Václav Klaus – Poslední rytíř proti EU. Pověst, jíž se těší v unii, je tak špatná, že se už nemůže zhoršit
Řada prognóz Václava Klause se už vyplnila
Pověst, jíž se Václav Klaus těší v EU, je tak špatná, že se už nemůže zhoršit. Dlouhé měsíce si Brusel lámal hlavu, zda a kdy český prezident podepíše Lisabonskou smlouvu. Odevždy má Klaus proti sobě evropeisty všech stran. Když v předvečer českého unijního předsednictví na Pražském hradě přijímal delegaci Evropského parlamentu a vyzval své hosty k vzájemnému vyjasnění stanovisek, opřel se do něj zelený europoslanec Daniel Cohn-Bendit slovy: „Vaše názory mě nezajímají.“
Klaus se s tím dokáže vyrovnat. Žil dostatečně dlouho v komunistickém systému a umí se s takovými metodami vypořádat, aniž by utrpěl osobní škodu. Pravděpodobně jej tyto metody jen utvrzují v názoru, že se na půdě Evropského parlamentu o cílech evropské integrace tak jako tak nedá věcně diskutovat, neboť opozice proti dogmatu stále těsnější unie se zde trestá. Kdo přemýšlí o alternativách, „toho považují za nepřítele evropské integrace“.
„Poslední rytíř liberalismu“, tak nazval Jörg Guido Hülsmann svoji biografii o ekonomovi Ludwigu von Misesovi. Klaus, který stojí Friedrichu Augustu von Hayekovi blíže než Misesovi, je svým způsobem také „posledním rytířem“ liberalismu. Klaus důvěřuje síle správných myšlenek a věří, že se jednoho dne prosadí v politice. EU není samoúčel, říká znovu a znovu, nemůže přece být ničím jiným než „prostředkem k dosažení skutečných cílů. A těmito cíly nejsou nic jiného než svoboda člověka a takový hospodářský řád, který zajišťuje prosperitu.“
Tak by to mělo být, neboť by to tak bylo rozumné, ale tak tomu prostě není. Stejně jako mnoho velkých liberálů před ním nezůstává ani Klaus na konci své dráhy ušetřen zklamání a dává to dostatečně jasně najevo. Věci vzaly jiný vývoj, uvádí, „než jsme v dříve komunistických zemích ve šťastné chvíli pádu komunismu očekávali. Chtěli jsme být blíže občanům a trhu a dále od státu a jeho regulace, než jsme dnes. Bohužel tomu tak není. Posunuli jsme se od Davida Huma a Adama Smitha k J. J. Rousseauovi, přestože jsme si mysleli, že tomu bude jinak.“
Z toho, před čím Klaus varuje, se sice ne všechno, nicméně už leccos vyplnilo. Vývoj dal za pravdu jeho kritice strukturálních slabin měnové unie. Prognóza, že si ztráta národního manévrovacího prostoru v oblasti měnové politiky vynutí transferovou unii, se verifikuje před našima očima. Etablování evropské hospodářské vlády se rýsuje jako následující krok, který povede k dalšímu nárůstu centralizace a k pokračujícímu prohlubování propasti mezi občany a Unií, aniž by dopomohl k hospodářskému oživení, které se od něj očekává.
Ekonomicky projekt eura selhal, ale z politických důvodů se udržuje při životě, což způsobuje enormní náklady a ohrožuje rámcovou soudržnost občanů Unie zevnitř. Klaus proti tomu bojoval, ale neuměl tomu zabránit. Také nedokázal zabránit tomu, aby se české „tržní hospodářství bez přívlastků“ postupně obohatilo spoustou přívlastků, které jej činí stále rigidnějším. K zabití Leviatana je evidentně potřeba víc než dřevěný meč rytíře starého liberalismu.
Karl-Peter Schwarz, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 11. dubna 2011