Petr Hájek: Usáma bin Ládin nikdy neexistoval
Osobně se kloním k názoru, že Usáma (v podobě, v jaké ho celý svět zná z jeho komických televizních projevů), nikdy neexistoval
Jedenácté září V New York City se tak, jak nám, bylo předvedeno, zdůvodněno a zafixováno, nikdy nestalo. Nemohlo se stát. Obraz, který politická reprezentace USA pro vlastní i světovou veřejnost vytvořila, byla v každém případě manipulace, přinejmenším mediální. Platí to bez ohledu na to, zda například prezident Bush byl sám manipulován a naši potomci si místo něho za padesát let povzdechnou, že věřit tajným službám byla jeho největší chyba, nebo zda také on je vědomým účastníkem celého podvodu.
Jednoho krásného pozdně letního rána narazila dvě americká letadla do dvojice vysokých newyorských kancelářských budov. Svět se otřásl v základech, a proměněn jest.
Zničení budov WC na Manhattanu teroristy zcela určitě agresí jednoho státu proti jinému nebylo. Pokud se přidržíme oficiálního výkladu, šlo o nábožensky motivovaný útok několika islámských fanatiků na domnělého satana a to, že se podařil, bylo nanejvýš selháním institucí zajišťujících vnitřní bezpečnost USA, určitě ne útokem jiného státu na Ameriku. Je to však přesvědčivým znamením nástupu nové doby, která nenese bezesporu věci svobody nic dobrého a vystaví svět obtížným zkouškám, ovšem v úplně jiném smyslu, než jak se nás snaží mystifikovat politický a mediální mainstream.
Že jsme se pravděpodobně stali předmětem nejefektnější manipulace moderní doby, je vidět především z důsledků. I kdyby totiž všechny události zamýšleného obrazu spolu skvěle a přesně lícovaly, to co následovalo je samo o sobě dostačujícím důkazem o umělém původu celé tragédie. Pokud by totiž opravdu šlo o zdařilý útok několika odhodlaných muslimských radikálů, jimž by se v podstatě povedl státní převrat v Americe, ale moci se nechopili, protože o ni neusilovali, stejně jako viditelně neusilovali o vnitřní rozvrat "satana současné epochy", byli bychom svědky nejbizarnější události v lidských dějinách. Pak by jedenácté září byl pouze surrealistický či spíše patafyzický studentský mejdan. Amerika by se v reakci na toto ponížení (protože o nic jiného nešlo) uraženě uzavřela světu a dalších deset let by se věnovala přebudovávání systému svých tajných služeb, státního a vojenského aparátu, které katastrofálně selhaly. Stal se však pravý opak. Kyselé ovoce ze stromu mystifikace, které od té doby jíme, má všechny znaky útoku na samu původně svobodnou podstatu USA a jejich evropských spojenců.
V rozhovoru na závěr svého druhého volebního období označil G.W. Bush za svou největší chybu, že "příliš důvěřoval informacím tajných služeb". Pokoušel se tím odůvodnit své tragické rozhodnutí o invazi do Iráku. Kdyby nešlo o autentický výrok, znělo by to jako mimořádně hloupý protiamerický vtip: USA napadnou suverénní stát, nastolí v něm loutkovou vládu a současně rozjedou krvavou a nekonečnou občanskou válku, při níž umírají nejen tisíce "bezvýznamných" místních obyvatel ale i hrdinných Američanů. A to vše, jak se ukáže, vlastně jen nedopatřením, bezděčným, či možná záměrným přehmatem nějakého analytika CIA. Vzhledem k tomu, že o vtip nejde, demokratický idealista by nyní očekával že "svobodná a nezávislá média" se na páchnoucí stopu vrhnou jako honicí psi a budou chrlit tuny zásadních otázek typu: byl prezident USA skutečně jen "obětí" mylné informace, nešlo o záměrnou manipulaci, o zpravodajskou hru, která směřovala k vyvolání mediálně "spravedlivé války" za účelem posílení vojenské přítomnosti ve strategické oblasti Středního východu? A pokud ano, co z toho plyne? A stalo se to poprvé, nebo jde o chronický syndrom nešťastných přehmatů? Ale i průměrného optimistu by měl ovanout aspoň stín znepokojení: kdo tedy skutečně vládne vojensky a technologicky nejsilnější mocnosti současného světa, pokud existují nekontrolovatelné mechanismy umožňující nevoleným silám manipulovat osobnostmi v čele státu jako figurkami? Tušíme vůbec, jakému nebezpečí je v tom případě současný svět vystaven? A není právě tohle jeden z klíčových principů postdemokracie? Je příznačné, že žádné podobné otázky "seriózní" hlavní média za mořem ani v Evropě po Bushově interview nenastolila.
