Dluh, kam se podíváš… V Americe i v Čechách
Pro začátek si lze položit dvě otázky: Proč se Američané u Číňanů zadlužují? A proč Číňané Američanům půjčují?
Staré, leč pravdivé klišé říká: „Dlužíte-li bance milion, máte problém; dlužíte-li bance sto milionů, problém má banka.“
Má nyní problém Amerika, nebo Čína?
Těžko říct. Nejzajímavější na současném americkém zadlužení vůči Číně je právě to, že v tomto momentu je skutečně obtížné jednoznačně říci, kdo má větší problém.
Summity o globálních změnách klimatu v Kodani a v Cancúnu vyjevily pozoruhodný fenomén: USA a Čína mluvily jedním hlasem, jako jeden (ekonomický?, ekonomicko-politický?, ekonomicko-mezinárodní?) blok. Noviny pak psaly o „Amerčíně“ nebo „Čínamerice“. Pozice obou byla stejná, a to znamenalo, že názor kohokoli dalšího, ať už země, unie či kontinentu, byl nezajímavý. Bylo rozhodnuto.
Jak hodnotit vznik obřího dvojbloku, propojování a fúzování obou ekonomik? Povede ke zmírnění potenciálního nepřátelství mezi USA a Čínou, jakož i snížení pravděpodobnosti vzájemného konfliktu, který – stejně jako soupeření obou zemí – někteří političtí analytici považují za možnou hlavní geopolitická událost 21. století? Anebo zadluženost USA v Číně pravděpodobnost jejich konfliktu (ekonomického, politického, případně vojenského) naopak zvyšuje?
Nejistý čínský vývoj
Pokud jde o příčiny amerického dluhu vůči Číně, pro začátek si lze položit dvě otázky: Proč se Američané u Číňanů zadlužují? A proč Číňané Američanům půjčují?
Skutečně, je-li Amerika takto fiskálně neodpovědná, proč jí Asijci peníze půjčují a neinvestují je raději do oblastí fiskálně odpovědnějších, například v Asii? Odpovědí je, že přes všechnu americkou fiskální iracionalitu, mají důvěru v americkou ekonomiku. A vědí také, že v USA panuje vláda zákona a o své investice nepřijdou; žádnou takovou důvěru v politickou stabilitu, respekt k vlastnickým právům a ochranu nabytého majetku v Asii stále ještě nemají. Navíc mají samotní Číňané větší důvěru ve vládu zákona v USA než ve vlastní zemi – pochopitelně.
To je ostatně největší zádrhel na cestě Číny k ekonomické a politické supervelmoci: politicky nejistá budoucnost. Indie, na rozdíl od Číny, zaznamenala mírový, nekrvavý přechod moci od jedné strany k druhé – a to opakovaně po demokratických volbách. Politicky se tedy zdá být dlouhodobě stabilnější než Čína, která je řízena jen nehybně „stabilní“ vládou jedné strany. Ale jak dlouho ještě? A co přijde pak, jaký bude přechod moci od této dnes vládnoucí komunistické strany v Číně k alternativě, která ji zákonitě dříve nebo později nahradí? Mírový? Krvavý? To si nikdo netroufá odhadnout.
Summa summarum: Navzdory veškerému zdání úspěchu může být čínská cesta k prosperitě a moci velice nejistá a zvratná. A to ještě ani nezmiňujeme teritoriálně nerovnoměrný rozvoj Číny, při němž pobřežní provincie prosperují, ale vnitrozemské zaostávají. To z dlouhodobého hlediska neslibuje Číně příliš idylickou budoucnost, a dokonce to ani nemusí svědčit její územní integritě.
Směšné řešení
Proč si však Američané půjčují? Proč žijí na dluh? Proč my všichni na Západě žijeme na dluh? Protože jsme tomuto nešvaru přivykli. Ztratili jsme ctnost odpovědnosti, soběstačnosti, nezávislosti, fiskální střízlivosti.
A jako v případě ztráty každé ctnosti, může to mít potenciálně katastrofické následky.
Chápu, že za určitých okolností je možné, nebo dokonce i správné žít na dluh.
Nastane-li krize (povodně, meteorit, nepokoje v zahraničí, válka), dojde-li k náhlému propadu příjmů rozpočtu či mimořádným, předem nepředvídaným, leč nutným výdajům, pak se to dočasně po právu řeší zadlužením – s tím, že přiměřeným tempem a v dohledné době, až krize či mimořádná událost pomine, se dluh samozřejmě splatí.
Co však nechápu, je dluh jako způsob života. Respektive chápu, ale nesouhlasím. Jedno pacifisticko-sentimentální klišé říká, že čím více druhé poznáte a pochopíte, tím více je chápete a respektujete. V skutečnosti je někdy opak pravdou: čím více je poznáte a pochopíte, tím více je sice, pravda, chápete, ale přesto – či právě proto – s nimi o to ostřeji nesouhlasíte!
Na podzim 2008 postihla svět finanční krize a nastaly výpadky příjmů státních rozpočtů. „Řešení“ ze strany současného amerického prezidenta? Dluh zmnohonásobit! Americký dluh už není v miliardách dolarů, nýbrž v jejich bilionech (anglickou terminologií v trilionech dolarů). Prezident mluví o gigantických státních výdajích jako o „investicích“. Investice jsou ale tím, co časem přinese výnosy, zisky. Co přinesly Obamovy „investice“? Astronomický dluh, leč ekonomické oživení žádné.
Letos si už i prezident Obama všiml, že současná míra zadlužení je problém. („Houstone, máme problém!“) A řešení? Zmrazení výdajů na současné úrovni po dobu příštích pěti let.
Cože?
Dělá si srandu?
Je-li tady mamutí dluh v důsledku mamutích výdajů, řešením není zmražení výdajů na stávající mamutí úrovni, nýbrž škrty ve výdajích, snižování výdajů!
Jsem-li zadlužen, řešením není neutrácet více, než utrácím teď, což mně k onomu dluhu přivedlo v první řadě, nýbrž řešením je utrácet méně! Utrácet méně, než jsem utrácel doposud; utrácet jen tolik, kolik mám, a nemám-li, pak neutrácet.
Někdo by to určitě hned nazval konzervativním postojem, aby to politicky onálepkoval. Já to však považuji za prosté zvládnutí elementární matematické logiky z druhé třídy základní školy: „Když má maminka v ledničce šest vajíček, z maximálně jakého počtu vajíček může uvařit večeři?“ – „Ne, Baracku, sto dvacet sedm není to správné číslo, zkus to znovu…“
Nezbytné škrty
Ale proč chodit tak daleko, klidně můžeme zůstat doma. Ekonomika České republiky až do podzimu 2008 deset let rostla, prosperovala a produkovala bohatství. To znamená, že rok co rok bylo v zemi více bohatství, než rok předtím. Kdyby tehdy výdaje státu byly po celou tu dobu konstantní – tj. na úrovni z roku 1998 –, po deseti letech bychom zde měli vysoký přebytek státního rozpočtu. Samozřejmě, výdaje státu rostly – a kdyby rostly stejnou měrou jako tvorba bohatství, měli bychom rozpočet vyrovnaný.
Deset let prosperity - a výsledkem byl dluh!
Jak je to možné? Měli jsme přece deset tlustých let!
Pak na podzim 2008 udeřila krize, a je jasné, že v jejím důsledku nastal i propad příjmů rozpočtu, a tudíž dluh se ještě zvětšil. Tento nárůst dluhu je srozumitelný, pochopitelný, obhajitelný. Co je však neobhajitelné, je ten dluh, který byl předtím. Nebyl dán tím, že by příjmy rozpočtu byly nízké, nýbrž tím, že výdaje byly nehospodárně vysoké.
Nastalo to, co nastat muselo: škrtání. A lidé protestují. Zajímavé, že neprotestovali předtím. Že nikdo neprotestoval proti tomu, že v letech 1998–2008, v době prosperity a narůstající tvorby bohatství, jsme měli deficitní státní rozpočty.
