Evropská unie je protidemokratický podvod. Vystupme z ní
Vážený pane prezidente, dámy a pánové.
Když jsem poprvé hovořil na CEPu, bylo to 31. května 2005. Hlavním tématem byla evropská ústava a bylo to dva dny po tom, co ji Francouzi odmítli v referendu.
Po francouzském a nizozemském NE se nám ale evropská ústava vrátila zadními vrátky v masce Lisabonské smlouvy, která nakonec vešla v platnost. Stalo se tak poté, co byli Irové Bruselem, Berlínem a Paříží pomocí hrozeb de facto donuceni, aby pro ni v opakovaném referendu hlasovali.
Převrat Angely Merkelové
Proč tu o tom hovořím? Způsob přijímání evropské ústavy alias Lisabonské smlouvy je totiž jedním z ukazatelů toho, že Evropská unie je podvod a že znamená de facto protidemokratický převrat.
Od bývalého dánského europoslance Jens-Petera Bondeho mám k dispozici dopis německé kancléřky Angely Merkelové z doby německého předsednictví, který je adresován hlavám exekutiv členských států a který očividně dokazuje, že je Lisabonská smlouva podvodem na voličích a reinkarnovanou euroústavou.
Merkelová se v dopise ptá, zdali by členským státům nevadilo prosadit stejný obsah evropské ústavy jinou formou. Merkelová píše: „Jak …hodnotíte návrh …používat odlišnou terminologii, aniž by se změnila právní substance, např. co se týče názvu smlouvy, označení právních aktů EU a unijního ministra pro zahraniční věci?“ Euroústava se tedy přejmenovala, ale obsah zůstal stejný.
Fakt, že základní dokument Evropské unie byl přijat podvodem a nátlakem, hodně vypovídá o Evropské unii jako takové. Velmi pozoruhodná kniha Christophera Bookera a Richarda Northe Skryté dějiny evropské integrace, v originále nazvaná trefněji Velký podvod, přesvědčivě dokazuje, že vytvoření společného trhu a hospodářského společenství bylo pouze záminkou a jedním z kroků ke konečnému vytvoření evropského státu.
V tomto smyslu nelze než souhlasit s myšlenkou prezidenta Klause, který nedávno uvedl, že Evropská unie je institucí s vrozenou vadou a že nevěří tomu, že byla jejími iniciátory „dobře myšlena“.
Mystifikace: ne hospodářská, nýbrž politická integrace
Základní mystifikaci o hospodářské spolupráci podlehla dokonce i Margaret Thatcherová, když podpořila vstup Británie do EHS. Sama po letech ve své knize Umění vládnout přiznala, že byla naivní. „Ve zpětném pohledu se tvrzení Enocha Powella z oněch let, že vstup na společný trh není v podstatě žádnou ekonomickou záležitostí, ale nepřijatelnou ztrátou suverenity, ukázalo jako naprosto pravdivé.“
Enoch Powell byl konzervativní politik, který mimo jiné již na konci 60. let prorocky varoval před masovou imigrací a multikulturalismem a který již tehdy bojoval proti vstupu Británie do evropských společenství. 14. října 1971 prohlásil: „Nevěřím, že tento národ, který po tisíc let bránil svou svobodu, ji bude nyní ochoten rozmělnit nebo zcela ztratit. Stejně tak jsem se já nestal členem svrchovaného parlamentu proto, abych nyní podpořil likvidaci nebo přenos této svrchovanosti na jiný orgán.“
Proč mají být svrchované národní státy?
Proč ale nechceme přenášet svrchovanost českého lidu na nadnárodní orgán? Proč tedy nechceme ten evropský superstát? Protože zastupitelská demokracie může fungovat jen na úrovni národního státu. V EU nemůže fungovat demokracie, neboť EU nemá svůj politický národ či lid, neboli démos. Neexistuje ani evropská veřejnost.
Dívají se obyvatelé evropských států na celoevropské televizní noviny? Čtou celoevropský deník? Existuje zde společný evropský jazyk, společně interpretovaná historie, společná tradice, společné hodnoty, solidarita a společný zájem?
Odpověď je, že nikoliv. Češi si ráno koupí Právo, nebo Mladou frontu, večer se podívají na zprávy na Nově nebo na Primě. Britové si zase přečtou třeba Daily Telegraph, Daily Mail či The Guardian. Jednoduše je zajímá to, co se děje doma, a ne někde ve vzdáleném Bruselu, kde sídlí úředníci, které nikdo nevolí, kde sedí komisaři, které nikdo nezná a kde zasedá Evropský parlament, který je volen při minimální účasti voličů.
Britský filosof Michael Oakeshott říkal, že bychom se při správě věcí veřejných měli řídit principem zvaným familiarity, jenž se dá přeložit jako důvěrná znalost přirovnaná vztahům v rodině. Abychom se vyznali a orientovali v nějaké situaci a dokázali něco používat, potřebujeme to důvěrně znát.
Jako příklad familiarity ve věcech veřejných můžeme právě uvést národní stát, protože ten je položen na základech, které většina občanů důvěrně zná: společná historie, jazyk, hudba, literatura, divadlo, národní fotbalový tým, národní kuchyně, hospody, folklór, národní deníky, politické osobnosti, filmy, veřejné mínění, národní vláda, národní parlament a tak dále.
Národní stát je prostor, v němž se občan orientuje a v němž může fungovat demokracie a zastupitelská forma vlády. Nadnárodní organizace jako Evropská unie tyto prvky postrádají, jsou odtažité a pro občana cizí.
Kdo z vás je zná?