V soukromém rozhovoru se Václav Klaus odvážil zapochybovat o invazi do Iráku jako účinné metodě řešení mezinárodních problémů. Klaus pochopitelně neměl žádné tajné zpravodajské informace, které by Bushovi scházely. Jen jsa bytostným konzervativcem usoudil, že si nejen může ale i musí dovolit určitou míru ideového nesouhlasu, Jako celoživotní přítel Ameriky a obdivovatel republikánských, svobodymilovných a demokratických tradic měl dokonce za svou povinnost "uměřeně" vyjádřit obavy ze způsobu, jakým hlavní světová velmoc iráckou krizi vytvořila.
Sotva kdo si téměř před deseti lety za suverénního předsednictví Václava Klause uvědomoval, že totiž už tehdy se kolem klíčových ideových otázek formovalo v ODS "neokonzervativní" křídlo, které se stavělo do opozice proti pravicového konceptu. Ti, kdo již tehdy bombardování z různých důvodů "chápali", či omlouvali, se později stanou ministry ve vládě Mirka Topolánka.
Spojení s Bushovou neokonzervativní administrativou bylo prostřednictvím stále se rozšiřujícího kruhu ódéesáckých klonů "nepolitické politiky", zvláště prostřednictvím amerických kontaktů Alexandra Vondry. Poté dochází k propojení vedení ODS s lidmi kolem Václava Havla. Jeho bývalý hradní kancléř K. Schwarzenberg se stává ministrem zahraničí. Sebevražedná témata radar, americká vojenská přítomnost, rychlé uznání "americko-albánského" Kosova či na evropské poměry neobyčejně agresivní politika vůči Ruské federaci nedávala vůbec žádný smysl. Republika je nepotřebovala, veřejnost byla většinově proti, a ODS na nich strašlivě krvácela, nic nezískala, a přesto na nich fundamentalisticky trvala.
Uznávaný teoretik médií McLuhan vyslovil již před lety základní poučku: střežit je nutno jen malá tajemství, velké tajemství bude střežit sama veřejnost tím, že jim odmítne věřit. Jinými slovy, velká tajemství není třeba složitě utajovat, sofistikovaně konspirovat, detailně inscenovat. Z požáru Říšského sněmu obvinila goebbelsovská propaganda komunisty. Nacisté potřebovali záminku, aby se mohli razantně vypořádat s konkurenčním diktátorským systémem. Nejlepší cestou, jak jedním úderem zmanipulovat domácí i světové veřejné mínění, byla inscenace dechberoucího divadla, útoku na symbol německé státnosti. Nebylo k tomu třeba složité konspirace. Představa, že tento neuvěřitelný čin zorganizovala sama nacistická propagandistická mašinérie, byla pro zraněné německé vlastenecké cítění nemyslitelná.
Stejně postupovali komunisté. V 50.letech totalitní moc vytvořila fikci protistátního spiknutí ze zahraničí organizovaných teroristů, kteří údajně usilovali o násilné svržení právě nastoleného nejspravedlivějšího společenského uspořádání. Sama zmanipulovaná veřejnost vytvořila zeď mezi realitou a lží. Právě tento typ zjevných mystifikací, které veřejnost přijme za své a drží je pak silou rozjetého setrvačníku má na mysli McLuhan. Vytvoří-li totiž inscenátor - nejlépe státní moc - dostatečně šokující veřejné představení, které překročí míru běžné uvěřitelnosti, veřejnost sama zabrání identifikaci pravého původce. V instinktivní sebezáchovné emocionální reakci obklopí veškeré racionální pochybnosti hradbou iracionální důvěry v oficiální verzi. Opak by znamenal připustit, že státní moc se zcela vymkla veřejné kontrole a že tedy všechny jistoty, na nichž dané společenské uspořádání spočívá, jsou jenom fikce.
