Odhalil nacistické kořeny Evropské unie. Říká o EU, že je to marxistická utopie

Rozhovor s Johnem Laughlandem

Jakožto známý novinář jste několikrát upozorňoval na to, že za fasádou evropské integrace se skrývá hra „temných“ sil. Ve své knize Znečištěný pramen uvádíte, že v Evropské unii ožívá nacistická myšlenka německé nadvlády nad Evropou. Jiní komentátoři a politologové přirovnávají EU k Sovětskému svazu. Myslíte si, že tato přirovnání stále platí?

Tehdy jsem napsal, že Evropská unie sdílí řadu stejných postojů jako nacisté, zejména nenávist k národním státům. Chtěl jsem tak reagovat na námitku eurofilů, že každý, kdo zpochybňuje evropskou integraci, připravuje cestu pro novou Osvětim. Uvedl jsem také, že řada výslovně geopolitických záměrů EU, zejména představa Kerneuropy[1], není ničím jiným než oživením německých hegemonistických plánů. Mnoho německých politiků v době nacismu, ale také během první světové války, usilovalo o vytvoření Mitteleuropy[2], kde by mělo Německo ústřední a vůdčí postavení.

Nicméně v časopise The Monist[3] jsem evropskou integraci označil rovněž  za „marxistickou utopii“, neboť jsem přesvědčen, že je do velké míry řízena postmoderními a marxistickými myšlenkami o neustálé revoluci a odstranění státu. Mnoho stoupenců EU miluje EU právě proto, že podle nich ztělesňuje jejich ideál beztvarosti. Ze stejného důvodu řada neomarxistických disidentů ve východní Evropě uvítala s otevřenou náručí volný trh, jelikož byli toho názoru, ostatně stejně jako Marx, že je více revoluční a snadněji naruší tradiční vazby, jako jsou národ a rodina, než spíše „reakční“ podoba socialismu, která převládla v zemích sovětského bloku.

Stále jsem přesvědčen o tom, co jsem napsal, ale zmínil bych ještě třetí věc. EU je především výtvorem studené války, a tím i Spojených států. Dnes už není žádným tajemstvím, že Americký výbor pro sjednocenou Evropu, řízený předními postavami amerických tajných služeb Williamem Donovanem[4] a Allenem Dullesem[5], byl hlavním finančním podporovatelem Hnutí za Evropu.[6] Sjednocená Evropa měla hrát důležitou roli v boji proti komunismu. Tehdy to mohl být chvályhodný záměr, ale situace se, podobně jako v případě NATO, po roce 1989 změnila. Smysl existence těchto organizací zmizel, ale Američané je stále podporují jako nástroj svého vlivu. Dvacet let po skončení studené války slouží zmíněné organizace k rozdělování Evropy a šíření protiruské politiky v západních a středoevropských zemích.

Eurozóna prochází vážnou krizí. Myslíte si, že to může EU srazit na kolena, nebo toho naopak využije, aby ještě pevněji sevřela národní státy, např. násilnou tzv. daňovou harmonizací?

EU udělá vše, co je v jejích silách, aby euro zachovala, neboť evropští vůdcové si uvědomují, že by jejich evropský výtvor nepřežil nezdar, jímž by zhroucení eura bezesporu bylo. Celé roky hovoří o tom, že EU je jako kolo, které musí jet neustále kupředu, jinak spadne. S radostí by pokračovali v ještě větší centralizaci moci a určitě rádi zavedli celoevropské zdanění. Nicméně si myslím, že tento cíl je mimo jejich dosah. Některé body Maastrichtské smlouvy a rozhodnutí Německého ústavního soudu jim totiž mohou stát v cestě. Ostatně stejně jako veřejné mínění. EU dnes není v některých státech příliš populární, např. Irsku, ale do jisté míry dokonce ani v Německu a Francii, o Británii ani nemluvě. Prosazení ducha Lisabonské smlouvy trvalo téměř deset let[7], přičemž je politicky nemožné, a také příliš zdlouhavé, celý proces znova podstupovat.

Přesto si myslím, že rozpad eurozóny je nevyhnutelný. Je jen otázkou, a to velkou, kdy k tomu dojde. Na finančních trzích vládne značný stupeň nejistoty a euro je pouze jedním z důvodů obav. Americký dolar i americká vláda čelí také velkému finančnímu tlaku. Zdá se mi, že jsme svědky velmi pomalého konce měnového chaosu, který nastal počátkem hrozného dvacátého století, když se se zahájením války v Evropě roku 1914 upustilo od měn směnitelných za cenné kovy.[8] Svět se z tohoto kroku nikdy nevzpamatoval a keynesiánský systém[9], který vzniknul ve čtyřicátých letech minulého století, dnes prožívá své smrtelné křeče. V roce 1971 přetrhali Američané veškeré vazby dolaru na zlato a svět zaplavily nepodložené papírové peníze, navíc značně nestálé.