Kdo z nás například ví, kdo to je Neelie Kroes, Androulla Vassiliou, Algirdas Šemeta, Karel De Gucht, Máire Geoghegan-Quinn, Johannes Hahn, Connie Hedegaard, Dacian Cioloş?
Toto jsou naši evropští komisaři. Naši evropští vládcové.
Jak ty komisaře chceme kontrolovat, když je ani neznáte? Jak je chcete odvolat?
Naše politiky známe: Víme, kdo je Klaus, Kalousek, Nečas, Sobotka, Hašek, Bárta, Grebeníček. A také je můžeme ve volbách odvolat. Eurokomisaře však ne.
Neexistuje německo-česko-italsko-rumunský politický národ
Tvrzení o tom, že např. Evropský parlament je volen „demokraticky“ , je naprosto liché, protože europarlament je pouze konglomerát poslanců z jednotlivých národních států, kteří získávají hlasy podle toho, jakou popularitu mají doma.
Sčítání hlasů v něm je potom jenom sčítáním jablek a hrušek a jednotlivé národní delegace jak v Parlamentu, tak i v Radě mohou být jednoduše a brutálně přehlasovány.
Pokud bychom dali dohromady poslance z Ugandy, Velké Británie a Izraele, toto shromáždění také nemůže rozhodovat demokraticky, protože neexistuje žádný ugandsko-britsko-izraelský národ, stejně jako neexistuje například národ německo-česko-italsko-rumunský.
Národní parlamenty fasádou diktatury Bruselu
Europoslanec Ivo Strejček spočítal, že jen vloni vyprodukovaly unijní instituce celkem 2 370 právních aktů. V unii existuje zhruba 31 tisíc právních předpisů platných pro všechny členské státy.
V současnosti nám Brusel diktuje již více než osmdesát procent naší národní legislativy. Možná bychom mohli dát do naší sněmovny a Senátu raději cvičené opice. Ty by také uměly zvedat ruce pro povinnou implementaci směrnic EU a možná by to vyšlo i levněji.
Národní parlamenty jsou tak nyní již pouze fasádou pro nedemokratické nadnárodní rozhodování. Rozhoduje se podobně jako za komunismu, kdy parlament formálně schválil zákon, který už byl ale stejně dříve odsouhlasen na Ústředním výboru KSČ.
Mám další inovativní návrh. Českým poslancům by se měl snížit plat o tolik procent, o kolika procentech legislativy již rozhoduje Brusel. Třeba by si pak vzpomněli, že by měli začít hájit naší suverenitu.
EU ovlivníme dvěma procenty, vlastní suverenitu ztrácíme skoro celou
My můžeme ovlivňovat chod EU našimi dvěma procenty v Radě a europarlamentu, ale zříkáme se 80 či 90 procent naší suverenity. Opravdu to chceme? Potřebujeme, aby nám vládnul někdo jiný? To už tu ale v historii bylo. Jednou jsme měli vládce z Vídně, pak z Berlína, potom z Moskvy a nyní znovu z Berlína a Bruselu.
Zeptám se ještě jinak. Měl by český řezník skrze své zástupce v EU rozhodovat o tom, kolik ryb může ulovit portugalský rybář a měl by švédský elektrikář rozhodovat o tom, kolik může český zemědělec vypěstovat cukrové řepy?
A tuto otázku ještě rozvedu. Chceme se podílet na finanční pomoci krachujícím státům eurozóny a chcete živit naše evropské soudruhy z Řecka, Španělska, Portugalska a Itálie?
Evropská unie se plete do všeho
Evropská unie již rozhoduje skoro o všem a centralizace v jedné oblasti je pro ní záminkou pro centralizaci v další sféře. Typickým příkladem jsou euro a Schengen. Evropská měnová unie se dlouhodobě nedá udržet bez unie fiskální a fiskální unie bez unie politické, tedy jednotného státu. Díky Schengenskému systému zase vzniká tlak na centralizaci azylového, imigračního a trestního práva a vzniku celoevropských soudních a policejních institucí.
Krvavé federace
Historická zkušenost nám také ukazuje, že federace příliš nefungují. Ať už jde o Sovětský svaz, Jugoslávii, Československo a nakonec i Spojené státy, kde proběhla válka Severu proti Jihu, kdy Unie násilím připojila jižanské státy, které chtěly být suverénní.
Evropa vždy v minulosti prosperovala kvůli tomu, že byla decentralizovaná. Existovala zde volná soutěž politických, právních i daňových systémů a konkurence v tomto smyslu přinášela své ovoce. Evropa byla po dlouhou dobu na špici světového vývoje, pokud jde o ekonomický rozvoj i občanské svobody. Centralizovaný unifikovaný stát s centrálně řízeným hospodářstvím, ke kterému Evropská unie spěje, nikdy prosperitu nepřinesl.
Vystupme z EU
Jak ale ven z pasti evropské centralizace? Osobně nevěřím, že lze Evropskou unii reformovat. Proto si myslím, že bychom měli opustit EU, zůstat členem Evropského hospodářského prostoru, abychom zachovali volný obchod se státy unie. Také bychom měli vstoupit do EFTA, jak to navrhl a hezky popsal ve své knize Jak vystoupit z EU Petr Mach. Měli bychom pak podobný statut jako třeba Švýcarsko či Norsko.
Ale třeba se Evropská unie rozpadne dříve, než bychom sami čekali. V půlce osmdesátých let také málokdo věřil, že se rozpadne Sovětský svaz a jak to pak šlo rychle.
PhDr. Lukáš Petřík
Autor je historik a politolog
Příspěvek na semináři Centra pro ekonomiku a politiku Evropská unie v pasti centralizace 23. Března 2011 http://cepin.cz/cze/pozvanka.php?ID=157