Zpráva o netoleranci a diskriminaci křesťanů v Evropě

Úvod 

Nevládní organizace Dokumentationsarchiv der Intoleranz gegen Christen (Archiv dokumentace netolerance vůči křesťanům) se sídlem ve Vídni vydala v prosinci 2010 čtyřicetistránkovou „Zprávu o diskriminaci křesťanů v Evropě“[1], která se zabývá obdobím let 2005 až 2010. Zpráva je zaměřena na evropské země a její autoři si uvědomují, že zahrnuje spíše trendy než celkový výčet jednotlivých případů, neboť organizace sice shromažďuje případy diskriminace vůči křesťanům na základě zpráv médií a hlášení jednotlivců, ale neexistuje žádný mechanismus hlášení takovýchto událostí.

Zpráva používá termín „netolerance“, aby jím označila společenský rozměr, a termín „diskriminace“ pro označení upírání rovných práv křesťanům a jejich zatlačování na okraj společnosti v oblasti zákonodárství. Takové netolerantní a diskriminační chování vychází z odporu vůči jednotlivým rysům křesťanské víry nebo jejích morálních postojů, které jsou podstatnou částí křesťanské víry, nebo z negativních předsudků vůči křesťanům či křesťanství jako celku. Zcela správně a vědomě se vyhýbá termínu „christianofobie“[2], neboť fobie znamená „iracionální obavy“ z neznámého, ale tím křesťanství v Evropě zajisté není. Rovněž termín „pronásledování“ si vyhrazuje pro systematické, velmi špatné zacházení, jako je konfiskace majetku, věznění, mučení nebo poprava.

Hlavní obsah zprávy

Zpráva začíná řadou výroků význačných osobností (na prvním místě cituje z řeči papeže Benedikta XVI. při jeho cestě do Spojeného království)ohledně snahy vytlačit křesťanství z veřejné sféry do sféry soukromé a ohledně sekularismu, který z podstaty věci není nábožensky neutrální.

Zpráva se pak v jednotlivých oddílech zabývá porušováním svobody slova, svobody svědomí a svobody náboženství včetně práva rodičů vychovávat své děti ve své víře. Zmiňuje též důsledky tzv. antidiskriminačních zákonů, které podle ní mají jako „vedlejší efekt“ diskriminaci křesťanů. Zde by ovšem spíše bylo na místě usilovat o prokázání toho, že mnohdy nešlo o vedlejší důsledky, ale o výslovný záměr. Stejně tak legislativa týkající se „nenávistné řeči“ (hate speech) kriminalizuje projevení některých základních prvků křesťanského učení.

Svoboda svědomí umožňuje věřícímu žít podle požadavků jeho víry. Omezení nebo popření svobody svědomí jednotlivce, dokonce na základě jiných práv, zbavuje toto právo smyslu a následně porušuje osobní autonomii jako hlavní požadavek lidské důstojnosti. Zpráva v tomto oddílu mimo jiné uvádí nezdařený pokus Parlamentního shromáždění Rady Evropy omezit výhradu svědomí zdravotnických pracovníků ohledně potratů[3]; případ španělského soudce, jenž byl suspendován, protože odmítl připustit adopci dítěte homosexuálním párem; případ úředníka ve Velké Británii, jenž se odmítl podílet na registraci homosexuálního partnerství. Jako i na jiných místech zpráva obsahuje odkazy na příslušnou internetovou stránku s bližšími údaji o citovaném případu.

