Falešná a prázdná EU pošlapává ideály křesťanské civilizace

Evropské sjednocování a vyprazdňování

Když dva dělají „totéž“…

Z jedné strany slýcháme, že Evropská unie je naprosto jedinečným podnikem, který nemá v dějinách lidstva obdoby (čímž se také omlouvají potíže v jeho uskutečňování), a na druhou stranu ji někteří, velmi často křesťanští, stoupenci rádi vydávají za pokračování, či dokonce vyvrcholení předchozích „sjednocovacích snah“. Dovolávají se Karla Velikého, středověké koncepce Res Publica Christiana nebo Jiřího z Poděbrad a hledají historické paralely, které by EU propůjčily jakýsi duchovnější nádech. Tato metoda slaví mezi lidmi často úspěch a daří se jí přivést do rozpaků odpůrce EU, které tímto chytrým tahem staví zdánlivě do opozice vůči bývalému křesťanstvu. Častá námitka také zní, že jednota je přeci něčím dobrým, rozhodně lepším než roztříštěnost a mlácení se po hlavách. Křesťané přeci mají o jednotu usilovat, ne? Problém ale spočívá v tom, o jaké jednotě je zde řeč, jaký je její obsah, z čeho vychází, jak je naplňována. To, že se v minulosti setkáváme s jistým chápáním evropské jednoty a snahami o její politické vyjádření, ještě neznamená, že je zde nějaká podobnost, kromě snad zdánlivé, s EU.

Vidíme-li přes okno čtyři muže v uzavřené místnosti, nestačí to ještě k tomu, abychom si o nich mohli udělat dostatečný úsudek. Snad se jedná o čtyři přátele, kteří dorazili na partičku mariáše. Třeba se ti lidé jen náhodně sešli v čekárně. A možná to jsou rukojmí, které do pokoje zavřel únosce. Musíme tedy pozorovat jejich chování a nejlépe proniknout do hloubky, tj. zajít za nimi a zeptat se, co tam pohledávají.

Jako ukázka zmatení pojmů v podání EU nám může posloužit její naplňování subsidiarity. Subsidiaritou se v tradičním chápání, od Aristotela, přes sv. Tomáše Akvinského až po encykliku Pia XI. Quadragesimo anno, rozumělo, že věci mají řešit co nejnižší společnosti, které toho jsou schopny, počínaje rodinou, dále obcí, krajem a konče státem. Zjednodušeně řečeno, není záležitostí státu, jestli děti jezdí na sáňkách nebo na bobech, zda nosí červeného nebo modrého kulicha, protože toto rozhodování přísluší autoritě v rodině. Stát by však měl vytvářet takové podmínky, aby rodiny mohly své ratolesti vůbec nějakým kulichem v třeskutých mrazech vybavit. EU na oko tento princip vůči svým členským státům uznává (nehovoříme zde o výlučných pravomocích EU), ovšem pouze do té míry, pokud „daných činností dosahují uspokojivě“ a „nemohou-li být lépe dosaženy Společenstvím“ dle uvážení Evropské komise, což ve skutečnosti znamená, že je stále více pravomocí národních států předáváno na celoevropskou úroveň, přičemž snahou EU je v centralizaci i dále pokračovat. Nestačí tedy, že EU princip subsidiarity zmiňuje ve svých dokumentech, na což její konzervativnější příznivci poukazují, ale je důležitější podívat se zblízka na to, jak ji chápe a naplňuje.

Našinci a ti druzí

Byť ve středověku skutečně nacházíme snahy o sjednocení evropských států, či přesněji návrhy, jak řešit jejich vzájemné pře jakýmsi nadřazeným rozhodčím orgánem, který by všechny strany uznávaly, tak jejich prvotním cílem byla obrana Evropy před islámským nebezpečím. To platí jak o plánech rádce Filipa IV. Sličného, Pierra Duboise, popsaných v díle „O znovudobytí Svaté země“, tak i o pokusech Jiřího z Poděbrad.[1] Hovoříme-li o jednotě evropského křesťanstva, tak většinou právě tváří v tvář mohamedánskému nepříteli. Ostatně, nespočet válek mezi křesťanskými národy té doby bohužel svědčí o tom, že jednota byla spíše ideálem, který visel nad panovníky Christianitas jako výčitka. Např. dříve než katolické loďstvo Svaté ligy zkřížilo u Lepanta meče s otomanskou flotilou (mimochodem, Francie tehdy tradičně trucovala), tak musel svatý papež Pius V. nejprve urovnat spory mezi Benátskou a Janovskou republikou, které řešily „důležitější“ věci než Turka za rohem. I přesto existovalo jisté povědomí jednoty, ale nebyla to jednota politická, nýbrž jednota duchovní, jednota víry. Slovo „Evropa“ tedy v tomto smyslu nemělo ani tak geografický význam, jako daleko spíše kulturní. Středověký Evropan vlastně tento pojem nepoužívá, místo toho raději volí již zmíněné označení Christianitas – křesťanstvo.

