Friedrich August von Hayek
Hayekovou charakteristickou vlastností byla skromnost. Neustále vybízel k pokoře a toleranci. Neustále zdůrazňoval omezenou poznatelnost společenských procesů a říkal, že žádný rozum nestačí na to, aby je obsáhl v celé jejich složitosti a bohatosti - proto také do nich nemůže zasahovat. Rozdíl mezi socialistou a liberálem je v tom, že zatímco socialista povyšuje rozum nad svobodu, liberál vidí nejvyšší princip ve svobodě.
Friedrich August von Hayek (1899 - 1992) se narodil ve Vídni v rodině vysokoškolských učitelů. Jeho otec byl lékařem a působil jako profesor na Vídeňské univerzitě. Tradicí rodiny byla vědecká a pedagogická práce, které se věnovali později i Hayekovy děti. Hayek vystudoval na Vídeňské universitě, kde získal doktoráty práv a politických věd. Při návštěvě přednášek Friedricha von Wiesera se seznámil také s ekonomickým učením Carla Mengera a Eugena von Böhm Bawerka.
Později měl na Hayeka značný vliv Ludwig von Mises, který usměrnil zejména Hayekovy názory na socialismus a svobodu. Hayek, který v mládí sympatizoval s umírněným fabiánským socialismem, později tyto své názory zcela opustil. S Misesem založili v roce 1927 Rakouský institut pro ekonomický výzkum, zabývající se hospodářskou politikou a také hospodářskými cykly.
Pod Hayekovým vedením zde pracovali pozdější známí ekonomové Oskar Morgenstern, Gottfried von Haberler a Fritz Machlup. V letech 1929-1931 přednášel Hayek ekonomii na Vídeňské universitě. Německé vydání jeho knihy Peněžní teorie a hospodářský cyklus mu zajistilo uznání v ekonomických kruzích. Ještě v tomtéž roce dostal pozvání na London School of Economics, kde přednášel až do roku 1950.
V roce 1931 vyšly knižně jeho ekonomické přednášky pod názvem Ceny a výroba. V roce 1938 přijal Hayek britské občanství. V roce 1944 mu London School of Economics udělila titul doktora ekonomických věd. V roce 1950 obdržel Hayek pozvání na Univerzitu v Chicagu, kam po dvaceti letech působení v Londýně odchází. Na Chicagské universitě tehdy dominovala známá chicagská ekonomická škola.
Hayek tam ale nepůsobil jako profesor ekonomie, nýbrž jako profesor společenských a etických věd. Po dvanáctiletém působení v Chicagu odešel Hayek v roce 1962 na Univerzitu ve Freiburgu, kde byl profesorem hospodářské politiky. Freiburská universita byla tehdy střediskem německých ordoliberálů či tzv. freiburské školy kolem Waltera Euckena.
Hayek ovšem nesdílel ústřední myšlenku ordoliberalismu o řádotvorné funkci státu, která byla v rozporu s jeho vlastní filosofii spontánního řádu. V roce 1969 odešel Hayek do Rakouska na univerzitu v Salzburgu, kde působil až do roku 1974. Vyvrcholením jeho intelektuální dráhy bylo udělení Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1974, kterou dostal společně s Gunnarem Myrdalem.
Poslední léta života strávil Hayek opět ve Freiburgu, kde v roce 1992 zemřel. Mezi ekonomy je Hayek znám především jako přední představitel rakouské ekonomické školy, která navazovala na tradici Carla Mengera a k níž patřili takoví ekonomové jako Eugen von Böhm-Bawerk, Friedrich von Wieser a Ludwig von Mises. Ovšem Hayekův přínos je širší. Přispěl významným způsobem nejen do čisté ekonomie, ale i do politické a právní filosofie a do metodologie vědy. Ovlivnil společenskovědní myšlení jako takové - náš pohled na společnost, na její vývoj a fungování.
První Hayekovy příspěvky byly ekonomické. K nejznámějším patří jeho monetární teorie cyklu, kterou vyložil již ve své rané práci Peněžní teorie a hospodářský cyklus. Hayekova teorie navazovala na teorii cyklu švédského ekonoma Knuta Wicksella, ale inkorporovala rakouskou teorii kapitálu. Spolu s Wicksellem patřil Hayek k představitelům monetárních teorií cyklu, zatímco jiní, například Gustav Cassel a Joseph Schumpeter, rozvíjeli reálné teorie cyklu.