Svoboda projevu je jedním ze základních práv v demokratické společnosti. Zahrnuje právo činit veřejná prohlášení, i když jsou nepopulární a nepříjemná. Taková prohlášení chrání svoboda projevu, pokud neobsahují přímé nabádání k násilí. Tzv. hate-speech legislativa je často v rozporu s tímto základním právem na svobodu projevu. Zpráva zde uvádí řadu případů, z nichž se většina týká vyjádření k homosexuálnímu chování nebo jiným otázkám křesťanské sexuální morálky. Je v ní mimo jiné zmíněn případ belgického arcibiskupa Leonarda, jenž byl obviněn z „homofobie“ kvůli svým poznámkám o příčinách AIDS[4];  případ francouzského poslance Christiana Vannesta, jenž byl odsouzen k pokutě za své výroky o homosexualitě; narušení přednášky prof. Düsinga o léčbě homosexuality homosexuálními studenty v Kolíně nad Rýnem; zrušení přednášky papeže na universitě La Sapienzia v lednu 2008; pokutování španělské televizní společnosti Intereconomia za kritiku homosexuality[5]; případ uvěznění protipotratové aktivistky ve Spojeném království za rozesílání fotografií a videí s potraty[6]; dva případy zadržení pouličních kazatelů ve Spojeném království za jejich výroky o hříšnosti homosexuálních skutků[7].

Kolektivní rozměr svobody náboženstvízahrnuje respekt úřadů vůči náboženským institucím ohledně autonomie jejich správy. Garantuje církvím[8] dostatečnou autonomii, aby plnily své poslání podle své náboženské víry a morálky. Její porušování vede k nepatřičnému nátlaku a zasahování do záležitostí církví, což zahrnuje i legislativu nepřímo nutící církve k ukončení některých aktivit. Zpráva v tomto oddílu zmiňuje belgické zákonodárce, kteří v dubnu 2009 schválili dvě rezoluce odsuzující papeže za jeho výrok, že distribuce kondomů nezabrání šíření HIV, a jeho postoj označili za „zločin proti lidskosti“; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, že katolická univerzita v Miláně porušila „právo na názor“ profesora, kterému neprodloužila smlouvu kvůli jeho výrokům, že Ježíš byl veskrze špatný člověk; narušování katolických bohoslužeb homosexuály v Nizozemí a Francii; nucení katolické církve v Británii ke zprostředkování adopcí homosexuálům a jejich zaměstnávání včetně obdobného případu u anglikánů.

Diskriminace v zaměstnání může být zapříčiněna legislativou. Ve zprávě je zmíněna polská ministryně Elzabieta Radziszewska, která se nestala členkou poroty, jež vybírala kandidáta k udělení žurnalistické ceny EU, kvůli tomu, že hovořila o právech škol ve věci zaměstnávání homosexuálních učitelů; případ pěstounky muslimské šestnáctileté dívky, jež byla vyškrtnuta ze seznamu pěstounů, protože dovolila, aby dívka konvertovala ke křesťanství; případ židovského vysokoškolského učitele na univerzitě v Oxfordu, který byl diskriminován po své konverzi ke křesťanství; případ sociálního pracovníka ve Spojeném království, který byl suspendován kvůli tomu, že nevyléčitelně nemocnou bezdomovkyni vybídl, aby se obrátila k Bohu o pomoc; případ univerzitního kaplana, jemuž bylo vyhrožováno, že jeho nabídka křesťansky pojatých informací o přitažlivosti ke stejnému pohlaví představuje „obtěžování“, za které může být disciplinárně stíhán.

Práva rodičů ve vztahu ke školstvíjsou porušována tam, kde je jim upírána svoboda vychovávat své děti ve shodě s jejich filosofickými a náboženskými postoji. To se děje přímými i nepřímými zásahy úřadů do nábožensky orientovaných škol jakož i do náboženského vzdělávání v jiných školách. Zasahování také představuje nemožnost odhlásit dítě z výuky, která odporuje náboženskému a mravnímu přesvědčení rodičů. Zpráva uvádí rakouské směrnice ohledně sexuální výchovy (pluralita představ o hodnotách, uznávání stejnopohlavních forem partnerství), které prakticky zakazují učit křesťanské postoje ohledně sexuality, přičemž školy byly informovány, že není povoleno používat tomu odporující informační brožury (distribuovaných např. Human Life International[9]) ani v hodinách náboženství; uvěznění německé matky, která odmítla poslat svého devítiletého syna do školy kvůli svému nesouhlasu se sexuální výchovou; potlačování náboženských prvků v nenáboženských předmětech, jako je biologie ve Švédsku, přičemž se zakazuje učit, že náboženské nauky jsou objektivně pravdivé; povinnost křesťanských dětí zúčastnit se islámské náboženské výuky v Turecku; povinnost všech škol ve Spojeném království poskytnout dětem informace o homosexuálních vztazích, umělé antikoncepci a potratech včetně jejich dostupnosti[10]. 