U zrodu civilizací stojí jejich vlastní sebeuvědomění, kdy je lidé, kteří je tvoří, berou za své a ztotožňují se s nimi: „Toto je naše.“ Kromě našinců existují také cizinci, kteří jsou jiní: smýšlejí jinak, mají jiné náboženství, mluví jiným jazykem nebo se jinak oblékají. Řekové nazývali „jiné“ barbary, protože jim nerozuměli.[2] Stejný pojem používali i Římané vůči všem, kteří byli mimo jejich kulturní okruh, a pokud se nacházeli na jejich území, tak to byli hostis, což znamená „cizinec“, ale rovněž i „nepřítel“. Hodnoty, které daná civilizace vyznává, jsou považovány za pravdivé, správné, kdežto hodnoty cizinců za falešné. A co platilo pro Řeky a Římany, lze vztáhnout i na křesťanskou jednotu. Středověký Evropan se považoval za člena evropského společenství, jelikož s ním sdílel společné hodnoty: tedy víru v pravého Boha, nejvyššího Pána a Vládce, uznání lidské hříšnosti a narušenosti, nutnost vykoupení skrze Spasitele Ježíše Krista, mravní zákony, a dokonce i jazyk, tedy latinu.

Rozklad v kolébce

Upadá-li vlastní uvědomění civilizace, upadá i ona sama, což potvrzují dějiny Řecka i Říma. Jedním z projevů, ale zároveň i důvodů rozkladu je kosmopolitismus, kdy mizí rozdíly mezi pojmy „naše“ a „cizí“. „Cizí“ se nejprve stává jiným přípustným způsobem života, a následně i způsobem rovnocenným, záleží pouze na volbě toho či onoho, jakou víru a mravní hodnoty si vybere. To vše ústí do relativismu, kdy není nic jistého a daného, a z toho pak pramení už jen nihilismus a rozklad… naprostá ztráta víry v cokoli.

Podíváme-li se na EU, tak s překvapením či bez něj zjistíme, že tento projekt začíná tam, kde ostatní říše končily. Polský konzervativní politolog Adam Wielomski k tomu trefně poznamenává: „To, co je relativní, se stalo absolutním; co je absolutní, se stalo relativním.“[3] EU není schopna najít svůj vlastní „jazyk“, „ducha“, který by byl vyjádřením sebeuvědomění. Nemá vyšší myšlenku, která by ji sjednocovala. Co v jejím podání znamená evropanství? Jaké jsou jeho hodnoty? Některým vadilo, že v ústavě EU nebyly zmíněny křesťanské kořeny Evropy. Ale proč by se měla EU k takovýmto kořenům hlásit, když z nich nevyrůstá? Vezmeme-li si desatero, tak odmítá, ostatně jako všechny liberální demokracie, hned první přikázání. Třetí přikázání ponižuje prosazováním pochybných svátků jako „Den Evropy“, „Mezinárodní den boje proti homofobii“, „Světový den bez tabáku“ atp. Čtvrté přikázání porušuje omezováním práv rodičů a jejich nahrazování tzv. právy dítěte, lásku k vlasti a k národu, pokud se netýká sýrů, piva či sportu, považuje za překážku k naplnění svých cílů. Státy, které alespoň částečně uznávají páté přikázání a do jisté míry chrání svými zákony životy nenarozených dětí, jsou jí trnem v oku, přičemž vyvíjí nátlak na změnu jejich legislativy. Šesté přikázání považuje za zdroj tmářského útlaku a nemravné chování nejen obhajuje, ale považuje je za rovnocenné s životem v čistotě a spořádaným manželstvím.

Sílu civilizace lze bez nadsázky měřit tím, zda jsou její členové ochotni obětovat za její hodnoty případně i svůj život. Víme, že staří Evropané umírali za Boha, za vlast, za krále… Za co je připraven zemřít Evropan „made in EU“? Za Brusel? Za sjednocovací proces? Za „práva“ homosexuálů? Za sluneční energii a řepku olejnou? Za Schengenskou smlouvu? Co je to, za co stojí pro EU zemřít? Je to sice vyhraněná otázka, ale naši předci by na ni dokázali odpovědět, občané EU už nikoli.

Převychovat nepřítele v nás

Byť EU svoje hodnoty není schopna jasně vyjádřit, má jasno alespoň v tom, kdo je ohrožuje: jsou to všichni, kteří nějaké absolutní hodnoty vyznávají či dokonce prosazují. Důvod je jasný, nelze-li vytvořit jednotu na základě společného „ducha“, myšlence, je nutno založit ji na „bezmyšlence“, tedy předpokladu, že všechny ideje jsou si rovny, a jako takové mají být respektovány. Pokud někdo toto zpochybňuje, pak si respekt a toleranci nezaslouží, ba co víc, stává se z něj vnitřní nepřítel EU, poněvadž narušuje její stavbu.