Hayek ve své teorii cyklu vycházel z myšlenky, že výše úrokové míry ovlivňuje strukturu kapitálu. Například nízká úroková míra vede podnikatele k tomu, aby investovali do kapitálově náročnějších výrob a používali kapitálově náročnější techniky. Příčinou a začátkem hospodářského cyklu může být peněžní injekce a následná úvěrová expanze, která vede k poklesu úrokových sazeb.
Podnikatelé dostávají falešný signál, neboť se domnívají, že pokles úrokových sazeb je důsledkem snížení vzácnosti kapitálu, a začnou investovat do kapitálově náročnějších výrob a technik. V důsledku toho dochází ke strukturálním změnám - výrobní zdroje jsou "přetahovány" ze spotřebních odvětví do investičních odvětví, což vyvolává růst cen spotřebních statků.
Protože se růst mezd dostavuje se zpožděním za růstem cen, vznikají "vynucené úspory" - zvýšené zisky, které firmy mohou používat k financování investic. Tyto "vynucené úspory" jsou však jen dočasné. Po čase mzdy začnou dohánět ceny a vynucené úspory zmizí. Zvýšení cenové a mzdové hladiny opět zvýší úrokové sazby a podnikatelé zjistí, že investovali do špatné struktury kapitálu.
To je počátek deprese - podnikatelé se snaží odbourávat "špatné investice", což je doprovázeno poklesem zaměstnanosti, poptávky a výroby. Hayek neustále zdůrazňoval strukturální důsledky inflace na ekonomiku, čímž se odlišoval od těch stoupenců kvantitativní teorie peněz, kteří vycházeli z neutrality peněz. Hospodářské cykly jsou vyvolávány monetárními poruchami a mají strukturální povahu.
V pozdějším sporu s Keynesem, který navrhoval léčit nezaměstnanost zvyšováním agregátní poptávky, Hayek tvrdil, že je nezaměstnanost důsledkem strukturálních poruch, které nelze odstranit změnami agregátní poptávky. Naopak - každá větší změna peněžní zásoby vyvolá změnu ve struktuře cen, podnikatelé dostávají falešné signály a špatně investují. Kdyby byly peníze neutrální, velké strukturální poruchy a hospodářské cykly by neexistovaly.
Keynesovu teorii zaměstnanosti kritizoval Hayek i z metodologických důvodů. Keynes vytvořil makroekonomickou teorii zaměstnanosti, v níž zaměstnanost závisela na národním důchodu a ten na agregátní poptávce. Hayek, který důsledně vycházel z metodologického individualismu, popíral význam makroekonomických agregátů pro vysvětlení ekonomické reality.
Ekonomické poruchy nikdy nejsou makroekonomické, nýbrž vždy jsou zapříčiněny nesouladem mezi strukturou poptávky a strukturou cen. Jsou-li tyto strukturální nesoulady malé, trhy je eliminují, aniž by rostla nezaměstnanost. Jsou-li velké, vyvolávají strukturální změny velkého rozsahu, které se neobejdou bez dočasného zvýšení nezaměstnanosti. Pokusy vlády léčit nezaměstnanost makroekonomicky - tedy zvyšováním agregátní poptávky, vede pouze k dalším strukturálním poruchám.
Dodnes přetrvávající zvyk ekonomů (pocházející z Keynesových dob) rozlišovat nezaměstnanost na strukturální a cyklickou, by Hayek rozhodně odmítl. Hayek později dospěl k názoru, že se peníze mohou stát neutrálními jedině když bude zrušen monopol státu na emisi peněz. V systému, kde existuje konkurence soukromých peněz, je vznik velkých strukturálních poruch velmi nepravděpodobný.
Hayek považoval státní monopol na peněžní emisi, který je podstatou centrálního bankovnictví, za umělý a nepřirozený a tvrdil, že není pro fungování peněžního oběhu potřebný. Ve třicátých letech se Hayek zapojil do známého sporu o ekonomickou racionalitu socialismu, který patří k nejzajímavějším sporům v dějinách ekonomického myšlení. Tento spor započal Mises a na druhé straně stáli stoupenci tržního socialismu O.Lange, A.Lerner a další. Hayek vstoupil do tohoto sporu svou teorií o rozptýlené znalosti, jejíž ústřední myšlenkou byla decentralizovaná podstata ekonomické znalosti.
