianim a Baccim, vydanou v roce 1969, na samotném prahu začínající liturgické revoluce v Církvi.
Vendée: Teď zase naopak. Kdy a kde ses poprvé účastnil tradiční latinské mše svaté a jaké jsi měl pocity?
Michal: Moje první tradiční mše svatá byla v Chicagu, tuším, že v roce 1997. Do té doby jsem o ní jen četl. Nevím, co jsem od toho čekal, ale po pravdě řečeno, byl jsem trochu zklamán. Nedokázal jsem se v průběhu mše svaté včas zorientovat, na což jsem nebyl zvyklý. Ostatně já byl vůbec málo zvyklý na to se při mši svaté modlit či usebraně rozjímat Kristovu přesvatou oběť. Domníval jsem se, že středem mše svaté není okamžik proměnění, ale svaté přijímání. Aktivní účast na mši jsem chápal jako příkaz podat ruku při pozdravení pokoje co největšímu počtu okolostojících. Ještě aktivněji jsem si připadal, když jsem byl požádán, abych četl epištolu. A teď jsem najednou na mši svaté, kde je nezvyklé ticho, vše je v latině, většina dětí sedí ukázněně v lavicích a knězi odpovídali jen ministranti. Rozumem jsem to všechno již dávno přijal za své, ale chvíli mi trvalo, než jsem začal mít z tradiční liturgie užitek i smyslový. Teprve poté, co se mi to podařilo, jsem pochopil slova významného anglického teologa P. Fabera, že tradiční římský obřad „je tou nejkrásnější věcí na této straně nebes“.
Vendée: Pravidelně se tedy účastníš mše svaté všech časů v kaplích Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX). Mnozí lidé se shodují, že i když byli vnitřně přesvědčeni o výlučném postavení mše svaté všech časů a v podstatě i o správnosti postoje FSSPX, měli přece jen ještě po nějaký čas v kapli FSSPX „zvláštní“ pocit. Zčásti je to pochopitelně dáno tím, že v České republice existuje pouze jedna klasická kaple, ostatní místa jsou pronajaté salónky. Druhou věcí byla jakási vnitřní obava, zda opravdu člověk není schizmatik, sektář apod. Znáš ten pocit? Co bys k tomu řekl?
Michal: Co se brněnské kaple Královny posvátného růžence týče, tak z hlediska smyslových vjemů si lze katoličtější liturgii jen obtížně představit. V Praze, Frýdku-Místku a Pardubicích, případně ve Staré Boleslavi (české stránky FSSPX), kde se mše svatá slouží o nedělích či svátcích, kdy je vinohradský Národní dům uzavřen, se věřící scházejí v prostorách, které nejsou určeny pro bohoslužbu. Tento fakt má však kromě negativních aspektů i dva aspekty pozitivní. Uvědomujeme si význam, hloubku i krásu římské liturgie jako takové, nezávisle na smyslových prožitcích. Tradiční mešní obřad je prostě stejně důstojný v gotickém či barokním chrámu jako ve sklepení starého domu či pronajaté místnosti „kulturáku“. Zatímco nový mešní obřad je Boha nedůstojný bez ohledu na to, v jakém prostředí je slaven.
Svaté přijímání na slavnost Božího Těla v kapli Královny posvátného růžence v Brně (2010, fsspx.cz)
Druhý klad lze spatřit v tom, že si přítomností na mši svaté mimo katolický chrám můžeme lépe uvědomit hloubku církevní krize i předpoklady jejího účinného řešení. Katolická tradice se nachází v katakombách, symbolizovaných necírkevními prostory, v nichž se mnohdy scházíme.
Takový stav nás rovněž sbližuje s velkým obráncem katolického pravověří sv. Atanášem, když v době ariánské krize v listě věřícím napsal: „Nechť vám Bůh poskytne útěchu!… To, co vás tíží a trápí, je to, že jiní násilím okupují chrámy, zatímco vy jste z nich byli vyhnáni. Je pravdou, že oni mají budovy – vy však máte apoštolskou víru. I když jsou v našich kostelích, nacházejí se mimo pravou víru… Uvažte – co je nakonec důležitější, místo k bohoslužbě nebo víra?“ (Vendée: Dopis svatého Atanáše katolíkům trpícím rukou ariánských heretiků)
Sektářství je třeba se důrazně bránit. Nemohu popřít, že situace, v níž se katolická tradice nachází, může k takovému neblahému sklonu vést. Moje dosavadní zkušenost je ale taková, že lidé sektářského ducha se od FSSPX dříve nebo později odvrátí, také z toho důvodu, že pro své smýšlení nenaleznou mezi kněžími, kteří na toto nebezpečí upozorňují, pochopení. Pokud chápeme sektářství v jeho původním významu, tak je ovšem třeba se ptát, zda tímto neduhem netrpí spíše stoupenci pokoncilních novot než ti, jejichž „prohřeškem“ je to, že věří tak, jak Církev vždy věřila.