Bohužel, je zde jen málo politiků, kteří si tyto věci uvědomují, a proto, byť jsem přesvědčen, že současný systém čeká pád, se obávám, že „moudré hlavy“ nepřijdou s žádným nápadem, jak z toho najít cestu ven. Jedinou nadějí je, že po zhroucení současného umělého (ne)řádu, vznikne nějaký přirozený řád.

Co byste odpověděl na námitku typického křesťanského demokrata, že myšlenka EU má křesťanský původ? Někteří ji dokonce označují za nástupce Svaté říše římské…

Myslím, že lidí, kteří taková tvrzení berou vážně, nebude mnoho. Svatá říše římská nezahrnovala většinu dnešních členských států EU. Svatá říše římská byla vyloženě křesťanská a bez papeže není vlastně ani myslitelná. EU oproti tomu ve své připravované ústavě a Lisabonské smlouvě zavrhla byť jen pouhou zmínku o křesťanském dědictví Evropy. Rocco Buttiglione byl odmítnut jako komisař, protože je katolík. A v tomto roce nechala Evropská komise vytisknout několik milionů školních diářů, v nichž jsou uvedeny islámské, sikhské a jiné svátky, ale chybějí Vánoce a Velikonoce.

EU již pátým rokem vede vstupní jednání s Tureckem, muslimskou zemí, kde byl před rokem muslimským extrémistou zavražděn hlavní představitel místní katolické církve[10], což bylo jen vyvrcholením tamějších útoků na kněze. Euroaktivisté, kteří, shodou okolností s podporou USA, usilují o připojení Turecka, tím chtějí ukázat, jak je jejich sekularistický a protikřesťanský nadkulturní model úspěšný. Chtějí svět přesvědčit, že politická ideologie, tedy demokracie, lidská práva atd., je důležitější než náboženství a lze ho jí nahradit.

EU nejenže nemá původ v křesťanském myšlení, ale stala se vyloženě protikřesťanskou. Její ideologie za to každopádně vděčí daleko víc starému zednářskému ideálu o jednotě lidstva založené na neurčité představě lásky než jasnému učení o smrti, oběti a božství Ježíše Krista.

Neobáváte se, že by Evropa mohla kvůli své velké naivitě a ztrátě křesťanské víry podlehnout islámu?

Obávám. V Británii je nyní nejčastějším jménem pro narozené chlapce Mohamed.[11] 4. ledna vyšel v liberálním Independentu článek nazvaný „Islamizace Británie“[12], v němž se uvádí, že počet Britů, kteří přecházejí na islám, stoupá. Ročně jich je až pět tisíc. Vidíte to na ulicích Londýna, kde potkáváte zahalené ženy, a při bližším pohledu zjistíte, že to jsou často Angličanky. Počet muslimů v Británii stoupl od roku 2001 o 74 procent. Británie ale kupodivu není zemí s nejpočetnější muslimskou populací v Evropě. Je až třetí za Francií a Německem a devátá co do celkového poměru obyvatel.

Důvodem není pouze nízká porodnost Evropanů a ztráta křesťanské víry. Myslím si, že vzestup islámu v Evropě i jinde ve světě je také vzdorem proti poživačné bezbožné společnosti. Christopher Caldwell ve své knize „Úvahy nad revolucí v Evropě“[13] ukazuje, že mnoho lidí islám přitahuje, jelikož jsou znechuceni evropským volnomyšlenkářstvím, volnomyšlenkářstvím, které dokonce překračuje i meze liberální tolerance. Některé nátlakové skupiny, jako např. homosexuální lobby, posunuly hranice mnohem dál než žádá pouhá tolerance. Dosáhly vítězství ohledně stejnopohlavních „manželství“ a práva adoptovat děti. K homosexualitě už vlastně ani nesmíte mít „negativní postoj“. Toto krajní volnomyšlenkářství, které se těší podpoře evropských organizací, jako jsou EU nebo Rada Evropy, je jedním z důvodů, proč lidé vyhledávají náboženství, které jim podle nich nabízí mravní jistotu ve světě, kde už žádná není.

Co si myslíte o názorech některých odpůrců globalizace, že EU je pouze prvním krokem k vytvoření jednotné celosvětové vlády? Nedávno se proti snahám nastolit nový světový řád vyslovil také český prezident Václav Klaus…

