Monarchie jako příklad a sláva historického společenství
Kdyby návštěvník z kosmu, nejlépe etnograf, měl možnost navštívit královskou svatbu v Londýně a podle ní posoudit anglickou společnost, nebyly by jeho závěry příliš přesné. Kdyby však měl možnost zeptat se přítomných Angličanů, jak to ve Spojeném království opravdu chodí, byl by zmaten ještě víc. Dozvěděl by se například, že se ovšem jednou stane korunní princ William, který se právě oženil v plukovnickém stejnokroji (v Irsku neexistující) Irské gardy, nejvyšším velitelem armády. Musel by si ovšem všimnout zrádného slůvka „ovšem“ a ještě zjistit, že armádě dnes vládne jeho pětaosmdesátiletá babička, hlava státní církve i mnoha jiných států (15), nemluvě o britském společenství a která jmenuje premiéry, vyhlašuje ve sněmovně každoročně program vlády, má novoroční projev k národu, dokonce pasuje občany na rytíře. Nemohl by však ani tušit, že nepsaná ústava „mluví“ o její roli jako o „dobře uvážené nečinnosti.“ Usoudil by zřejmě, že stejně jako ve faraonském Egyptě tu vládne absolutní náboženská monarchie a nikoli, jak říkají domorodci, rodinná firma, jejímž úkolem je udržovat ceremoniální majestát tradice a hlavně rozdávat úsměvy i dobrou náladu.
Náš mimozemský návštěvník by se asi velmi podivil, kdyby měl možnost zjistit, že jen deset procent občanů (cizince vyjímaje) praktikuje tady nějaké náboženství, ale padesát procent se sice tak nějak hlásí k anglikánské církvi, avšak přitom věří převážně v Prozřetelnost. Jistě by jej zaujalo, že slavnostní obřad a slib celoživotní věrné manželské lásky před svědky církve a státu v tisícileté katedrále byl sepsán starobylým jazykem před 450 lety, jímž nikdo nemluví, leč všichni rozumí, a možná i to, že spolu novomanželé už dávno žijí. Možná by ho i překvapilo, že je manželská smlouva v zemi přísně dodržovaných kontraktů tou jedinou neustále porušovanou, dokonce dvakrát více než v kontinentální Evropě, a že sám následník trůnu pochází z rozvedené rodiny.
Není snadné vysvětlit, že v dnešní tak proklamované rovnostářské, civilní, multikulturní, demokratické kultuře je svátek anglické dědičné monarchie, která symbolizuje nejvyšší aristokratické privilegium, osobní majestát, nedemokratickou tradici tak významný a to dokonce i v globálním měřítku, i když víme, že je dědictvím impéria a globálního jazyka. Proč tak fascinuje pár, jehož sláva spočívá zdánlivě jen v tom, že se jeden narodil princem a manželka udělala kariéru popelky?
Často se říká, že Angličané dovedou skloubit tradici se současností, že modernizují velice opatrně a nezahazují věci stáré, krásné a osvědčené. To je pravda, ale jen poloviční. At´ už to se světem dopadá jakkoli, demokracie také potřebuje tradici společenství, mrtvých, živých i nenarozených, aby byla závazná a zavazující a nemusela si jen vypomáhat lidskými právy. Potřebuje možná i ten středověký barevný ceremoniál kolektivního veřejného svátku, aby nebyl život šedivý a otravný. A nepochybně potřebujeme i sliby manželské věrnosti, tak jako každý velký ideál, přestože víme, že se nám nemusí podařit jej plnit. Není jistě náhoda, že teď vůdce anglických socialistů Ed Miliband oznámil svatbu se svou dlouholetou partnerkou. Angličtí republikáni nemají šanci. Historie ukázala, že je konstituční monarchie nejen slučitelná s demokracií, ale že jí dokonce vyvažuje a napomáhá, protože sama neznamená vůbec nic.
Anglická monarchie, na rozdíl od mrtvých královských klenotů, je živým zosobněním tradice a nesmírně náročnou službou, je také příkladem veřejné etikety především pro politiky. A je jistě i neustálým připomenutím strážcům veřejného pokladu, že mají být poddanými a služebníky hodnými jejího veličenstva obecného dobra.
Deník E.15, 2. 05. 2011