Vendée: Proč vlastně ty osobně podporuješ FSSPX? Napadlo tě někdy, že by se FSSPX mohlo mýlit a můžeš svůj postoj zdůvodnit?
Michal: Samozřejmě, že se FSSPX může zmýlit. Právě proto, že není Církví, ale jen její částí, není před omyly chráněna. Je ale třeba si v této souvislosti uvědomit, v čem dar neomylnosti spočívá. Papež i celá Církev jsou před omyly chráněni pouze v tom smyslu, že Bůh nedopustí, aby nejvyšší církevní autorita vyhlásila za článek víry blud či pod hříchem nutila věřící zastávat postoje, které nejsou katolické. Proto jsou možné situace, kdy se papež, biskupové či církevní sněm mohou mýlit, neboť nejsou po formální stránce naplněny podmínky neomylnosti. Známkou pravosti i věrohodnosti Církve je neměnnost jejího učení. Pokud nositel církevní autority hlásá něco, co je s katolickým učením v rozporu, nemůže se zároveň odvolávat na neomylnost. V takovém případě stojí věřící před volbou – buď zůstat věrný tomu, co Církev vždy učila, nebo mít podíl na rozkolu, vyvolaném novými naukami a z nich vycházející praxí.
Z vlastní zkušenosti vím, že to není rozhodování jednoduché. Katolík je vůči církevní autoritě vázán poslušností, proto si musí klást otázku, zda tím, že odmítne některé pokoncilní změny a svěří se do pastýřské péče FSSPX, nehřeší proti ctnosti poslušnosti. Právě v této otázce mnoho katolíků tápe. I když si uvědomují negativní důsledky pokoncilní orientace, obávají se, že důsledné přilnutí ke katolické tradici je povede do konfliktu s Církví. Je proto důležité si uvědomit, že poslušnost není nejvyšší ctností. Poslušnost musí stát ve službě ctnosti vyšší, totiž víře. Katolík je tedy vázán poslušností pouze tehdy, pokud je postoj nositele jakéhokoli církevního úřadu v souladu s božskou ctností víry. Postoje či aktivity, které víru ohrožují či oslabují, nemohou vázat ve svědomí, a proto nehřešíme proti poslušnosti a jednotě Církve, když se na nich odmítáme podílet.
Jsem si vědom toho, že mezi věřícími, kteří si nejsou této skutečnosti vědomi, jsou lidé příkladného osobního života. Upřímně usilují o zbožný život v katolické víře, navzdory překážkám, které jim ideologové Druhého vatikánského koncilu staví do cesty. Zároveň si myslím, že milosti z takového vedení života získané, je nakonec ke katolické tradici a jejímu plnému přijetí nasměrují.
FSSPX podporuji právě proto, že se na tomto rozkolu s Církví nechce podílet. Řídím se katolickou zásadou, jež byla i heslem Mons. Lefebvra, „předávám, co jsem přijal“. Není možné církevně trestat kněze či věřící za to, že se odmítají řídit zásadami, jež Církev v minulosti odsoudila, neboť je měla za nekatolické.
Vendée: V poslední době se, alespoň ve světě, mění pohled na zakladatele FSSPX arcibiskupa Lefebvra. Vyšlo několik knih, chystá se film o jeho životě a přitom se čím dál častěji pochvalné hlasy ozývají z kruhů, které nemají s Bratrstvem nic společného. Čím si to vysvětluješ? A jaký je tvůj osobní vztah k Mons. Lefebvrovi?
Michal: Po čtyřiceti letech koncilové revoluce je stále většímu počtu věřících, včetně kněží i některých vysoce postavených církevních činitelů, zřejmé, že Mons. Lefebvre měl pravdu, když před zaváděním nekatolických novot do života Církve varoval. Vycházejí knihy autorů, a opět jsou mezi nimi významné osobnosti církevního života, které nebyly nikdy s FSSPX spojeny a které o příčinách dnešní krize hovoří ve stejném duchu jako Mons. Lefebvre. Jdou dokonce tak daleko, že nepřisuzují vinu za dnešní stav špatnému výkladu koncilové nauky, ale koncilovým dokumentům samotným (viz nedávno např. kniha Mons. Gherardiniho „Druhý vatikánský koncil: otevřená diskuse“)!
