Po Pinochetovi odsouzen další bojovník proti komunismu. Tentokrát generál Videla v Argentině
Federální soud v argentinské Córdobě odsoudil 22. prosince 2010 pětaosmdesátiletého generála Jorgeho Rafaela Videlu, bývalého argentinského prezidenta z let 1976–1981, k trestu doživotního vězení. Soudci tak splnili příkaz současné neomarxistické argentinské vlády, která ve chvíli vynášení rozsudku poněkud nedůstojně korporativně přihlížela výkonu svých soudců na obří obrazovce. „Zločinem“ generála Videly je, jak známo, to, že v občanské válce v sedmdesátých letech dvacátého století v čele své vojenské vlády úspěšně zdolal teror, který v zemi rozpoutali tehdejší ideoví předchůdci dnešní vládnoucí garnitury.
Nijak překvapující již bohužel není ani ta skutečnost, že generál Videla za své činy již jednou odsouzen byl, a to před čtvrtstoletím, v roce 1985; byl tehdy odsouzen rovněž na doživotí, strávil ve vězení pět let, ale v roce 1990 byl propuštěn na základě prezidentské amnestie. Nyní se však režim rozhodl, že trest byl příliš mírný, amnestii zrušil a generála postavil před soud znovu za stejné činy, nyní již bezostyšně označované za zločin proti lidskosti a genocidu (!); jde tak o další doklad současného pošlapávání elementárních právních zásad, na nichž je vybudována evropská civilizace (u nás v Evropě byl prvním takovýmto případem známý casus Paula Touviera), o jakýsi návrat v čase zpátky až do barbarských dob Hunů.
Pokusme se jen stručně osvětlit situaci, v níž se Argentina nacházela v březnu roku 1976, kdy se generál Videla ujal moci. Děsivý teror, který tehdy zemi ničil, měl dvě ideová východiska – marxisticko-leninské učení a II. vatikánský koncil. Pod vlivem koncilu tehdy vznikla organizace kněží-revolucionářů, nazvaná „Kněžské hnutí pro třetí svět“ (Movimiento de sacerdotes para el Tercer Mundo), jejímž jakýmsi neoficiálním orgánem byl politicko-náboženský časopis „Křesťanství a revoluce“ (Cristianismo y Revolución), který vycházel v Buenos Aires v letech 1966–1971. Vydavatelem časopisu byl Juan García Elorrio, bývalý seminarista, který spolu s dalšími aktivisty seskupenými kolem časopisu vytvořil revoluční komando, pojmenované Comando Camilo Torres podle známého kolumbijského revolučního kněze, zastánce spolupráce křesťanů s marxisty (či spíše kapitulace křesťanství před marxismem) a autora slavného výroku „Kdyby Ježíš žil, byl by partyzánem“ (Si Jesús viviera, sería guerrillero). Z tohoto komanda pak roku 1970 vznikla již skutečná guerillová armáda, zvaná (v návaznosti na argentinské ozbrojené oddíly devatenáctého století) Montoneros a tvořící ve svých počátcích levicové křídlo perónistického tábora, zvaného tak podle osoby bývalého vládce Argentiny Juana Dominga Peróna. Druhá guerillová armáda vznikla takřka současně, ale vycházela z jiných myšlenkových zřídel – bylo jí marxisticko-leninské „Lidové revoluční vojsko“ (Ejército Revolucionario del Pueblo),zpočátku trockistické, pak spíše maoistické, využívající však (ostatně stejně jako Montoneros) také bohatých novějších zkušeností Fidela Castra a zvláště argentinského rodáka Che Guevary.