Každá ekonomická informace je využitelná jen tím jednotlivcem, který ji objevil v konkrétním čase a místě, a je tak prchavá, že je nesdělitelná centrální autoritě. Jediným možným médiem jejího přenosu je tržní cena. Zdá se ovšem, že socialisté Hayekovu myšlenku nikdy nepochopili. Svědčilo o tom i sebevědomé prohlášení O.Langeho, že "spor je ukončen" a že Hayek už jen zachraňuje, co se dá. Hayekův myšlenkový vývoj se postupně stále více ubíral od konkrétních ekonomických problémů k obecnějším pohledům na fungování tržního systému. Viděl cenový systém jako universální a jediný možný systém koordinace lidí a činností ve velké a složité směnné společnosti, kde se lidé neznají, kde lidé vytvářejí vlastní plány, aniž by znali plány ostatních a každý je nepatrným zrnkem v jemném a nesmírně složitém předivu směnných vztahů.
Vůči tezi socialistů, že složitost ekonomického systému vyžaduje nahradit chaos trhu řádem plánování, postavil Hayek svou působivou tezi, že je to právě složitost ekonomického systému, která vyžaduje tržní koordinaci. Plánování je možné jedině v jednoduchém systému (jako je například firma), ale selhává v systémech složitých. Hayek vlastně rozvíjel nesmrtelné Smithovo téma neviditelné ruky trhu.
Ale na rozdíl od neoklasických ekonomů, kteří byli okouzleni ekonomickou rovnováhou a soustředili se na její analýzu, Hayek nepovažoval tržní rovnováhy za příliš smysluplnou koncepci. Podle něho tržní proces není proces "vyčišťování trhů", nýbrž proces učení se a objevování. Všechny zajímavé události se odehrávají v nerovnováze. Je to nerovnováha, která inspiruje podnikatelské hledání a objevování.
Tržní proces sice "pracuje" k odstranění nerovnováh, ale protože je tak dynamický a tak složitý, nemůžeme popsat ekonomickou rovnováhu ani jako vzdálený cílový stav. Tržní proces je jako řeka, o které víme, že bude stékat do nížin, ale nikdy nemůžeme pochopit a popsat každý vír ve vodním toku, tak jako se walrasovské rovnice snažily popsat každou podmínku rovnováhy.
Z toho vyplýval i Hayekův pohled na tržní konkurenci. Učebnicová schémata dokonalé a nedokonalé konkurence líčí konkurenci jako tržní strukturu. Hayek líčil konkurenci jako proces, v němž se lidé snaží objevovat nové, dosud neobjevené a využít to ve svých plánech a činnostech. Tzv. dokonalá konkurence, představující ideál v neoklasické ekonomii, je podle Hayeka jen idealizovaným stavem netečnosti, protože v ní není prostor k objevování ani ke zdokonalování. Není v ní místo pro podnikatele, protože není co objevovat. Všichni jsou dokonale informováni a nedělají a nemohou dělat nic jiného než že se jen přizpůsobují tržní ceně. Taková představa konkurence a trhu je ve své statičnosti naprosto prázdná a nemůže nijak napomoci k pochopení skutečných tržních procesů.
Hayek se postupně stále více soustředil na pochopení společenských procesů v obecnějším smyslu Uvědomoval si dobře hrozbu socialistických idejí a hledal jejich kořeny. Spatřoval je v kolektivistické ideologii, která chce svobodu jednotlivců podřídila "vyššímu společenskému cíli". Hayek se snažil nalézt podhoubí těchto kolektivistických ideologií. Nalézal je v racionalistické filosofii a ve scientismu - snaze aplikovat metody přírodních věd ve společenských vědách.