Vzhledem k okolnostem jsem neměl možnost poznat Mons. Lefebvra osobně. Ale ze svědectví lidí, kteří jej dobře znali, jej považuji za sv. Atanáše naší doby. Zemřel v pověsti svatosti, což ostatně uznal i Benedikt XVI. Nevím, zda se toho dočkám, ale jsem přesvědčen, že jednou bude povýšen ke cti oltáře. I díky tomu, jaké prostředky k obraně katolické víry zvolil.
Arcibiskup Marcel Lefebvre (1905 – 1991)
Vendée: Mimochodem, co si myslíš o rozhovorech Řím – FSSPX a co od nich případně očekáváš? (tématická sekce na Vendée)
Michal: Očekávám od nich jen jediné – svědectví o věrnosti katolické víře ze strany FSSPX. Dokud budou klíčová místa v Církvi obsazena lidmi, spjatými s prosazováním koncilových novot, nelze se strany Svatého stolce očekávat zásadnější změnu k lepšímu.
Vendée: Nelze než položit další kontroverzní otázku. Jak vnímáš ohlášené setkání Assisi III (tématická sekce Vendée) a snahu o blahořečení Jana Pavla II.?
Michal: Tato otázka by vyžadovala odpověď v rozsahu diplomové práce. Takže jen velice stručně: asi čtenáře nepřekvapím, když napíši, že se s obojím nemohu ztotožnit. Pokud se říjnové setkání v Assisi ponese ve stejném duchu jako setkání předchozí, nebude se jednat o nic menšího než o urážku Boha a hřích proti víře. K tématu jsem kdysi přeložil a zredigoval článek, který byl nedávno na Vendée zpřístupněn.
A nyní pár slov k beatifikaci Jana Pavla II: moje rozpaky neplynou z toho, že bych mu upíral věčnou blaženost! Tu mu z celého srdce přeji, jako ji přeji každému z nás. Blahořečení však má větší vypovídací hodnotu než jen konstatování faktu, že je daná osoba účastníkem nebeské slávy. Případná církevní úcta k zesnulému se má odvíjet od toho, zda daná osoba ve svém životě vykazovala heroický stupeň božských i kardinálních ctností a to především s ohledem na jeho stav a povolání. Karol Wojtyła nebyl obyčejný věřící, ale papež. Účel papežství je dán samotným Kristem – „utvrzuj své bratry!“ A to ve víře, pochopitelně. Ovšem jen málokterý pontifikát se vyznačoval tolika věroučnými zmatky a nešvary v životě Církve jako právě tento. A to nikoli navzdory papežově snaze je odstraňovat, ale mnohdy právě díky jeho vlastním novátorským iniciativám.
Není patrně náhodné, že v období od 16. století až do dnešních dnů byli svatořečeni pouze dva papežové – Pius V. a Pius X. Tedy v prvním případě papež, jehož liturgická reforma vedla k odstranění špatné praxe v oblasti liturgie, a v případě druhém pastýř, který účinně chránil Církev před útoky nejen zvenčí, ale především zevnitř (Vendée: Syllabus Pia IX., jeho předchůdce). Může-li být s těmito svatými papeži Jan Pavel II. srovnáván, tak snad jen v tom smyslu, že jeho působení na papežském stolci přispělo k destrukci toho, čeho si tak vážíme na příkladu jeho svatořečených předchůdců.
Známá fotografie papeže Jana Pavla II. líbajícího Korán
Proces blahořečení Jana Pavla II. je bohužel poznamenán i tím, že existují důvodné pochybnosti o zázračném charakteru uzdravení řeholní sestry, sloužícímu jako podklad k beatifikačnímu řízení. Také stojí za zmínku, že to byl právě Jan Pavel II. kdo zredukoval počet zázračných uzdravení ze dvou na jeden a kdo z procesu blahořečení odstranil tzv. ďáblova advokáta, tj. duchovního shromažďujícího výhrady k prohlášení dané osoby za hodnou úcty oltáře.
