Rozpad Evropské unie
Llewellyn H. Rockwell, Jr.(přidal Pavel Čížek)
Finsko zasáhl politický převrat a to je teprve předzvěst větších, budoucích změn. Tamní společností hýbe ožehavá otázka. Má se Finsko podílet na spolufincování záchraných fondů pro krachující země EU? Původní vláda bail-outy podporovala. Veřejnost však dala jasně najevo svůj nesouhlas, což vedlo až k vyhození stávající vládní strany a jejímu nahrazení kriticky-konzervativní stranou. Přes všechna očekávání tak ve Finsku skončila téměř nekonečná vláda sociálních demokratů.
Nejvíce překvapující jsou ale úspěchy strany True Finns, která byla v minulosti téměř neviditelná. Jedná se o jedinou stranu, která tvrdě odmítá jakoukoliv pomoc krachujícím zemím (bail-out). Dle očekávání má tato strana odmítavý postoj také k volnému trhu a imigrační politice, ale to už není podstatné - v současnosti každého zajímá pouze pomoc bankrotujícím státům. Jen si představte, jak obrovský hněv veřejnosti to musel být, aby rozvířil obyčejně spící svět finské politiky.
V historii je jen velmi málo opatření politicky tak výbušných, jako je financování platební neschopnosti cizího státu z daní, a to ještě během ekonomicky obtížného období. Není proto divu, že tato politika přímo provokuje k dramatickým společenským změnám. Pravděpodobně nejznámějším příkladem dvacátého století bylo Německo v meziválečném období. Tehdy vzrůstal národní odpor proti platbám válečných reparací. Celá situace nakonec vyústila až k ovládnutí Německa nacionalistickým socialismem.
Proto ani nepřekvapuje, že již tak přespříliš zdanění Finové nemají zájem posílat své daně na záchranu zkrachovalého portugalského bankovního systému, tedy do země vzdálené 2500 mil a dva dny cesty. Dokonce i vlády už měly dávno pochopit, že přijetí podobných opatření není nikdy dobrý nápad. Přesto se každá členská země EU zavázala pomoci jiné členské zemi ocitající se v platební neschopnosti; celý tento systém pomoci je zakotvený v současné struktuře politického, finančního a měnového systému EU.
Celou Evropu zasáhla nákaza papírových peněz. Ty vytváří boom, který nafukuje bankovní sektor, podporuje politiky k stále větším veřejným výdajům a také stimuluje soukromé podnikatele k neudržitelným investicím. Nakonec přichází pád spojený s odbouráváním špatných investic. Klesají příjmy vlády, bankovní pohledávky nejsou spláceny a napříč všemi sektory se šíří vlna bankrotů.
Zde se cesta rozděluje na dvě větve, z nichž jedna vede k bankrotu a druhá k bail-outu. Když jsou dostupné nekryté peníze – a tedy když nejvlivnější zájmová skupina, bankovní sektor, varuje před koncem světa – hádejte, jakou cestou se politici vydají? Toto je důvod, proč je členským státům řečeno, že musí Portugalsku zapůjčit (zapůjčit? – pozn. redakce) 129 miliard dolarů (ne-li více), aby ho vytáhly z jeho vlastních problémů.
Není to proto, že by všichni politici napříč Evropou (a Spojenými státy) Portugalsko milovali tak moc, že by ho s potěšením zahrnuli fůrou papírových peněz. Důvodem je strach z šíření nákazy. Kdyby padlo Portugalsko, další na řadě bude Španělsko a Itálie a celý chatrný systém se zhroutí - nejprve v Evropě, následně ve Velké Británii a nakonec ve Spojených státech. Takový je budoucí scénář v případě stálého oddalování problémů tištěním peněz namísto jejich řešení.
Nebyla Evropská centrální banka založena na myšlence kontroly úvěrové expanze v Evropě? Philipp Bagus ve své knize „The Tragedy of the Euro“ odhaluje hlavní trhliny. Evropská centrální banka totiž, ani kdyby chtěla, nemůže udělat nic s financemi jednotlivých států nebo frakčním bankovním systémem rezerv, který se živí ze státního dluhu. ECB může kontrolovat peněžní injekce, ale nemůže nijak zastavit zadlužování nebo banky z toho těžící.
Toto zadlužování vytváří neudržitelný boom. Veřejné finance pak vyrovnají reálný stav a bankovní systém se dostane pod tlak. Dochází k bail-outům. Celé to končí tím, že relativně šetrný stát platí dluhy za ten rozhazovačný. Morální hazard je tak zakotven v celém systému.
Nelze tomu nijak pomoci. Bail-outy působí jen chvíli - do doby, než se rozjede další kolo úvěrově poháněné marnotratnosti. S tím ale ECB nedokáže absolutně nic udělat. Každá rozhazovačná země velmi dobře ví, že je příliš velká na to, aby ji ostatní nechali zbankrotovat - „Too big to fail.“ Může si proto bez obav užívat přístupu k finančním zdrojům ostatních členských zemí EU. Výsledkem jsou pokračující a zhoršující se bail-outy, které povedou až k totálnímu bankrotu.
Díky tomu všichni vědí, že je v sázce mnohem víc než jen Portugalsko. Zničený je celý evropský finanční systém a monetární soustava, což nelze jen tak opravit fušerskými bail-outy. V určitou chvíli bude třeba opravit chybu v systému (návratem k pevné měně – např. zlatu) nebo bude následovat návrat k národním měnám a euro bude pohřbené a na pomníku bude mít „další pokus monetárního a regionálního plánování, který selhal“.
Uvědomte si, že se jedná v současnosti již o třetí zemi žádající o pomoc. První bylo Řecko a Irsko, přičemž výsledky proběhlých bail-outů jsou sotva patrné. Jakmile se prodereme menšími zeměmi, určitě přejdeme k těm větším. Avšak pozor! Nemáme tolik peněz, kromě možnosti hyperinflace, na bail-out Španělska nebo Itálie.
Evropská centrální banka, která se v posledních dnech chovala mnohem méně nezodpovědně než Fed, je první centrální banka na světě dělající to, co už měla dělat tři roky nazpět. Zvyšuje sazby ve snaze přiškrtit peníze. Fed by měl dělat to samé, ale je tady problém. Jestliže reálná úroková míra reflektuje realitu – bez očekávaných bail-outů a bez možnosti vytvářet nové peníze – úroky by byly obrovské.
Portugalský případ a finská reakce může fungovat jako budíček. Všechny tyto bail-outy a stimuly nemůžou zakrýt fakt, že veřejné finance a bankovní sektor Spojených států amerických a Evropy jsou v podstatě zbankrotované, udržované pouze díky moci vytvořit nové peníze. Každé nové opatření umožňuje koupit si nějaký čas, ale neřeší podstatu problému. A pokaždé, když se problémy navrátí, jsou o poznání horší než předtím.
Člověk nemusí být Pravý Fin, aby pochopil, jakou nespravedlností jsou bail-outy cizích zemí. Skutečný problém nevyřeší ani nacionalismus a ani bail-outy. Nakonec si najdeme cestu zpět k tvrdé měně. Ale bude to strastiplná cesta.
Článek původně vyšel na lewrockwell.com.
www.mises.cz