Lenin dobře věděl, proč si musejí pučisté osvojit základní poučku, že "ze všech umění je nejdůležitější film". Lidé se mají stát přímými svědky (tj. na vlastní oči) událostí, které se nikdy nestaly, nebo se staly jinak. Totéž věděl Goebbels, proto dodnes máme k dispozici záběry hořícího Říšského sněmu, slavné "jedenácté září" nacistické moci. Koneckonců to věděl už i císař Nero, jeho zapálení Říma bylo typickým "jedenáctým zářím" startujícím obrovskou kampaň proti křesťanským "teroristům" ohrožujícím Ameriku antické epochy. Povšimněme si důležité věci: Řím zapálil Nero, nikoli křesťané, Říšský sněm sami nacisté a z Aurory žádní revoluční námořníci nevystřelili, víme jen proto, že stojíme na straně vítězů. Dějiny píší vždy vítězové. Ti nám odhaluji podvody svých protivníků, jimž ovšem veřejnost ve své době "upřímně" a opravdově věřila (kromě několika bezvýznamných "popíračů", s nimiž to obvykle dopadá s právem silnějšího špatně).
Bolševičtí i nacističtí socialisté nevytvářeli své propagandistické mystifikace se zvrhlým záměrem, aby nastolili Zlo. Naopak, jejich upřímné a zanícené vize směřovaly zásadně k nastolení Dobra a jeho rozšíření po celém světě. To teprve zpětně, poté co prohráli, vidíme hekatomby zavražděných, doléhá k nám křik mučených obětí a zničených životů. Probíráme-li se donedávna přísně tajnými komunistickými a nacistickými archivy, a říkáme si: aha, tak takhle to tedy bylo! Tohle a tohle zinscenovali docela primitivně, a lidé jim to baštili navzdory absurditě celé věci. A vědomě s nimi na tom spolupracovali to, o nichž bychom to nikdy neřekli: intelektuální elity, spisovatelé, umělci, filozofové - jak je to možné?
Každý, kdo nežije zcela mimo realitu, ví co dělal jedenáctého září. Není to úžasné? Spíš vysoce podezřelé. V každém případě je z toho patrné, že si někdo přinejmenším šikovně pohrál s naší kolektivní pamětí. Dnes již existuje rozsáhlá textová i obrazová publicistika prokazující, že oficiální verze událostí z jedenáctého září je čirý nesmysl. Bylo vyrobeno i několik seriózních filmů, ani jediná veřejnoprávní televize žádný z nich neodvysílala, napsána řada knih, článků, seriálů. V USA podle různých průzkumů ( s děsivým, a vlastně také docela příznačným rozptylem, který říká něco podstatného o jednom z důležitých nástrojů mediálních manipulací), jde o dvacet až padesát procent populace. Není překvapivé, že většina našich médií se pochybnostem kolem jedenáctého září nadále ostentativně nevěnuje.
V oficiálním výkladu událostí 11. září je řada nejasností. V Národní protiteroristické komisi, jež byla založena déle než rok po pádu Dvojčat, aby vše vyšetřila, působila řada lidí, o jejichž nezaujatosti je možné s úspěchem pochybovat, a výsledky její práce jsou v mnoha ohledech neuspokojivé - dokonce lze tvrdit, že v mnoha ohledech mlží, manipuluje s fakty a prokazatelně brání hlubšímu zkoumání některých nejasností. Mezi kritikou oficiálních závěrů vyšetřování a tvrzením, že jde o jedno velké spiknutí, je přece jen pár kroků. Jestliže by totiž bylo možné naplánovat spiknutí, v němž jsou zapojeny nadnárodní firmy, tajní agenti, armádní špičky, demokrati, republikáni, pak nemá smysl chodit k volbám. A pokud o tom všem záměrně mlčí i všechna významná média, pak nemá smysl sledovat televizní zprávy a číst noviny. Znamená to uvěřit, že naše západní společnost ve svých základních principech naprosto nefunguje.
Kdyby nebylo Bin Ládina, musel by ho Hollywood vymyslet.
Většinový postoj běžných slušných lidí - z pochopitelných sebeobranných důvodů nemohou připustit, že je vláda a média podvádějí. To by pro ně žití v pravidlech této blahobytné civilizaci úplně ztratilo smysl. Svou obecnou důvěrou v elementárně poctivý grunt svobodného společenského systému, v němž žijí, pracují, vychovávají děti a utrácejí těžce vydělané peníze, sice na jedné straně stabilizují celý systém a brání, aby byl příliš snadno vykolejen, současně však paralyzují možnost odhalení velkých a zásadních podvodů. Je tudíž principiální omyl věřit či spoléhat na to, že existuje riziko náhodného odhalení. Naopak, vůbec neexistuje! Všechny největší nespojitosti a nesmysly byly přeci dávno odhaleny, zveřejněny - a nic se dále neděje! Většinového občana to dílem nezajímá, protože má v čase úplně všední starosti a pátrání po nějakých státních podvodech, jak je zvyklý, patří spíše do televizní a filmové zábavy typu Akta X. Dílem má za to, že kdyby šlo opravdu o něco vážného, média s tím dříve či později vyrukují a bude z toho skandál.
V oblasti zahraniční politiky G.W. Bush navázal na Clintonovu strategii "humanitárních vojenských intervencí". Aby tuto myšlenku mohl mohl učinit světovou realitou, muselo přijít něco zásadního. Bipolární svět neexistoval, s ním padla i "Říše zla". A marxistická větev neokonzervativismu dobře věděla, že musí definovat nepřítele. Jen proti němu má "morální právo" zaútočit kdekoli na světě. A současně velký nepřítel, který umí překročit hranice země a operuje přímo v USA (EU), dává regulérní příležitost podříznout pilíř občanských svobod a nakonec dostat celou společnost ještě hlouběji pod státní dohled. Pokud aktuální nepřítel není, bude stvořen. Před očima celého světa, při přímém přenosu. Především proto existuje reálná možnost, že 11. září opravdu zorganizovaly tajné služby USA.
Jedna z vážnějších konspiračních teorií tvrdí, na základě docela slušné argumentace, že všechno včetně Al-Kaidy je výtvor amerických tajných služeb.
Pokud Usáma opravdu existoval či existuje, nebude nikdy chycen. Pravděpodobně jednoho dne záhadně zmizí a přestane o sobě dávat vědět, takže jeho vděčným seriálovým divákům nezbude, než s těžkým srdcem vzít na vědomí, že zahynul kdesi v afghánských horách na následky akutního úpalu nebo chorobné trudnomyslnosti.
Mantra mezinárodního terorismu posloužila jako ideální prostředek k prosazení stále tužších a explozivně se množících zákonů a omezení prakticky všeho, co dosud ještě alespoň zčásti zbývalo v soukromém vlastnictví. Víceméně obecná shoda dnes naopak panuje vtom, že všechny americké zahraniční intervence a mise, které jedenácté září odstartovalo, skončily katastrofou. A svět je po nich paradoxně mnohem méně bezpečným místem nejen ve srovnání s dobou, kdy se hroutil komunismus.
Pokud někdo pochybuje, je napříště blázen, popírač, spojenec teroristů, fantasta, anebo všechno dohromady Jinak není třeba nic dokazovat ani obhajovat.
Je to pozoruhodná bilance, padly celé státy, byli uloveni a popraveni členové jejich vlád včetně prezidenta, zavražděny desetitisíce místních občanů, a nic! Skupinka zaprášených pistolníků kolem vůdce hnutí odporu si dál spokojeně žije a v plné síle řídí svou celosvětovou organizaci. Je to nesmysl! I hodně důvěřivému a zmanipulovanému člověku by mohlo být mírně nápadné, proč velmoci typu USA, které může zasáhnout kdekoli na světě, dodnes toho mysteriózního hubeňoura nechytila. Přemýšlivější by to mohlo nakonec přivést ke znepokojivé otázce co je to za mizernou telenovelu? A pokud Bin Ládin opravdu fyzicky existuje, nebyl dopaden proto, že je pro Američany a jejich spojence nezbytný jako ropa, s níž ostatně v zájmových hlubinách, byť třeba nepřímo souvisí.
Jak by kdo zdůvodnil desetitisíce kamer, monitorování veškerého pohybu kterékoli osoby, volný vstup do dříve zapovězených soukromých objektů a životů a bankovních tajemství? Základní mantra zní: vše pro vaši bezpečnost, občané! Protijed: čtěte Zamjatina a Orwella, tam to všechno je. Představte si svět náhle zbavený Bin Ládina. Proti komu se bude bojovat?
Je příznačné, že původně pacifistický levicový intelektuál Havel se na vrcholu politické pyramidy kafkovsky metamorfoval (především v důsledku svých nadstandardních kontaktů s prezidentem Clintonem a jeho "českou" ministryní zahraničí") v radikálního neomarxistu. V poslední fázi svého prezidentování už přímo chrlil válečnické výzvy k šíření Dobra ohněm a mečem. "Humanitární" válečné operace ho natolik vzrušily a oslnily, že aplaudoval i všem preventivním válkám republikána Bushe. Americká invaze do Srbska, formálně krytá souhlasem členských zemí NATO byla prostřednictvím M. Albrightové patrně nejdůležitějším dramatickým dílem Václava Havla. V každém případě se ale "humanitární bombardování" stalo jeho divácky nejvděčnější absurdní fraškou.
Petr Hájek, Smrt ve Středu, výběr citátů