Chovám tedy důvodné podezření, že tzv. beatifikace Jana Pavla II. ani tolik nesouvisí se svatostí jeho života, jako spíše s „beatifikací“ Druhého vatikánského koncilu a všech jeho tzv. reforem. Včetně výše zmíněného Assisi, líbání Koránu, legitimizace talmudického judaismu, relativizace jedinosti pravé Církve, inkulturace v liturgii, povolení ženám zastávat liturgické funkce, metafyzicky sporné teologie těla a mnoha dalších novot, spjatých s pontifikátem Jana Pavla II.
Vendée: Další otázkou se zkusíme posunout o kousek jinam. Jsi ředitelem Institutu sv. Josefa a předtím jsi byl dlouhou dobu ředitelem Občanského institutu. Můžeš krátce popsat rozdíl mezi těmito organizacemi a to, proč ses kdysi rozhodl z OI vystoupit? Co je náplní Institutu sv. Josefa?
Michal: Občanský institut jsem zakládal v roce 1991, tedy krátce po listopadovém převratu. Moje tehdejší práce navazovala na mé předchozí působení v disentu a odvíjela se od toho, jaké názory jsem tehdy zastával. Sypu si za to dnes popel na hlavu, ale pomáhal jsem tehdy do českého prostředí vnášet myšlenky, se kterými dnes otevřeně polemizuji. Inu, taková je cena za mou tehdejší, vzhledem k okolnostem a věku snad i pochopitelnou, nevzdělanost a nedostatek zkušeností. Tím ovšem nechci říci, že vše, co Občanský institut vykonal či dnes činí, je špatné! Bohužel však to, co je na činnosti OI cenné a podpory hodné, je úzce spjato s propagací myšlenek či ideologií, jež nejsou s katolickým světonázorem příliš slučitelné – např. angloamerické pojetí svobody, včetně svobody náboženské, či sympatie k Evropské unii. Co se církevního prostředí týče, zde lze pozorovat, zvláště v poslední době, zřetelný příklon k Opus Dei. Což byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem OI opustil. I kdyby zde zůstal prostor pro konfrontaci postojů, typických pro OI, s postoji tradičně katolickými či „paelokonzervativními“, nemohli sponzoři rozdýchat moje veřejně známé sympatie k FSSPX. Čestně však musím říci, že to nebyli moji tehdejší kolegové, kdo usiloval o to, abych již nadále nebyl s OI spojován, nýbrž hlavní americký sponzor, který se, v zásadě oprávněně, obával toho, že OI bude ve spojení s „lefebvristou“ odsouzen k politické bezvýznamnosti.
Institut sv. Josefa jsem založil v roce 2004 veden snahou propagovat integrálně katolický pohled na svět. Zaměřil jsem se především na pořádání přednášek a kurzů, jejichž témata jsou vymezena dvěma hlavními okruhy – život katolické rodiny a katolické sociální učení. Není snadné pro takový program shánět sponzory, ale s pomocí Boží se to prozatím daří. Počátky nebyly snadné, velice mi pomohlo, že jsem měl řadu přátel v zahraničí a tak jsem mohl působit i za hranicemi naší vlasti. Dnes již toho z časových důvodů nejsem v takovém rozsahu schopen, ale v době rozjezdu ISJ to bylo z hlediska sponzorského zcela nezbytné.
Mezi nejoblíbenější akce ISJ dnes patří setkání rodin „Ve škole sv. Josefa“, kde je bohatý program nachystán nejen pro dospělé, ale i pro děti. Téměř všechny přednášky jsou dnes k dispozici na CD, aby ze „svatojosefské školy“ mohli mít užitek i „záškoláci“. Letos na jaře se „svatojosefská škola“ poprvé koná ve spolupráci s časopisem Te Deum, jehož jsem spoluvydavatelem, a to nikoli na půdě školy, ale v krásném přírodním prostředí u Rožmitálu pod Třemšínem. Také vaši čtenáři obdrželi na tuto akci pozvánku, a já pevně doufám, že ti, co stále ještě váhají, se stihnout včas přihlásit.
P. Tomáš Stritzko FSSPX a Michal Semín přednášejí ve Škole sv. Josefa (foto Jan J. Vorka)
Vzhledem k tomu, že pro vedení řádného života katolické rodiny klade dnešní společnost a převažující liberální mentalita v církevních kruzích nejednu překážku, pořádám čas od času také sobotní vlastivědné výlety, umožňující těmto rodičům i dětem možnost společných zážitků, rozhovory o vedení rodiny a výchově dětí a poskytující prostor pro vzájemnou podporu a navázání trvalých přátelství.
