Evropská socialistická unie. Zločinné spolčení loutkařů a eurosocialistická hydra
Evropská unie se zmítá v čím dál větších problémech. Začíná to připomínat situaci blížícího se zemětřesení, které může, (ale nemusí) vyvolat vlnu tsunami. Ta by pak mohla za jistých okolností smést tu část integračních snah, která je spojena se společnou měnou Euro a společnou měnovou politikou, uplatňovanou v Eurozóně.
Čím dál víc se ukazuje, že evropské integrační uskupení, ať už se nazývalo Evropské hospodářské společenství (EHS - do roku 1965), Evropská společenství (někdy také Společenství pro členské státy – ES mezi lety 1965-1993) či Evropská unie (EU od roku 1993), je postaveno na "podvodu", který spočívá v tom, že od počátku bylo hlavním cílem integračních snah vybudování "společného trhu". Později se pro obsah tohoto pojmu, který měl znamenat liberalizaci v oblasti volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu, používal pojem "jednotný trh" a pro totéž se již čtvrt století používá pojem "vnitřní trh". Bohužel však nic z toho co, zakotvovaly již Římské smlouvy z roku 1957, se nepodařilo dobudovat podle původních ani časem upravených představ. Dokonce se zdá, že mnohé instituce a instituty EU slouží spíše jako určitá zástěrka "zločinného spolčení" vyvolených a většinou neviditelných loutkařů, vodících své kašpárky (myšleno politiky) k prosazování svých úzkých skupinových zájmů, které navíc vydávají za zájmy veřejné.
Je tak zřejmé, že evropské integrační snahy stojí na rozcestí. Jedna cesta vede k tomu, aby konečně bylo dobudováno to, čemu se říkalo společný, jednotný či vnitřní trh. O tuto cestu však evidentně eurokratické, mnohdy anonymní struktury Evropské unie v Bruselu či Štrasburku nestojí, to není jejich priorita. Daleko více je zajímají různé přerozdělovací procesy a penězovody na realizaci mnohdy fantasmagorických plánů a projektů. Zajímá je politická moc, která jim toto vše umožní.
Je evidentní, že tato cesta vede jednoznačně k vytvoření politické unie (já ji nechci!). Bez jasně centralizované hospodářské vlády, tzn. nejenom společné měnové, ale i společné fiskální politiky a dalších součástí hospodářských politik, např. sociální politiky nelze dlouhodobě udržet uměle konstituovanou měnovou jednotku.
Již dnes víme, že se budou muset opakovat scénáře "hašení požárů" u jednotlivých členských zemí Eurozóny, které se v podstatě staly černými pasažéry a nadužívaly si různých "vymožeností státu blahobytu". Všimněme si, že reakce většiny zemí s krachujícími veřejnými rozpočty je téměř stejná. Problémy napřed nepřiznávají, pak je lehce připouští, ale nepotřebují pomoc třetích zemí, politikové lžou až do poslední chvíle, kdy se "státní bankrot" stává téměř neodvratitelný. Bylo tomu tak u Řecka, Irska, nyní u Portugalska. Bude tomu tak pravděpodobně i u Španělska, Itálie a možná i Belgie, případně později i Francie.
A kdy tento proces skončí? Až se ukáže, že budování evropské socialistické unie se bude zajídat obyvatelům těch zemí, které by měly na línější případně nešikovnější obyvatele jiných zemí dlouhodobě doplácet. Ti si pak zvolí úplně jiné politiky, kteří se budou snažit byť možná jen verbálně dnešní situaci změnit a nenasypu (nevytisknou) peníze do chřtánu socialistické hydry. Ano, je také možné, že to budou politikové populističtí a ve svém důsledku i velmi nebezpeční pro budoucnost demokracie. Demontáž neúspěšného projektu společné měny bude velmi nákladná a z části i nebezpečná. Pokračování tohoto projektu však bude ještě dražší a beze změn parametrů ve svém důsledku ještě nebezpečnější. Eurozóna se tak dostala do druhého poločasu svého rozpadu a dokonce se může stát, že tento zápas může být i předčasně ukončen a "zločinné spolčení" loutkařů rozehnáno.
Miroslav Ševčík, děkan Národohospodářské fakulty VŠE
Lidové noviny, 07.04.2011