Česko utratí každý rok obrovské peníze na adresu Romů a řešení jejich kriminality
Zatímco stát v rámci různých programů sype peníze na řešení romské kriminality, vyhodnotit efektivitu už nemůžeme, protože etnickou příslušnost pachatelů nesmíme sledovat. Míra pokrytectví zjevně nemá mezí.
Ve svém článku „Etnická příslušnost by u pachatele zločinu měla být zveřejněna vždy“ (článek zde) jsem poukázal na skutečnost, že v rámci současných pravidel hry nesmíme rozlišovat etnickou příslušnost pachatelů trestné činnosti. Jak už bývá zvykem u takových témat, byl jsem kamenován diskusními příspěvky rádoby ochránců lidských práv. Tvrdím, že znát etnickou příslušnost pachatele by mělo být základem k možnosti relevantního posouzení řady následných souvislostí a opatření. Jakých? Tak například finančních. Jde totiž o jistě žádoucí vyhodnocení efektivity plošného vynakládání veřejných peněz na tzv. romskou problematiku, včetně té kriminální, jako východisko pro případné změny nebo třeba i zastavení podpor takových projektů. Je totiž dost možné, že jsou to vyhozené peníze.
Česká republika utratí obrovské peníze každý rok na adresu Romů. O takto vynaložených penězích se jiným skupinám obyvatel, měřeno výší prostředků na hlavu jednotlivce, ani ve snu nezdá. K Romům samotným se navíc stejně dostane minimum, neboť ve většině skončí peníze v rukou tzv. „řešitelů“ a to jak z řady samotných romských předáků, tak u lidí z majoritní společnosti. Obě skupiny si z toho udělaly etnobyznys, bezednou studnu na utrácení státních peněz, ve které jich každý rok utápíme stále více. V České republice neexistuje žádná jiná skupina obyvatel, která by v kontextu počtu jedinců, ze kterých je složena, měla tolik organizací, jako Romové (cca 500).
Když už stát někam dává naše peníze (protože stát žádné své peníze nemá!), jeho primárním zájmem by měla být obhajitelnost jejich použití - tedy měřitelnost výsledků. Na řešení romské kriminality vynakládáme každý rok nemalou sumu. Aby to znělo správně politicky korektně, nazývají to politici a řešitelé jednou „programem řešení konfliktního soužití“, někdy to rozšíří na „program prevence kriminality a sociálního vyloučení“, jindy místní problémy s romskou populací přikryjí pod plášť s názvem „program prevence kriminality na místní úrovni“. Vyhodnocení efektivity takto utracených peněz ovšem není možné a to z jediného důvodu. O romské příslušnosti nesmíme u pachatelů trestných činů a přestupků vést záznamy.
Jestliže na jedné straně jsou někteří schopni obhajovat plošné utrácení peněz na řešení romské kriminality, zatímco na straně druhé titíž odmítají vést u pachatelů trestné činnosti a přestupků příslušnost k romskému etniku, ptám se, jakým způsobem chtějí vyhodnotit účelnost vynaložených veřejných prostředků. Bez toho to prostě totiž nejde. Jenže - chtějí to vůbec?
Vychází mi z toho dvě varianty řešení - tedy jistě za předpokladu, že chceme mít přehled nad efektivitou vynaložených veřejných prostředků a nakládání s nimi. Buď musíme sledovat na výstupu (tedy u pachatelů) etnickou příslušnost stejně, jako ji zjevně sledujeme na vstupu (tedy když utrácíme veřejné peníze na to, aby se pachateli nestali), nebo musíme přestat dotovat jakékoli programy na řešení romské kriminality a jednat s nimi jako s každým jiným. Jakýkoli jiný postup znamená nemožnost kontroly účelnosti vynaložení veřejných peněz v této oblasti. A to jsem raději vynechal zvýšené náklady státní kasy na činnost policie, soudů a vězeňství. Otázkou je, zda to není jeden z cílů etnobyznysu, skrytý do hávu rádoby lidských práv.