Vendée: Jsi aktivním propagátorem domácího vzdělávání. V čem spatřuješ jeho výhody v naší zemi? Co bys doporučil těm katolickým rodičům, kteří tuto možnost z rozličných důvodů nemají?
Michal: Pius XI. v encyklice o křesťanské výchově mládeže Divini illius magistri připomíná rodičům povinnost zajistit svým dětem výchovu i vzdělání v katolickém duchu. Pokud jde o vzdělávání ve školách, není situace v české společnosti katolickým rodinám příznivě nakloněna, to je zřejmé. Rodiče by se tedy měli zamyslet nad tím, zda by alespoň na prvním stupni nemohli učit svoje děti svépomocí či ve spolupráci s dalšími stejně smýšlejícími rodinami. K tomuto tématu jsem před lety napsal knihu Katolická domácí škola (webshop). I když bych dnes některé pasáže pojednal trochu jinak, jako určitý zdroj inspirací a praktických rad snad může kniha sloužit i dnes. Případným zájemcům ji též sám rád zašlu. Na serveru Duše a hvězdy mi vyšly na téma domácího vzdělávání dva příspěvky. (Škola za školou aneb Půvaby domácího vzdělávání: část I., část II.)
Pokud po zodpovědném zvážení dojdou rodiče k závěru, že nemohou svoje děti vyučovat sami, nijak to z nich nesnímá povinnost zajistit jim autentickou katolickou výchovu i vzdělání „po škole“. Budou se muset zajímat o to, co se děti ve škole učí a k jakým postojům jsou vedeny, aby je mohli účinně korigovat. Tak, jak to činili naši rodiče v době komunismu.
Vendée: Přes to přese všechno kupříkladu i biskup Fellay , generální představený FSSPX, v nedávném rozhovoru zmínil, že tam, kde je možnost dobré katolické školy, upřednostňuje ji před domácí výukou. To je s ohledem na tradiční katolické formování v intencích, jaké měl na mysli, v České republice zatím nemožné. Myslíš, že se někdy dočkáme takové školy např. v režii FSSPX jako je tomu třeba v sousedním Polsku? V čem vidíš hlavní úskalí?
To nedovedu posoudit. Osobně bych si takovou školu velice přál, a pokud iniciativa k založení školy vznikne, rád budu na tomto díle spolupracovat. Měl jsem tu možnost navštívit školy, vzniklé v prostředí či pod přímým dohledem FSSPX v USA či Polsku, a v naprosté většině případů jsem byl kvalitou vzdělání i atmosférou ve škole nadšen. Domácí škola není normou či univerzálním lékem, je jen dočasným řešením v kontextu existujícího stavu nouze.
Vendée: Domácí vzdělávání u tebe souvisí i s tím, že máš početnou katolickou rodinu. Mnozí moderní katolíci toto vnímají jako přežitek. Tvoje postoje v této věci jsou zřejmé, můžeš je ale stručně rozvést? A jak se vůbec dá takto početná rodina zvládnout?
Michal: Zmínil jsi zajímavou souvislost, totiž vztah mezi otevřeností k životu a vědomím odpovědnosti za výchovu dětí. Právě o tom pojednává Pius XI. ve výše zmíněné encyklice, stejně jako v encyklice o křesťanské rodině Casti connubii. Nestačí totiž jenom děti přivádět na svět, máme primární zodpovědnost za to, zda je vybavíme i na úzkou cestu do nebe. Hodnota katolické rodiny tedy nespočívá primárně v kvantitě, ale kvalitě. Tato věta však může být snadno zneužita, čehož jsme dnes častými svědky. Pod pojmem zodpovědné rodičovství se chápe něco zcela jiného, než o čem hovoří Pius XI. Dnes si mnozí lidé, včetně katolíků, uzavírají cestu k početnější rodině jenom proto, že nechtějí přinášet oběti. A ochota k oběti, jak víme, by měla patřit k mentální výbavě každého katolíka. Nejen že je i mezi katolíky dnes hojně rozšířeno užívání umělé antikoncepce, antikoncepční mentalita se občas vyskytuje i tam, kde se propagují tzv. přirozené metody regulace početí. Ty jsou, jak výslovně uvádí Pius XII., dovoleny jen v případě, že existuje závažný důvod k oddálení početí dítěte. K tomuto tématu jsem kdysi napsal podrobnější článek.
Michal Semín s rodinou (2011, foto Jan J. Vorka)
Početnejší rodina se zvládnout dá, ale jen s pomocí Boží. Pouze lidskými silami je to téměř nemožné. Jak praví lidová moudrost, dá-li Bůh kravičku, dá i travičku. Bez této důvěry v Boží pomoc si nedovedu život v naší desetičlenné rodině prakticky představit. Ale aby to nevyznělo, že početná rodina přináší jen samé těžkosti – toho dobrého a radostného je rozhodně víc než křížů a nesnází. Jsem přesvědčen o tom, že si z velké rodiny odnesou děti do osobního života veliké množství pozitivních zkušeností, z nichž budou až do smrti, a dej Bůh i po ní, čerpat.
Vendée: Dalším tématem, kterým se do hloubky zabýváš, je Fátima. Dokonce jsi byl pozván jako přednášející na loňskou mezinárodní konferenci do Říma. Můžeš nám o tom říci víc?
Michal: Zjevení Panny Marie ve Fátimě (Vendée: Naše Paní Fátimská) má pro Církev i v dnešní době zcela mimořádný význam. V jistém smyslu je i jedním z klíčů k pochopení dnešní krize v Církvi a stavu světa obecně. Čtenáři Vendée jistě základní údaje o tomto mariánském zjevení znají. Tedy vědí i o požadavku Panny Marie na slavnostní zasvěcení Ruska svému Neposkvrněnému srdci papežem a biskupy světa, jakož i o tajemství, svěřeném Pannou Marií třem fátimským dětem. Na základě všech mně dostupných údajů tvrdím, že třetí část tajemství, jež měla být z vůle Panny Marie zveřejněna již v roce 1960, není úplná. Existují mnohá svědectví vysoce postavených církevních osob o tom, že obsahem této části tajemství je popis hluboké krize Církve, zasahující do jejích nejvyšších pater. Ostatně sestra Lucie hovořila o naší době jako o době „ďábelského zmatení“. Je také nade vši pochybnost zřejmé, že k zasvěcení Ruska v té podobě, v jaké to Panna Maria požadovala, dosud nedošlo. Možná čtenáři Vendée vědí, že na úmysl zasvěcení Ruska uspořádalo FSSPX růžencové křížové tažení. Benediktu XVI. byl v loňském roce předán dopis, obsahující informaci o 20 miliónech růženců, obětovaných na tento úmysl.
Jacinta, Francisco a Lucia: Fátimské děti
Kdo má zájem a je jazykově vybaven , může si poslechnout některé přednášky z loňské římské konference, pořádané The Fatima Center.
V průběhu druhého květnového týdne letošního roku se v Římě koná další z konferencí Fátimského centra, požadující co nejrychlejší zasvěcení Ruska Panně Marii. Mám tu čest se jí opět účastnit, tentokrát s přednáškou o významu modlitby svatého růžence pro život katolické rodiny a budoucnost světa.
Vendée: Povídat by se jistě dalo ještě velmi dlouho a každé z témat by samo o sobě vydalo určitě na samostatný článek, ne-li přímo knihu. Ale říká se, že v nejlepším se má skončit. Proto se tě, jak je v podobných rozhovorech zvykem, už jen zeptám, zda chceš na závěr našeho rozhovoru něco vzkázat čtenářům Vendée?
Michal: Chtěl bych na závěr čtenáře Vendée povzbudit, aby navzdory všem nebezpečím, jimž čelíme, neztráceli křesťanskou naději a radost ze života. O příčinách krize Církve je třeba vědět proto, abychom k nápravě věcí církevních volili ten správný lék. Nikoli proto, abychom svůj náboženský život zredukovali na kritiku modernistů a odhalování zednářů. Vždyť jsou v posledku jen užitečnými idioty Boží prozřetelnosti. V základech našeho života musí být to pozitivní, tedy dobrá znalost pravd víry a jejich správná aplikace v každodenním životě. Pán Bůh ví, proč to všechno, co nás dnes ohrožuje, dopouští. Je ale jisté, že i tato doba přispěje k Božímu oslavení a Jeho konečnému triumfu. Proto – sursum corda!
Za oba tvůrce Vendée ti, Michale, děkuji za rozhovor i za podnětné myšlenky. Zároveň pochopitelně přejeme hodně Božího požehnání pro dílo, které se snažíš rozvíjet, a vůbec pro celý tvůj život.
Ptal se: Daniel
> Rozhovory / Katolická tradice se nachází v katakombách
www.vendee.cz