Negativní stereotypypředstavují vžité a zjednodušené představy skupin občanů založené na předchozích domněnkách. Upevňují stávající předsudky negativním zobrazováním křesťanských denominací, institucí a význačných křesťanských osobností zejména v médiích. Zpráva zmiňuje např. německou vládní agenturu Bundeszentrale für politische Bildung, která označuje evangelíky jako nepřátelské německé ústavě; filmové zpracování románu Dana Browna Andělé a démoni, která je plná historických nepřesností a protikřesťanských stereotypů; populární pořady vysílané BBC, ve kterých je napadána křesťanská víra a křesťanství je představováno jako směšné a absurdní.

Pomluvy a urážkytýkající se jednotlivých křesťanů, křesťanských institucí nebo křesťanství jako celku nezraňují jen jednotlivce, ale vytvářejí sociální nepřátelství a obtíže v povolání. Zpráva např. uvádí: podle Platformy Evropského parlamentu pro sekularismus katolická církev chrání zločince a její chování je srovnatelné se sicilskou mafií; na demonstracích proti hnutí pro život v Rakousku se objevují hesla jako „Kdyby Marie potratila, byli bychom vás ušetřeni“; v Německu na demonstraci proti přednáškám o možnosti změny sexuální orientace homosexuální aktivisté znázorňovali Ježíše jako prase na kříži a nesli nápisy jako „Jsme tu, abychom zranili vaše city“; v Maďarsku při talk-show bylo řečeno: „Dítě se dá zničit dvěma věcmi: křesťanstvím a pornografií“; během festivalu homosexuálů v Belfastu Amnesty International na svých stránkách karikovala kardinála Pujatse, který v Litvě vystupuje proti hnutí homosexuálů.

Neuctivá umělecká díla, často rouhačské povahy, lze nalézt na uměleckých výstavách včetně obscénního zobrazování toho, co je mnohými považováno za svaté. Zpráva zmiňuje např. výstavu ve vládní budově v Rakousku, na které je zobrazována Ježíšova matka Panna Maria pokrytá kondomy a spermatem; na výstavě v italském městě Salemi je ukazován obraz madony držící Hitlera jako dítě; zpěvačka Madonna v Polsku na slavnost Nanebevzetí Panny Marie použila texty písní a zobrazení urážlivé pro křesťany, přičemž upoutávka na její vystoupení obsahovala takové věty jako „V této zemi není místa pro dvě královny“; portugalské vydání časopisu Playboy otisklo fotografie zobrazující Ježíše Krista mezi modelkami s odhalenými ňadry.

Potlačování nebo odstraňování náboženských symbolůpředstavuje porušení svobody náboženství (ta zahrnuje právo nosit náboženské symboly ve školách nebo pracovištích jako výraz vlastní identity) a někdy též neúctu k dlouhotrvajícím tradicím, pokud se jedná o náboženské symboly na veřejných místech. Zpráva v tomto oddílu uvádí známý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva zakazující kříže v italských školách; odstranění křížů v nemocnici v německém městu Bad Soden; napadení protipotratové demonstrace v Berlíně levicovými radikály spojené s vytrháváním křížů z rukou věřících a jejich vhazováním do řeky; odstranění kříže v Amsterodamu připomínajícího padlé ve válce poté, co muslimové v okolí prohlásili, že je ruší; případ pracovníka letiště, který byl po stížnosti muslimského kolegy, že umístil obraz Ježíše na stěnu v místnosti pro zaměstnance, suspendován; zákaz školy ve West Sussexu, aby studenti nosili symboly vyjadřující, že žijí sexuálně zdrženlivě.

Marginalizace idejí a jednotlivcůse uplatňuje především skrze tzv. politickou korektnost, která představuje nepsanou, leč nelítostnou sadu pravidel veřejné rozpravy. Může to být nazváno „diktaturou mínění“, přičemž jisté postoje jsou považovány za „nehorázné“ a „nemožné“. Tak se některé morální postoje křesťanů staly politicky nekorektními a to vede i k marginalizaci a odstraňování z veřejného života těch, kdo je vyslovují, jak ukazuje známý případ Rocca Buttiglioneho jako reakce na jeho výroky o homosexualitě. Zpráva zde jmenuje útoky na harvardského badatele Edwarda Greena kvůli jeho souhlasu s papežem, že distribuce kondomů nezabraňuje šíření HIV; agresi sekulárních skupin na výstavu Noemova archa v zoologické zahradě ve Spojeném království, neboť výstava „ohrožuje veřejné porozumění“ tím, že klade otázky ohledně „tradičního evolučního názoru“; případ, kdy člen skotského parlamentu povolal policii, aby vyšetřovala glasgowského arcibiskupa kvůli jeho obhajobě instituce manželství; nebo případ, kdy byla britská pediatrička vyhozena z grémia poradců ohledně adopcí, protože nepodporovala adopci dětí homosexuálním dvojicím.

Vandalství vůči církevním budovám a jejich znesvěcovánívychází často z nenávisti vůči křesťanství či jeho představitelům. Jde o kriminální činy, ale ty často vyrůstají z celkového stavu společnosti. Zpráva zde uvádí řadu případů jako poničení katolického hřbitova a zničení kříže v Albánii; zničení dveří a zapálení oltáře v kostele ve Vídni; znesvěcení hřbitovů ve Francii a Itálii; graffiti na církevních budovách v Lichtenštejnsku; vandalizaci křesťanského hřbitova v Turecku. 

Zločiny z nenávisti vůči křesťanům,jako je fyzické násilí, bití a vražda, jsou ve jmenované zprávě zmíněny v několika případech: útoky na protipotratové aktivisty před potratovou klinikou ve Vídni; zbití starého kněze s trvalými vážnými následky ve Fuldě; ztlučení pravoslavného kněze v Německu muslimy; vražda katolického biskupa Luigiho Padoveseho v Turecku a další násilí proti křesťanům v této zemi.

Celkové hodnocení

Zpracování zprávy je přes její pochopitelnou neúplnost význačným počinem. Společnost je přivyklá uvažovat o šikanách a pronásledování křesťanů jen v Asii a Africe. Za poněkud slabé považuji doporučení uváděná v jejím závěru, jež se obracejí na vlády států, EU, Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a jiné mezinárodní vládní organizace zabývající se lidskými právy. Chybí zde doporučení pro náboženské společnosti, jejichž vedení se mnohdy naivně snaží vést „dialog“ s nepřátelskými stoupenci sekularizace a rozpory nevyostřovat a mnohdy se svých postihovaných věřících nezastane. Zpráva se ke škodě věci nezabývá ani tím, do jaké míry jsou ve společnosti rozšířeny negativní postoje vůči křesťanům přímým důsledkem vládní politiky jednotlivých států včetně mezinárodních orgánů jako EU či OSN.

Bylo by zapotřebí, aby na úrovni jednotlivých států existovalo vždy nějaké ústředí vedené křesťany, které by shromažďovalo zprávy (a podle možnosti ověřovalo jejich pravdivost) o útlaku křesťanů ve své zemi a kam by takové případy bylo možné hlásit. Může se jednat o šikanu nejen za čistě náboženské postoje, ale i za věci, které nějak z křesťanské víry vyplývají (odmítání evolucionismu, falešných náboženství, radikálního ekologismu, křesťanská „politicky nekorektní“ interpretace dějin, politická stanoviska jednoznačně vyplývající z učení Církve).

Chápu to a nenamítám nic proti tomu, že zpráva v rámci své argumentace ad hominem přistupuje na sekulární pojetí lidských práv, které není v souladu s pojetím opravdu křesťanským[11], ale není dobře, že se nikde od takového pojetí nedistancuje. 

1455 čtenářů | 6 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME