Existuje společnost? Kdo se má o koho starat? Stát o občana? Občan o stát?
Žádný výrok Margarety Thatcherové nezpůsobil takový poprask, jako když prohlásila (1987), že „žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny…“ A jak už se to politikům stává, její výrok byl vytržen z kontextu, v němž napadla socialistickou doktrínu závislosti na státu, pasivního očekávání a aktivních nároků, kde každá smůla, neštěstí i každá křivda musí být kompenzována společností – a taková (charitativní) společnost opravdu neexistuje, existuje jen vláda a daně, mohli bychom dodat v jejím duchu.
Co naplat, k popření samé existence společnosti měla velmi blízko, a protože v západní tradici je sociální pomoc státu poslední instance historicky zakódována, tak se všechny politické spory týkají nikoli samotné potřeby takové pomoci, ale pouze její úměrnosti a způsobu provádění. Její prohlášení způsobilo strašlivý povyk, protože klasičtí liberálové nadřazující suverénního jedince nad společnost i stát se zaradovali, konečně byla vyřčena nejvyšší pravda, a možná už tehdy většinová společnost zabezpečovacího státu zuřila.
Ve svých pamětech se později snažila špatný dojem rozptýlit: „ společnost není abstrakce, ale živá struktura jednotlivců, rodin a dobrovolných spolků.“
Právem se vyhnula pojmu organismus, protože heterogenní, historická, více méně územní, národní a občanská společnost není živočich, přestože je živá.
Ani pragmatický politik se filosofii nevyhne, vždy bude ovlivněn svým světonázorem, jak se říkalo, čili svým pohledem na svět.
O lidské společnosti existují dva bludy. Na první pohled to skutečně vypadá, že společnost neexistuje. Marně bychom hledali v uskupení nebo organizaci něco, co tam je mimo jednotlivé lidi a přesto každý občas pociťuje moc kolektivu, jeho norem a stát, pokud je legitimní, jedná i s naším souhlasem případně s naší loajalitou nesouhlasu. Společnost proto nemůže být jenom součet jednotlivců. Sociální nihilismus by znamenal anarchii. Opačná pověra kolektivismu uznává jenom společnost, bytost nadřazenou a celistvou. Lidé ji sice tvoří, ale asi tak jako ruce a nohy jsou podřízenou součástí těla, tak i oni mají být podřízeni totalitnímu celku. Oba názory chybují stejně, na světě nevidí nic než věci a předměty, jako by neexistovaly vlastnosti a vztahy. Společnost je jimi skrz naskrz protkaná a existuje, přestože je nemožné ji přesně definovat a každý soud, třeba že Němci jsou pracovití a mají smysl pro pořádek nikoli pro humor, zatímco Francouzi jsou flákači a nezřízeně sensuální, bude jistě relativní.
V evropské (západní) tradici je svobodný jedinec skutečně nadřazen společnosti i státu, ale je i (kriticky) podřízen jejím normám. Paradox, že člověk není pro stát, ale stát pro člověka, by neměl po porážce totalitarismu znamenat, že se laskavý stát má o nás (materiálně) a o naše bezpečí (legislativně) starat od kolébky do hrobu a místo tradičních autonomních norem chování nás začít „korektně“ usměrňovat po svém. Společnost dnes začíná ztrácet svou sociální soudržnost a ekonomickou autonomii. Proto to někdy vypadá, že vůbec neexistuje. Teprve hospodářská stagnace zřejmě dílo železné lady dokončí.