Obě tyto guerillové armády vedly jak guerillu venkovskou, jejímž cílem bylo ovládnutí aspoň části argentinského venkova, kde by revolucionáři mohli převzít moc (jistých úspěchů v tomto směru dosáhli v provincii Tucumán), tak zvláště guerillu městskou. Jejich příslušníci, podporovaní Sovětským svazem, Kubou i některými arabskými státy, vraždili politiky a podnikatele po celé zemi, ale zabíjeli i zaměstnance firem, na které měli obzvlášť spadeno, pokládali nálože v hotelích i v divadlech a útočili, mnohdy úspěšně, i na vojenské a policejní objekty. Cíl, který si přitom kladli, generál Videla při svém vystoupení před soudem výstižně charakterizoval takto: „Agrese ze strany teroristů usilovala o zničení jak hmotných dober, tak osob proto, aby s pomocí strachu, který tyto činy mohly vzbudit, uchopili politickou moc a nakonec prosadili marxisticko-leninskou vládu, naprosto cizí našemu tradičnímu životnímu stylu.“ Argentina se v sedmdesátých letech stala centrem revolučního násilí, které v této intenzitě nemělo na celé západní polokouli obdoby. Poměry se staly už zcela nesnesitelnými v letech 1974–1976, za vlády nepříliš schopné prezidentky Isabely Perónové (i na ni si ostatně za její pokusy postavit se rudému teroru na odpor činila v posledních letech argentinská „justice“ zálusk). V březnu 1976 proto (zcela v duchu argentinských tradic) armáda nekrvavým převratem prezidentku sesadila a sama převzala politickou moc v zemi; prezidentem se stal právě generál Videla, který svůj úřad vykonával pět let, do března roku 1981. Armáda, řídící se svým vládním programem, nazvaným „Proces reorganizace národa“ (Proceso de Reorganización Nacional), byla ovšem nucena se v první řadě soustředit na přemožení revolučního banditismu, což si vyžádalo obrovského nasazení všech ozbrojených složek; celá akce, provedená s obdivuhodnou energií, však byla nakonec úspěšná a do konce sedmdesátých let byly obě guerillové armády v podstatě zničeny.
Vojenská vláda však bohužel neměla mít dlouhého trvání. Po odstoupení generála Videly se v čele státu v rychlém sledu vystřídali generálové Viola, Galtieri a Bignone, načež v roce 1983 posledního z nich nahradil standardní demoliberální režim, který v posledním desetiletí, po roce 2003, nabývá stále extrémnější, už zjevně neomarxistické podoby. Příčinou pádu vojenské vlády byla nešťastná válka s Velkou Británií o Malvínské (Falklandské) ostrovy v roce 1982, válka sice oprávněná, ale rozpoutaná v nejnevhodnější okamžik, kdy v čele Velké Británie stála silná osobnost Margaret Thatcherové. (Je ovšem pravda, že kdyby argentinští generálové byli stoupenci marxistické ideologie, nejlépe černé pleti, byla by jistě i britská ministerská předsedkyně nucena před nimi nakonec kapitulovat, stejně jako nedlouho předtím kapitulovala před černošským marxistou Robertem Mugabem, jenž se tak s jejím požehnáním stal vládcem Jižní Rhodesie…) V každém případě argentinská armáda po necelých osmi letech odevzdala řízení země svým protivníkům; generál Videla ve své řeči před soudem o tomto nešťastném zakončení války s terorem výstižně poznamenal: „Vyhráli jsme válku na vojenském poli, bohužel jsme nedokázali toto vítězství stvrdit na poli politickém.“
Vraťme se však k pětiletí, kdy v čele země stál generál Videla. Jak zhodnotit jeho osobnost a – s odstupem let – také jeho způsob vlády? Generál, pocházející ze staré rodiny z provincie San Luis, otec sedmi dětí, muž spíše zdrženlivého a odměřeného chování, byl a nadále je (stejně jako mnoho dalších argentinských důstojníků) zbožným katolickým křesťanem, kterému jeho nepřátelé vyčítali, že je katolíkem „ultramontánním“, považujícím boj proti marxismu za svatou válku. Stejně jako jeho otec hodlal celý život věnovat vojenské službě a po politické činnosti či vládní moci rozhodně netoužil; již po třech letech vlády se hodlal prezidentského úřadu zříci a jen po delších debatách a poradách se svými kolegy zůstal v čele státu ještě o dva roky déle. O definitivní likvidaci demoliberálního režimu, tedy o radikálním řešení, odstraňujícím nejen následky, ale i jejich příčiny, ani on, ani další vojáci vůbec neuvažovali a od první chvíle počítali s postupným návratem k demokracii. Generál Videla se nadto nikdy nestal skutečným autoritativním, byť jen dočasným, politickým vládcem země, jakým byl například v sousedním Chile generál Pinochet. Velkou chybou argentinské vojenské vlády byla totiž skutečnost, že nedokázala ze svých řad vybrat jednoho silného muže, jenž by zemi řídil, ač již Homér věděl, že „nedobrá je vláda mnohých – jen jeden vladařem budiž!“ Vojenská junta v Argentině však zůstala kolektivním orgánem a prezident Videla byl spíše jen prvním z rovných či jakýmsi mluvčím junty, v níž ostatně patřil k umírněnějšímu křídlu. Čelní velitelé argentinské armády bývali totiž tehdy rozdělováni na „mírné“ (blandos) a „tvrdé“ (duros) a generál Videla náležel do prvé z těchto skupin. Je však třeba zdůraznit, že přes výše zmíněné nedůslednosti a polovičatosti, které je třeba z politického hlediska hodnotit kriticky, po vojenské stránce generál (na kterého bylo spácháno šest nezdařených atentátů!) odvedl svoji práci precizně a na úspěšně provedenou likvidaci rudých banditů mohou být jak on sám, tak celá argentinská armáda oprávněně hrdi.
