Dnešní Izrael: Dívka odmítla vzdát se křesťanství, nechali ji zemřít
Mladá, hezká dívka měla na výběr: změnu vyznání a další život, nebo vytrvání u své víry a jistou smrt. Rozhodla se pro Krista.
V pondělí 14. března zemřela 23letá Alina Milan, studentka pátého ročníku právnické fakulty Moskevské státní univerzity. Před několika měsíci u ní bylo diagnostikováno těžké onemocnění jater. Jedinou pomocí, jak zachránit její život, byla transplantace orgánu. Jelikož se v Rusku transplantace jater nevykonávají, vydala se na podzim loňského roku Alina se svojí matkou do Tel Avivu, kde jsou tyto operace prováděny. Vstupní vyšetření v tamější klinice potvrdilo, že jenom rychlá operace může zachránit její život.
Matka s dcerou se vrátily do Moskvy, kde stály před těžkým rozhodnutím. Rodina neměla 300 tisíc dolarů na zaplacení transplantace, objevila se však možnost bezplatného vykonání operace. Podmínkou bylo přijetí izraelského občanství, ke kterému se váže bezplatná zdravotní péče. Získání občanství bylo o to jednodušší, že Alina má židovské předky - matka jejího zemřelého otce je židovka žijící v Izraeli. Objevilo se ale důležité „ale“…
K získání izraelského občanství je nutné vyplnit příslušný dotazník. V jedné z rubrik je nutné napsat deklarované vyznání. Podle platného izraelského práva se obyvatelem země může stát jenom ten, kdo se deklaruje jako vyznavač judaismu nebo ateista. Vyplnění rubriky slovem „křesťan“ automaticky zavírá cestu k získání izraelského občanství. Alina odmítla vyplnit dotazník. „Neexistuje cena, za kterou bych se mohla vzdát Krista,“ řekla dívka, která musela zaplatit cenou vlastního života.
Svědkem rozhodování Aliny byl její duchovní vůdce, o. Alexander Narušev, z jehož zprávy citujeme: „Aby mohla získat rychlou lékařskou pomoc a šanci na další život, musela napsat jediné slovo: židovka nebo ateistka. S touto otázkou se na mne obrátila přes telefon. Co dělat? Lékaři jí předpovídali velmi málo času – dva, tři týdny… Volba byla jednoduchá – lhát, zříci se svojí víry a získat naději na přežití, anebo se úplně spolehnout na Boha.
Se smíšenými pocity jsem za ní jel do nemocnice. Vedle mne seděla její matka s unaveným a sklíčeným obličejem. Na jednotce intenzivní péče na mne čekal člověk očekávající odpověď – pravděpodobně odpověď na nejdůležitější otázku v jeho životě.
Nejsem od toho, abych rozhodoval o osudu kohokoliv z lidí, a nevěděl jsem, co říci, i když upřímně řečeno jsem věděl, ale… Ještě před příchodem k nemocné mi matka dívky řekla, že se již společně s dcerou rozhodly. Přerušil jsem ji a změnil téma, protože jsem se bál uslyšet to, co by bylo pro mne jako kněze a křesťana to nestrašnější.
Když jsem vešel do pokoje, spatřil jsem vyhublou, žlutou bytost stěží podobnou mladé dívce. Dívala se ale na mě jasným pohledem a v jejích očích jsem viděl určitou překvapivou jistotu a rozhodnost.“ „My jsme se už s mámou o všem rozhodly,“ řekla bez zbytečných okolků Alina, „nevzdám se kříže a nezřeknu se své víry. Za žádnou cenu.“
Když se o. Narušev loučil se ženami, zeptal se jich, co teď budou dělat. Řekly mu, že se budou snažit sehnat sponzory, kteří by mohli financovat operaci. „Ale nemáte už přece příliš času,“ poznamenal kněz. „Před námi je věčnost,“ odpověděla mladá žena.
Přátelé Aliny z Moskevské univerzity se rozhodli sesbírat potřebnou sumu, zorganizovali sbírku a zveřejňovali inzeráty, ale bez úspěchu. Alina zemřela 14. března. Před smrtí ještě stihla napsat list svým přátelům: „Neprokázala jsem žádné hrdinství. Neučinila jsem teď žádnou volbu, protože svůj výběr jsem učinila již dávno – jsem pravoslavnou křesťanskou.“ Dále napsala: „Mám před sebou dokument z Ministerstva vnitra Izraele. Je tu odstavec: přijímám občanství/zákony/náboženství daného státu, stačí jenom podepsat. Řekněte mi sami, zda mám na výběr? Nejdůležitější není to, co stojí na papíře, ale to, co má člověk v duši... a v mé je důvěra v Boha silnější než všechny papíry, zákony, státy, strašné diagnózy i časy! I v nejtěžších chvílích mě neopouští pocit, že mě Bůh drží za ruku... Jediná volba, kterou jsem učinila již dávno a která není svázaná s žádným občanstvím, to je víra v Boha. Bez ohledu na cokoli mu budu děkovat za všechno, co se mě potká.“
Na konci Alina poděkovala všem, kteří na ni pamatovali a dělali si o ni starosti. Zdůraznila, že není žádnou hrdinkou: „Opravdové hrdinství spočívá v zanechání všech vlastních věcí a zabývání se bližním,“ zněla její poslední slova adresovaná přátelům.
http://claritatis.cz/
pozn. šéfredaktora EUportal.cz: Když papež Pius XII. zachraňoval Židy (800 tisíc) před nacisty nekladl si podmínku, že musí konvertovat od judaismu ke křesťanství.
Zajímalo by mě, jak by třeba tvářili Izraelci, kdyby Izrael dobyli Arabové, vzniknul by židovský exodus a evropské země by řekly judaistickým židům: přijmeme vás pouze, pokud vyplníte, že jste ateisté, nebo křesťané.
Je plným právem Izraele udělovat občanství dle svého uvážení a neexistuje nějaké lidské právo na občanství. Pokud ale někdo splňuje všechna kritéria a je vyloučen jen díky své křesťanské víře, nenapomáhá to křesťansko-židovskému sblížení a krásným slovům o židovsko-křesťanské západní civilizaci. Pokud by evropské státy používaly stejné měřítko na své Židy jako Izrael na křesťany, byly by odsuzovány jako rasistické.
Řadu z nás, kteří podporujeme Izrael v obraně proti expanzi islámu a odsuzujeme hrůzy šoa, toto velmi trápí. Věřím a doufám v to, že to trápí i mé židovské přátele, kteří odsuzují pronásledování křesťanů na Blízkém východě. Stejně tak jako já odsuzuji pronásledování Židů Araby a muslimy.