Ani skutečné vlastenectví, které odmítá kosmopolitismus a klade lásku k vlastní zemi a národu nad lásku k druhým, aniž by k nim chovalo nenávist, není vítáno, protože se může dostat do rozporu s vyšším nadnárodním zájmem EU. Dokonalý kosmopolitní jedinec miluje všechny stejně (zvláště se cení, pokud je dostatečně kritický ke svým), ale ve skutečnosti nemiluje nikoho. Je to jako chtít po manželovi, aby miloval všechny ostatní ženy stejně jako tu svoji. Také pravý Bůh nemá v tomto pojetí místo, protože si nárokuje jedinečnost, a ta narušuje různorodost (diversity), jak ji chápe EU. Povoleni jsou pouze domácí bůžkové, ať si jim lidé klidně říkají Ježíš Kristus, Alláh nebo Perun, jen když nepromlouvají do věcí veřejných, tam je bohem Evropská rada či jiný orgán.

EU zde čelí nelehkému problému, snaží se přemoci věci, které jsou člověku vrozené, jako je touha po pravdě, přesvědčení o její obecné platnosti nebo tíhnutí k lidskému společenství. EU v tomto směru nabízí pouze náhražky, které člověka, pokud se zcela nevzdal svého rozumu a srdce, nemohou nikdy uspokojit. Společenství národů nikdy národ nenahradí, tak jako nenahradí rodinu nějaké společenství rodin. Ekologie ani fetiš lidských práv nikdy nenaplní nepokojné srdce toužící ve své skrytosti po nejvyšším dobru – po Bohu. Jediné, čeho lze dosáhnout, je barbarizace v uspokojování přirozených tužeb, čehož jsme dnes svědky. Ztrácí-li rodina a národ své místo, nahradí je např. parta fotbalových chuligánů, kteří se alespoň rvou za svůj oblíbený klub. Je-li Bůh svržen ze svého trůnu, přicházejí falešní bohové, sekty, drogy, nebo se středem vesmíru stává moje já, sex, kariéra…

Každý člověk je s ohledem na svou přirozenost možným nepřítelem pro všechny systémy, které ji neuznávají a stavějí na základech, jež jí odporují. Proto je nutná převýchova, a to nejlépe od kolébky, kde se s mateřským mlékem nasávají „předsudky“, které brání v dosažení jednoty. Už Julian Huxley, první generální ředitel UNESCO[4], který snil o novém sjednoceném světě, psal: „Musíme se poučit z přesvědčovacích a informačních metod a propagandy, které známe z války, a uváženě je zaměřit pro mezinárodní mírové úsilí. Bude-li to nutné, použijeme je, jak říkal Lenin, k ,překonání odporu miliónů‘, abychom dosáhli vytoužené změny.“[5] „Vytouženou změnou“ je konečná syntéza, v níž se „neúprosnou evoluční dialektikou“ sloučí např. křesťanství s marxismem.[6] Ovšem křesťanství sloučené s marxismem přestává být křesťanstvím. Takový mír, a nutno podotknout, že z křesťanského hlediska falešný, vychází ze zvráceného předpokladu, že pokojné jednoty bude dosaženo, pokud zaniknou důvody možných sporů, jež mohou být jak hmotné, tak ideové povahy. K odstranění prvních vede vytvoření jednotného trhu, případně měny, k potření druhých již zmiňovaná „bezmyšlenkovitost“, tedy vyprázdněnost.

V novém světě, jehož je EU součástí, mizí veškeré rozdíly, neboť není žádného vyššího měřítka, které by ony rozdíly vytvářelo. Dva sodomité jsou rovni křesťanským manželům, kteří vychovávají děti, katolické náboženství je rovno jakémukoli jinému, černošské tlučení do vykotlaného stromu je rovno Mozartově Malé noční hudbě, podělaný toaletní papír nalepený na plátno El Grecovu Pohledu na Toledo.

Nástrojem k vytvoření nového člověka není jen výchova, která se podle propagátora multikulturalismu prof. Vaidase Mantonise „odvážně vzdává staré hierarchie hodnot a omezuje jevy tradiční kultury“[7], nebo propaganda, ale také nově chápaný dialog. Dialog už neprobíhá mezi lidmi, ale celými kulturami, přičemž se zdůrazňuje, že všichni jeho účastníci jsou si rovni. Je účelově považován za „metodu, jejíž pomocí může být lidstvo přetvořeno ze shluku volně spolupracujících států v globální společenství“.[8]

Děd zakladatel

Snahy o stvoření nového člověka nejsou ničím novým, a ať už byl jejich nádech kabalistický nebo jakobínský, případně jiný, spojuje je stejná pýcha, která se odmítá smířit s přirozeným řádem věcí a prométheovsky krade oheň bohům, aby jím osvítila lidstvo.