Videlovu vojenskou vládu přijala s úlevou velká část argentinské veřejnosti. Podporovala ji i většina argentinského episkopátu, tehdy ještě z velké části „předkoncilního“. Biskup Victorio Manuel Bonamín, salesián a pomocný armádní biskup, ve své přednášce na univerzitě v Santa Fe v prosinci 1977 jasně konstatoval, že „boj proti guerille je bojem za Argentinskou republiku, za její celistvost, ale také za její oltáře“, a dodal, že zároveň „tento boj je bojem v obraně mravnosti, lidské důstojnosti, je bojem v obraně Boží“. Se sympatiemi sledovali počiny argentinské vojenské vlády i katolíci v zahraničí (připomeňme například vystoupení arcibiskupa Lefebvra, který se s generálem Videlou za svého pobytu v Buenos Aires sám setkal a označil jeho vládu za „vládu pořádku, která zachovává principy“). Také Svatý stolec, zvláště pak po smrti Pavla VI., zaujímal k argentinské vládě velmi vstřícný postoj. Z těch, kdo v zemi hlasitě vystupovali na obranu vojenského režimu, zde připomeňme jen Jorgeho Luise Borgese, který nejen při prvním setkání s generálem, k němuž došlo necelé dva měsíce po převratu, mu děkoval za zásah armády, „který zachránil zemi před hanbou“, ale k podpoře vlády se hlásil i později; to byl také jediný důvod, proč největší žijící argentinský spisovatel nemohl obdržet Nobelovu cenu za literaturu.
Je jen přirozené, že naopak nenávist ke generálu Videlovi chovali a nadále chovají jak tehdejší rudí revolucionáři, které v těžkém boji přemohl, tak i jejich mladší souvěrci. Počet zlikvidovaných teroristů, zabitých i nezvěstných (desaparecidos), stanovila úřední komise, jež po pádu vojenské vlády prováděla v této věci vyšetřování, na 9000, ovšem během následujících desetiletí, jak pamětníci událostí postupně odcházeli, režim zvýšil toto číslo již na dvojnásobek (tu je třeba si stále znovu uvědomovat, že likvidace ozbrojeného marxisty není v očích nynějších vládců země žádnou zásluhou, nýbrž naopak zločinem, dnes již genocidním!). Různí aktivisté lidskoprávního průmyslu nadto za tuto dobu vyšroubovali tento počet až na 30 000; je samozřejmé, že tuto zcela vymyšlenou cifru berou jako zjevenou pravdu všichni čeští režimní novináři. Vyhledávání stále nových a nových poztrácených marxistů je dodnes jednou z nejoblíbenějších zábav argentinského levicového tisku a je také velmi výnosným džobem jak pro bohatě dotované organizace, jež se této činnosti věnují, tak i pro jednotlivce, kteří takto získávají různá odškodnění; nepochybně tedy i v Argentině (jako se tomu již delší dobu děje v sousedním Chile) bude muset vbrzku (nepostarají-li se úřady včas o preventivní zákaz této činnosti) následovat další etapa, totiž rozsáhlé odhalování falešných nezvěstných (falsos desaparecidos). Celá tato akce by byla sama o sobě směšná, kdyby ovšem jejím následkem nebyly lidské tragédie, totiž nelítostná kriminalizace argentinských vojáků, kteří se provinili jen tím, že s nesmírným sebeobětováním bojovali proti teroru, v první řadě pak kriminalizace čelné postavy argentinské armády z oněch dob, generála Videly.