Já s takovým pohledem souhlasím. Základní hnací síla v pozadí EU je globalistická, nikoli federalistická v pravém slova smyslu. Eurofilové jsou globalisté a vice versa. Jen málo lidí opravdu věří ve vytvoření skutečného evropského státu. Žádná smlouva, která by k tomu vedla, také nebyla v EU navržena. Místo toho se prosazuje svého druhu všeobecné bezstátí, odumírání státu, jak říkával Lenin.[14] Jako obvykle, s prezidentem Klausem nejen souhlasím, ale považuji jeho slova za velmi pronikavá. Zejména oceňuji jeho historický pohled, že státnost a národnost jsou něčím, co jsme z minulosti zdědili, nikoli, co jsme si vybrali. Má pravdu, když odmítá tvrzení, že stát je nějaký neutrální prostor, zaměnitelný s jakýmkoliv jiným prostorem. Právě naopak, stejně jako si člověk nevybírá své rodiče, tak si nevybírá ani svou národnost, ta ho dělá tím, čím je. Nejbystřejší z proevropských ideologů zdůrazňují zejména to, že mají rádi EU, neboť je věcí volby, lidským vynálezem, nejde tu o nic jiného než o onu „osudovou pýchu“, kterou u socialismu odsuzoval Friedrich von Hayek[15], ale již lze vztáhnout na všechny formy politického konstruktivismu obecně.

Vidíte v Evropě nějaké významnější politické hnutí nebo politiky, kteří účinně vystupují proti další centralizaci EU? A měli by je katolíci podpořit?

Bohužel, v tomto ohledu dnes politická scéna v Evropě téměř zeje prázdnotou. Je zde samozřejmě několik protestních stran, s nimiž se člověk v některých věcech shodne, např. Národní fronta ve Francii, Svobodná strana v Rakousku, Vlámský zájem v Belgii atd. Ale žádná z nich nevychází vyloženě z katolických myšlenek. Příliš dlouho Církev od II. vatikánského koncilu podkopávala samu sebe a snažila se přeměnit v pouhou nositelku poměrně mírného poselství „buďme na sebe hodní“. Tato spíše nudná taktika oslovila jen málo lidí. Láska je jistě největší z křesťanských ctností, ale není tím, co křesťana vymezuje. Křesťanem je ten, kdo věří v božství Ježíše Krista, jediného Spasitele, a všeobecnou Církev, jeho mystické tělo. Toto výlučné poselství křesťanství bylo nebezpečně zastíněno papežem Janem Pavlem II. a jeho dvěma mezináboženskými shromážděními v Assisi. Jak se zdá, Benedikt XVI. se chystá udělat stejnou chybu. Konec konců, toto směřování trvá již delší dobu. Před půl stoletím někteří církevní představitelé úspěšně vzdali boj proti myšlenkám francouzské revoluce a dnes se otevřeně objímají s mnoha politickými naukami, které Církev dříve zavrhovala. Prozatím nezbývá než doufat, že díky rozporům uvnitř samotného liberalismu se katolíkům otevřou svým způsobem vrátka, např. podporou nějaké liberální protiislámské opozice, jak jsme toho svědky v Nizozemsku. Je to nicméně velmi neuspokojivé řešení a rozhodně ne dlouhodobé. Nejdůležitější věcí, kterou může katolík udělat, je jít příkladem. Ve Francii, kde nyní žiji, je stále nemálo katolických rodin, které mají hodně dětí a které nám ostatním mohou být v tomto ohledu vzorem.

K jedinému nadějnému vývoji na evropském kontinentě dochází, z křesťanského pohledu, v Rusku. Když prezident Medveděv navštívil loni v březnu Paříž, vyhradil si hodinu mimo svůj oficiální program, aby uctil trnovou korunu v Notre Dame. Nevzpomínám si, kdy naposledy hlava nějakého státu poklekla před symbolem Kristovy královské moci. Tato bezesporu zajímavá událost zapadá do obrazu obrození náboženského života v Rusku a snahy tamější pravoslavné církve vytvořit s Římem jakousi alianci proti militantnímu ateismu a sekularismu. Panna Maria ve Fatimě roku 1917 varovala před nebezpečím, které hrozí, pokud Rusko rozšíří své omyly, tedy komunismus, do celého světa. Přislíbila také, že učiní velké věci, bude-li Rusko zasvěceno jejímu Neposkvrněnému Srdci. Můžeme snad doufat, že se jedno z jejích proroctví fatimským pasáčkům naplňuje? Kdo ví.

Otázky kladl Michal Semín.

Poznámkami opatřil Martin R. Čejka.

John Laughland (narozen 6. 9. 1963) vystudoval filosofii na Oxfordské univerzitě, později přednášel na Sorbonně a Pařížském institutu politických věd. V současné době vyučuje v Institutu pro demokracii a spolupráci v Paříži. Zastává rovněž post ředitele v Evropské nadaci. V minulosti přispíval nebo stále přispívá do předních světových periodik, např. The Guardian, The Sunday Telegraph, The Spectator, Brussels Journal, The Wall Street Journal, National Review nebo The American Conservative. Je autorem řady knih, mj. The Death of Politics, The Tainted Source (česky Znečištěný pramen. Praha 2001), Le tribunal pénal international nebo Schelling versus Hegel.

Te Deum 1/2011

2401 čtenářů | 22 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME