Britská královská svatba. Událost s obrovským přesahem pro Evropu
William a Katte připomněli s úctou historii, založenou na křesťanských hodnotách, odhodlanost a táhnutí za jeden provaz lidí v ulicích, ale i sílu tradic rodinných svazků a národní hrdost, kterou by europeisté rádi vymazali z paměti lidí.
V podstatné části historie lidstva hrála Británie vždy první ligu a tato pozice už jí zůstane – jazyk jejích obyvatel se stal hlavním jazykem celého světa. Hodně lidí jí nemůže zapomenout její dřívější kolonizační období, jenže jen málokdo z nich dokáže přijmout a unést také fakt, že v drtivé většině ty země pod její správou kvetly, rozvíjely se a byly stabilní. Jen ve výjimečných případech po jejím odchodu tyto země neklesly a nezačaly se zmítat v ekonomických problémech nebo dokonce v občanských či kmenových válkách. Dodnes má Británie skrze Commonwealth (plným názvem Commonwealth of Nations) nezanedbatelný vliv na celkem 54 států světa, což je více než čtvrtina všech států na Zemi. V Commonwealthu žije cca 1,8 miliardy obyvatel, tedy přibližně třetina všech lidí planety. Británie sama je pak pátou největší ekonomikou světa. Kdybychom do toho započítali i Commonwealth, stala by se pravděpodobně ekonomikou první.
Málokdo z žijících lidí na světě má tolik zkušeností s národní i světovou politikou, jako současná královna Alžběta II. Za dobu jejího panování se v premiérském křesle vystřídali Winston Churchill, Anthony Eden, Harold Macmillan, Harold Wilson, Edward Heath, James Callaghan, Margaret Thatcher, John Major, Tony Blair, Gordon Brown a David Cameron. A to už je nějaký seznam osobnostní, kteří museli své kroky s královnou sladit. Přestože královská rodina oficiálně na politiku vliv nemá, zásadní rozhodnutí se bez souhlasného vědomí královny udály jen těžko. Dost možná právě proto je Británie tak pevná a nepodléhá tlakům různých trendových změn v Evropě.
Británie je obecně považována, přes své monarchistické zřízení, za jednu z kolébek novodobé demokracie. Přesto, že i na ni doléhají tlaky kvůli unifikaci Evropy a tím i ztráty či oslabení osobní odpovědnosti politiků, dodnes se ostatním státům a jejich politické reprezentaci může o tam uplatňovaných postupech při osobním selhání politiků jen zdát. Namátkou vybírám důsledky ze zneužívání poslaneckých náhrad, kterého se dopustili poslanci vládních labouristů Elliot Morley, David Chaytor a Jim Devine a člen Sněmovny lordů z řad konzervativců Paul White nebo lord Hanningfield. David Chaytor byl jako první v lednu letošního roku odsouzen k 18ti měsícům natvrdo. Kvůli zneužívání poslaneckých náhrad a následné reakci Britů muselo 392 bývalých i současných členů obou komor parlamentu státní pokladně vrátit celkem 1,12 miliónu liber. Dokážete si toto představit jinde v evropských státech nebo u nás? Samostatnou kapitolou je také například jmenování soudců. Nejprve musí mít praxi v advokacii minimálně sedm až deset let - přesto jsou zpravidla jmenováni až po dvacetileté praxi v oboru práva a stávají se tak soudci v polovině či na konec své odborné kariéry, kdy jsou existenčně zajištěni a úcta k jejich jménu (a většinou i rodině), kterou nehodlají ztratit, je vnímána jako největší záruka spravedlivého rozhodování.
Ale vraťme se ke svatbě Williama a Kate. Ano, byla zajisté i okázalá a pompézní, nicméně byla to primárně záležitost Britů. Nikdo z nás na ni nemusel dát jedinou korunou, jediné euro. Milion Britů ji vítalo podél trasy svatebčanů a další statisíce v ulicích města u velkoplošných obrazovek. Tu národní atmosféru, která dokázala stmelit i jindy protichůdné názory na společenské dění, bych přirovnal v našich podmínkách například k návratu zlatých hokejistů z Nagana. Z tohoto pohledu je každá taková příležitost více než vítána. Samotné spojení královské a nekrálovské krve pak považuji, jakkoli to nebylo prvoplánové a vzniklo přirozeným seznámením obou na škole, za vedlejší ale žádoucí efekt pro současné Brity - nic není nemožné a členové královské rodiny jsou prostě také jen lidé.
Přeji oběma, ať jim to vyjde. Kvůli nim, kvůli Britům, kvůli Británii, ale i kvůli tomu všemu, co se v dnešní době děje na starém kontinentu. Národní hrdost a sílu tradic vycházející z dosavadní historie, stejně jako pozitivní osobní vzory, které nám Britové předvedli v plné parádě, jsou přesně tím, co současná společnost, jejíž někteří členové na podobné termíny kašlou a zesměšňují je, potřebuje ze všeho nejvíc.