Je jasné, že nekontrolovaný dluh je cestou do pekel, proto jeho zvládnutí (už splácení úroků ze stávajícího dluhu má ochromující účinek) je nezbytností. Jak ale dluh zredukovat? V principu jsou dvě možnosti: zvýšit daně, anebo snížit výdaje. Zvýšit daně by znamenalo poškodit ekonomiku v její produktivitě a okamžitě předat výhodu těm zemím, které mají nižší daně, a které by tudíž pro producenty byly lákavějším prostředím ke tvorbě bohatství. Tedy zvýšení daní by zničilo konkurenceschopnost naší ekonomiky ve srovnání s ostatními zeměmi. Tudy cesta nevede.
Mimochodem, ti, kdo říkají, že u nás jsou nízké přímé daně (daň z příjmu) ve srovnání s Evropou, zapomínají, že naopak my na rozdíl od mnohých ostatních zemí máme velice vysoké povinné sociální a zdravotní „pojištění“ – které vzhledem k tomu, že je povinné, není žádným pojištěním (jež z definice je dobrovolné), nýbrž další daní. Celková daňová kvóta u nás tudíž není výrazně nižší než v ostatních evropských zemích (natož zemích světa) – proto zvyšování daní cestou není.
Druhou možností je snížení výdajů. Ano, jakkoli je to bolestné. Dluh nevznikl proto, že byly nízké daně nebo nízké příjmy, nýbrž proto, že byly neúměrně vysoké výdaje. Škrtání výdajů je jedinou pro nás schůdnou cestou vedoucí ke snížení dluhu.
Za určitých okolností může být cestou ke snížení dluhu i – paradoxně – snížení daní. Pokud jsou daně extrémně vysoké, pak jejich snížení působí jako impuls pro ekonomiku, která oživne, získá dynamiku a začne produkovat mnohem více bohatství. V této situaci stát i při nižších daňových sazbách má vzhledem k vyšší tvorbě bohatství vyšší příjmy, tedy deficit se díky rostoucí ekonomice zaplatí sám, nikoli zvyšováním daní, ale právě v důsledku jejich snížení. Tento efekt Lafferovy křivky zapůsobil mnohokrát a v mnoha zemích, není však zřejmě aplikovatelný na naši dnešní situaci. U nás cesta k fiskálnímu zdraví musí jít především cestou snižování výdajů.
Na závěr…
… příhoda, kterou mi vyprávěl jeden známý (Z), který se zúčastnil předvolebního mítinku kdesi v Čechách, kde se dal do rozhovoru s domorodcem (D).
D: „Já chci od vlády více peněz!“
Z: „To chce každý…“
D: „To mě nezajímá, chci, abych od státu dostal víc peněz já!“
Z: „Kde na to má vláda vzít?“
D: „Od toho ji máme, ať to zařídí.“
Z: „Ale jak, Chcete, aby byly vyšší daně?“
D: „Nechci, chci víc peněz.“
Z: „Chcete tedy větší zadlužení?“
D: „Třeba. Hlavně když budu mít víc peněz!“
Z: „Máte děti?“
D: „Ano, mám.“
Z: „Když se ale stát ještě více zadluží, budou to muset splácet i vaše děti!“
D: „To mě nezajímá, ať se postarají o sebe, já jsem se o sebe taky musel postarat sám.
Z: „Takže vy jste ochoten zničit budoucnost svých dětí jen proto, abyste teď měl více peněz?“
D: „Jaká pak budoucnost, stejně už nebudu na světě, já chci víc peněz teď! A běžte někam do pr*ele!“
Příhoda „ze života“ líčí patologii domorodců umocněnou na druhou - to už není jen čirý, racionální egoismus, to je egoistický nihilismus. Laskavý čtenář promine, ale nemohu si pomoci, nutkavě se mi vtírá otázka: Kdo je větším padouchem, Ten, kdo zaujímá takovéto postoje a pak na jejich základě ve volbách volí, anebo ten, kdo si dovolí nastínit myšlenku, že nemusí být tak docela nutně správné, aby lidé s touto mentalitou vůbec volili?
Publikováno v revue Prostor č. 89, březen 2011.