Generál v córdobském procesu vystupoval s velkou důstojností a zároveň i vojenskou přímostí. Ve své obšírné řeči před soudem, pronesené 21. prosince 2010, ze které jsme již několikrát citovali, převzal odpovědnost za vše, co učinila armáda v době jeho prezidentství, jasně deklaroval, že pravomoc córdobského „soudu“ nad ním coby politickým vězněm neuznává, a označil soud za frašku a zároveň za akt „soudního terorismu“ (terrorismo judicial). Rozsudek je podle něj „politickým rozhodnutím, přijatým jako akt odplaty těch, kteří poté, co byli vojensky poraženi, nyní zastávají nejrůznější státní úřady“. O válce proti teroru, kterou armáda vedla, prohlásil (odvolávaje se přitom na sv. Tomáše Akvinského), že nešlo o „špinavou válku“, jak ji rádi nazývají ideologové nynějšího režimu, ale naopak o klasický příklad spravedlivé války. Současný stav Argentiny pak charakterizoval takto: „Není pochyb o tom, že nepřátelé, kteří byli včera poraženi, dosáhli svých cílů. Dnes vládnou naší zemi a snaží se udělat ze sebe obránce těch lidských práv, která svého času neváhali pošlapávat v nejvyšším možném stupni. Chráněni beztrestností, kterou jim dnes poskytuje justice, jednostranná a protiprávní, nepotřebují už násilí k tomu, aby získali moc, protože jsou u moci, a usilují o to, aby podle Gramsciho metody etablovali marxistický režim.“ K očekávanému rozsudku posléze generál prohlásil, že tváří v tvář realitě, kterou není s to změnit, přijme, i když s protestem, nespravedlivý rozsudek, který obětuje „jako ještě jeden výkon služby, kterou je povinen prokazovat Bohu, našemu Pánu, a vlasti“.
Zatímco tedy současný neomarxistický režim takto trestá fiktivní „zločiny“ vojenské vlády, sám přijímá zákony, jež můžeme zcela oprávněně označit za zákony zločinné, zákony nabádající k hříchům, jež volají do nebe. V Argentině sice dosud platí zákaz vraždění nenarozených, jež je v zemi nadále trestným činem, ale vlády po roce 2003 se neskrývaně snaží o změnu tohoto zákona. Když se roku 2005 ministr zdravotnictví Ginés González García vyslovil pro legalizaci umělých potratů, tehdejší armádní biskup, redemptorista Antonio Juan Baseotto, označil ministrovo vystoupení za „apologii zločinu“ a na ministra vztáhl slova z evangelia sv. Marka, podle nichž „by bylo lépe, aby byl uvázán mlýnský kámen na jeho hrdlo a s ním aby byl uvržen do moře“. Režim poté biskupa svévolně zbavil jeho úřadu, přičemž jeho citaci evangelních slov označil za nabádání ke skutkům obdobným těm, které prováděla nenáviděná vojenská junta; konflikt se Svatým stolcem, který z toho důvodu vznikl, není dosud zcela ukončen. Pokusy o legalizaci či přinejmenším depenalizaci umělých potratů pokračují dosud, zatím však nebyly naštěstí korunovány úspěchem; zato v druhé zásadní oblasti dnešní celosvětové ofenzívy neomarxismu slavili nynější vládci Argentiny úspěch – v červenci 2010 Argentina jako první stát Latinské Ameriky (a desátý stát na světě) schválila manželství sodomitů, a to včetně práva na adopci dětí. Arcibiskup ze San Juanu de Cuyo, Alfonso Delgado Evers, kněz Opus Dei, nato v reakci na tento akt veřejně obvinil vládu ze zločinů proti lidskosti a varoval ji, že lid, až nastane čas, nezapomene na její skutky. Doufejme, že ne-li dnes, snad aspoň v nedaleké budoucnosti argentinská armáda jako strážce zákonnosti v zemi, poučena zkušenostmi, jichž nabyla před třemi desetiletími, bude s to nejen napravit činy dnešních vládců nešťastné země, ale i přísně a důsledně potrestat ty, kdo jsou za tyto ohavné zločiny odpovědni.
Te Deum 1/2011