V knize Kontrarevoluce ve vědě Hayek srovnává psychologii podnikatele a inženýra. Zatímco podnikatel se "jako ryba ve vodě" cítí v systému, jehož parametry - tržní ceny - se neustále mění, inženýr chce pracovat v prostředí stabilních parametrů a neustálá proměnlivost cen jej mate a protiví se mu. Nejsou to obchodníci a podnikatelé, kdo touží po stabilitě cen, mezd a měnových kurzů. Touží po tom lidé s inženýrským myšlením. Racionalismus a scientismus vytvářejí iluzi, že lze společenské procesy racionálně usměrňovat - plánovat.
Ve velké a složité společnosti to však není možné. Je to možné jen v malém a jednoduchém systému jako je firma nebo rodina. Hayek dokonce vyslovil myšlenku, že hluboko v podvědomí socialistů je ukryta instinktivní touha navrátit k prastaré kmenové společnosti, kde se všichni lidé navzájem znají a kterou je proto možné řídit příkazy vůdce.
Hayekova snaha pochopit podstatu společenského vývoje vyvrcholila v jeho teorii spontánního řádu. Z dob antického Řecka pochází tradice dělit společenské jevy na přirozené a člověkem vytvořené. Skrývala se v tom myšlenka, že společenské instituce, jelikož jsou lidmi vytvořené, mohou být lidmi přetvářené podle jejich vůle. Hayek však vysvětloval, že společenské instituce nejsou vytvořené lidským rozumem, ale lidským jednáním.
Jsou výsledkem jednání milionů jednotlivců, z nichž každý má své vlastní hodnoty a sleduje své vlastní cíle. Přestože každý jednotlivec sleduje jen svůj cíl, výsledkem je něco, co je užitečné i pro ostatní. Hayek používá příklad lesa, v němž lidé vyšlapali pěšiny. První člověk, který prošel lesem, vyšlapal stopu. Další lidé, kteří šli lesem, šli v jeho stopě, protože se jim tudy dobře šlo. Každý, kdo tudy prošel, přispěl k vyšlapání pěšiny, která je a bude užitečná pro další lidi, ačkoli on sám měl na mysli jen svůj zájem.
Hayek také uváděl jazyk jako příklad systému, který se spontánně vyvinul do své krásy a bohatství ne tím, že by jej byl někdo vymyslel a zavedl, ale tím, že jej miliony lidí po staletí používali ve vzájemných kontaktech. Jazyk není výsledkem rozumu ale výsledkem spontánního jednání mnoha lidí, z nichž nikdo nezamýšlel vytvořit jazyk.
Podobně vznikly další společenské systémy jako je právo, morálka nebo tržní ekonomika. Hayek tedy nahlížel na společenské instituce jako na soubory pravidel, které vznikly v dlouhodobém historickém procesu lidského jednání (podobným způsobem jako například jazyk). Nikdo je nevymyslel a nenadekretoval. Lidé je akceptují a řídí se jimi proto, že to shledávají výhodným. Tato myšlenka byla také základem Hayekovy právní teorie.
Rozděloval normy na příkazy a pravidla. Příkazy by měl vydávat stát především pro sebe sama - aby se jimi řídili státní úředníci. Lidé se ale ve svých soukromých činnostech řídí pravidly, která existují. Existují jako produkt dlouhodobého vývoje. Stát (zosobněný zákonodárci a soudci) tato pravidla nevymýšlí a nevytváří, nýbrž je pouze objevuje, artikuluje, kodifikuje a aplikuje při řešení konkrétních sporů.
Pokus záměrně nahradit existující společenské instituce novými představuje ohromné nebezpečí - nebezpečí zničení existujících společenských pravidel, která v sobě ztělesňují moudrost věků, a jejich nahrazení pravidly, která jsou pouhým produktem pýchy rozumu. Pro progresivní vývoj společnosti stačí jediný předpoklad - svoboda jednotlivců volit si své vlastní hodnoty a sledovat své vlastní cíle.
Hayekovou charakteristickou vlastností byla skromnost. Neustále vybízel k pokoře a toleranci. Neustále zdůrazňoval omezenou poznatelnost společenských procesů a říkal, že žádný rozum nestačí na to, aby je obsáhl v celé jejich složitosti a bohatosti - proto také do nich nemůže zasahovat. Rozdíl mezi socialistou a liberálem je v tom, že zatímco socialista povyšuje rozum nad svobodu, liberál vidí nejvyšší princip ve svobodě.
www.cepin.cz