První politicky významnější kroky ke sjednocené Evropě v moderním podání učinil hrabě Richard Nicolaus Coudenhove-Kalergi, když v roce 1922 založil organizaci nazvanou Panevropská unie.[9] Richard Coudenhove-Kalergi, budoucí člen vídeňské zednářské lóže Humanitas, vyrůstal v kosmopolitním prostředí, otec byl rakouský diplomat, matka Japonka[10], častými návštěvníky jejich domu byli představitelé různých náboženství, politici a literáti. Po hrůzách I. světové války došel k závěru, že na vině jsou národní státy a národy vůbec. Ve svém stěžejním díle Pan-Europa psal: „Každý kulturní člověk musí pracovat nad tím, aby tak jako dnes náboženství, stala se zítra i národnost soukromou věcí každého. Budoucí rozdělení národu a státu bude osvíceným činem stejně velkým jako rozdělení Církve a státu.“[11]

K dosažení národní vykořeněnosti je nutno přetrhat vazby na národní státy a nahradit je jakýmsi vyšším všezahrnujícím celkem: „Jako je dnes občanovi Wittenbergu lhostejné, zda jeho vlast patří k Sasku, nebo Prusku, tak bude v budoucnu lhostejné obyvateli Reichenbergu [Liberce], zda jeho vlast náleží k Sasku, nebo do Čech.“

Nový Evropan, který by splnil Coudenhove-Kalergiho sen o jednotě bez hranic, musí být zbaven zátěže národní identity: „Pro Panevropu si přeji euroasijsko-negroidní rasu budoucnosti, a tak lidské osobnosti zajistit různorodost.“[12] A vskutku, sen se před našimi zraky plní!

Coudenhove-Kalergi si uvědomoval, že šťastné mase míšenců, ať už z Wittenbergu, či Liberce, musí vládnout „duchovní elita“. Ta má vzniknout kolem „panské rasy“, jak nazývá Židy[13], neboť ti se staletími pronásledování geneticky a duchovně zocelili, čímž získali předpoklady k poučování druhých.[14] Rozhodování a vedení euroelity má zabránit možným sporům mezi jednotlivými členy společenství, kteří by chtěli prosazovat svůj dílčí zájem a nezohledňovali by dobro celku.

Burzovní poučení na závěr

Byť převládá přesvědčení, že počátky evropského sjednocovacího procesu byly zprvu čistě hospodářského rázu, tak je pravdivé pouze do jisté míry. Jak pravil ekonom nové Evropy Jean Monnet: „Cílem veškerých našich snah je rozvoj lidstva, a ne vyhlašování vlasti, ať už velké, nebo malé.“[15] Hlavním úsilím bylo „přesvědčit lidi, aby spolupracovali; ukázat jim, že i přes rozdílné názory a dělící je hranice mají společné zájmy“.[16] Otevřeně přiznával, že „je nutné začít něčím spíše praktickým a zároveň ambiciózním. Na národní suverenitu je nutné zaútočit na užší frontě“.[17] A stavitel sjednocené Evropy, Robert Schumann, mu dává za pravdu, když hospodářskou spolupráci označil za „položení základů Evropské federace, nutné k zachování míru“.[18]

Už Voltaire si uvědomoval, jaké možnosti skýtá hospodářství pro myšlenkový přerod lidstva, když pěl chválu na londýnskou burzu: „Jděte na burzu v Londýně, ono místo vznešenější než lecjaký dvůr, a spatříte zástupce všech národů shromážděné ku prospěchu lidstva. Zde žid, mohamedán a křesťan jedná jeden s druhým, jako by byli jednoho náboženství.“[19]

Hospodářský sjednocovací proces byl považován pouze za první krok k politickému sjednocení, což potvrzují i katoličtí „otcové zakladatelé“ EU jako Konrad Adenauer nebo Alcido de Gasperi. Nutno přiznat, že oba si pravděpodobně představovali jinou sjednocenou Evropu než tu, ve které žijeme. Jejich představy byly ale už od počátku odsouzeny k nezdaru, a oni se tak nechtě stali vějičkou, na niž budovatelé nového řádu a tvořitelé nového lidstva lákali přízeň katolíků.

Jak vzdálená je vyprázděná Evropská unie přání Konrada Adenauera!

„Tato vskutku nová Evropa, onen společný a rodný dům všech Evropanů, by měla být strážcem západní a křesťanské tradice, zdrojem duchovní síly a místem mírové spolupráce.“[20]

Te Deum 1/2011

2067 čtenářů | 29 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME