Havlovo slavné "…při vyslovení názvu Česko po mně lezou slimáci…"

JMÉNO JE OSUD

Když pohlédnu na historicky krátké, nicméně z hlediska možností jistého vývoje společnosti již kvalifikovatelné období existence našeho novodobého státu, nemohu být opravdu naplněn uspokojením a to ani ve chvíli, kdy celý národ slaví světové mistrovství naší země v nějakém sportu, naplněn příslušně pomíjivou, málo vážící, avšak pochopitelnou hrdostí, které se mu jinak chronicky nedostává vzhledem k absenci jakéhokoliv podstatného důvodu k ní. Tuto potřebu a pocity národa chápu a často i sdílím, stejně jako rozumím jeho zklamání a frustraci ve chvíli, kdy naopak v souboji o světové prvenství neuspějeme (A.D. 2011), neb občan tohoto státu, ochuzen o svou náhražkovou hrdost a vytržen ze své nirvány, je nucen odložit růžové brýle i svou oblíbenou sportovní drogu a pohlédnout do tváře všední neutěšené realitě.

Ponechme dnes stranou ony notoricky známé, "oficiálně" podstatné důvody našeho neuspokojení a věnujme se chvíli fenoménu zdánlivě marginálnímu a ještě více zdánlivě nic neříkajícímu - fenoménu jména. Jména, coby velmi jednoduchého a prostého symbolu, který právě pro ony vlastnosti máme tendenci považovat za pouhou nálepku a který každodenně užíváme či spatřujeme natolik četně, že pro nás ztratil svůj obsah. Ono jméno však ve skutečnosti má svou výpovědní hodnotu, jen jsme ztratili schopnost toto sdělení pro zevšednění pojmu vnímat. Odvažuji se tvrdit, že vypovídá více, než se zdá být v jeho moci. Osměluji se dokonce tvrdit, že mi sděluje - prostě a jednoduše - jistý cenný základní údaj o oněch oficiálně podstatných důvodech pro mou nespokojenost.

Mám bohužel tu smůlu, že i okamžiky, kdy jakési "CZECH REP" (bez tečky na konci) či jakýsi "CZECH TEAM" (Czech Ice Hockey Team), podporovaný fanoušky s nápisem "CZECH" na svých tričkách skandovaným "ČEŠI do toho", poráží svého soupeře o třídu, jsou poněkud zkaleny neodbytnou přítomností pocitu jakési schizofrenie. Kdo to vlastně vyhrává, komu to vlastně fandím ? Českému "Repu", Českému družstvu, Čechovi, české, češtině nebo Čechům ? Neměl bych tedy v mezistátním utkání přát vítězství své zemi ? Velmi rád, ale nikde ji nevidím.

Bezprostředně po vzniku České republiky bylo v roce 1993 registrováno v názvoslovném seznamu OSN (Names of states and their territorial parts), vydaném Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním, též geografické jméno naší země v jazyce anglickém, tedy mezinárodně neujžívanější, obchodní i diplomatické řeči současnosti, znějící CZECHIA. Nejednalo se o žádnou bezprecedentní akci, příslušné instituce anglicky mluvících zemí sdělily našim, že budou respektovat název, který sami pro sebe v této řeči zvolíme. Lingvisté, geografové a další odborníci spolu se členy zvláštní komise se shodli a neměli ani mnoho práce, protože i v mnoha dalších jazycích se okamžitě ujal bez našeho přičinění podobný název, přirozeně odvozený od latinského principu tvorby zeměpisných jmen (v italštině Cechia, francouzštině Tchéquie, španělštině Chequia, portugalštině Chéquia, rumunštině Cehia atd.). Vše se zdálo být jasné a jméno Czechia se začalo používat i při televizních přenosech mezinárodních sportovních soutěží.

Netrvalo však ani půl roku a jméno začalo mizet, nahrazováno politickým názvem, v horším případě jménem západní části ČR, tj. jménem Čechy. Málokdo měl čas je vůbec zaznamenat. Z několika málo zpráv a komentářů v tisku jsme se v průběhu let dozvěděli, že se jméno neujalo a stejnou informaci nalezneme i t.č. na anglické Wikipedii (psané převážně Čechy). Není to pravda. Vše vzešlo z "iniciativy" našich politických reprezentantů, a to cílenou instruktáží našich velvyslanectví, především ve Velké Británii a USA. "Památný" v tomto smyslu je oficiální protest českého velvyslance v Londýně, který zahlédl jméno CZECHIA na jakési mapě. Postupem času se začaly i další země přizpůsobovat anglickému ekvivalentu, takže dnes Italové a Francouzi používají téměř výhradně "Republica ceca", resp. "Republique Tcheque" a na původní názvy rezignovali, stejně jako mnoho ostatních. Němci si naštěstí ponechali své "Tschechien", ačkoli intervence našich politických reprezentací pro výhradní "Tschechische Republik" byla rovněž zaznamenána. Jaký paradox a jak reprezentativní vzorek absurdity naší současnosti: Němci se – NAVZDORY NÁM - postarali o utužení české státnosti ! V případě menších zemí, kde to zřejmě nepokládali za podstatné a zemí, jejichž primární nesouhlas s jakýmkoli - pozitivním či negativním - doporučením zvenčí (Rusko) lze přepokládat, že naši uvědomělí diplomaté svou bohulibou iniciativu pravděpodobně nevyvinuli. Rovněž naštěstí.

Nikoli nezanedbatelný vliv na užívání jednoslovného názvu, měla veřejná osobní vyjádření našich politiků k tématu. Ono "slavné" Havlovo "…při vyslovení názvu Česko po mně lezou slimáci…", pomohlo vymazat i český jednoslovný název na dlouhý čas prakticky ze všech našich médií. Tento "státotvorný" výrok byl následován podobně imbecilními, z nichž ční nejskvostnější produkty mozkového trustu našich státních představitelů Alexandra Vondry "Czechia nechceme používat, protože to zní jako Russia" a knížete Schwarzenberga "Czechia je směšné" - ve druhém případě pravděpodobně proto, že by na jejím místě jistě raději viděl název "Austria". Další argumenty proti užívání jednoslovného pojmenování typu "plete se to s Chechnya" či "připomíná to nějakou východní rozvojovou zemi" dotváří půdorys a úroveň uvažování lidí, jejichž úkolem by mělo být představovat stát coby nezpochybnitelný subjekt a respektovat usnesení zákonodárného sboru (komický požadavek, že?) či dokonce jednat v intencích doporučení institucí, jimž sami velí (citace zdrojů na konci článku).

Jednoslovný název státu představuje trvalost a nadčasovost státnosti bez ohledu na momentální politické uspořádání, vyjadřuje historickou, kulturní a prostorovou kontinuitu země a dává jí důstojný a respektu hodný rozměr. Politický název reprezentuje naopak pomíjivost a přechodnost. Země s téměř půl druhého tisíciletí starou historickou tradicí se rozhodla omezit ji na posedních 18 let a do budoucnosti na dobu, než se změní její politický systém, resp. státoprávní uspořádání. Limitovat vlastní zemi na aktuální politickou formaci je krátkozraké a hloupé, pokud tato snaha není záměrná. Aniž bych trpěl paranoiou, ono spolčení hlupců v boji za pomíjivost mi přijde natolik absurdní, že myšlenka úmyslného poškozování se přímo nabízí. Již téměř dvacet let žijeme ve státě, který se za tuto dobu nedokázal ani pojmenovat, jméno trvale odmítá a dokonce je pohoršen těmi, kteří na nezbytnost něčeho takového poukazují. Zařadili jsme se po bok pouhým dvěma státním útvarům ve světě, kterým tento fakt nevadí, Domikánské a Středoafrické republice (Dominican Republic, Central African Republic) a dali tak najevo ignoranci vlastní historie a potřeby vědomí dějinné konsekvence státu. Zeptá-li se vás někdo, odkud jste, odpovíte, že z České republiky. Odpoví snad na stejnou otázku Francouz, že je z Francouzské republiky či Brit, že pochází ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska?

Asi proto (to je samozřejmě ironie) vznikl v roce 1998 nový fenomén - zkrácení politického jména země Czech Republic na "CZECH". Nemalou roli v tom pravděpodobně sehrály celosvětově intenzivně sledované zimní olympijské hry v Naganu, kde hokejový tým Česka nastoupil v dresech s nápisem CZECH na spodní části zad (i to umístění je za zamyšlenou, není-liž pravda ?). Jistě i plechovky plzeňského piva se zlatým nápisem PLZEŇ.CZECH přispěly k tomu, že díky těmto úletům se zkomolenina ujala jako alternativa, a lze jí nikoli zřídka slyšet i z úst některých cizích státních představitelů či veřejně činných osobností. Mluvčí plzeňského pivovaru na můj přímý dotaz nebyla schopna vysvětlit, co přesně měl autor designu na mysli a uchýlila se - se špatně maskovaným rozechvěním - k poněkud slaboduchému tvrzení, že účelem bylo zvýraznit, že se jedná o české pivo. Otázal jsem se tedy, proč potom není na etiketě uvedeno CZECH BEER, což již bylo definitivně nad její síly a pokusila se mne pacifikovat nabídkou zdarma zaslané basy PLZEŇ.CZECH. O Praze, plné baseballovým čepic a triček s tímto nápisem, coby instruktáži turistů, kdeže se to vlastně ocitli, netřeba jistě v míře vlivu na užívání termínu hovořit.

Běžnou obhajobou tohoto nešťastného pojmenování bývá zpravidla argumentace přirozeným vývojem jazyka, což je zjevná dezinterpretace, neboť anglický mluvčí na jeho vzniku nikterak neparticipoval a označení vzniklo "naší" zásluhou jako svévolný diletantský novotvar a díky ignorantské toleranci této "lidové tvořivosti" ze strany tzv. kompetentních. Nelze rovněž ani přijmout tvrzení, že výraz se takzvaně ujal a měli bychom ho nechat žít svým vlastním životem. Nemyslím si, že jméno země je příslovečná houska na krámě, se kterou si kdokoli může libovolně nakládat a mohlo by tedy být výsledkem konsensu "lidu". Podle takového klíče bychom se dnes také mohli klidně jmenovat „Čechrava“ nebo „Morče" či přijmout jako běžné oslovení „vole" namísto „pane".

Pokud si odmyslíme výše zmíněné příčiny vzniku tohoto quasinázvu, sám o sobě je termín CZECH nevhodný nejen z hlediska jazykového a jazykově-estetického, tak i z ryze praktických důvodů. V prvním případě rozhodně není přirozeným anglickým jazykovým derivátem. Srovnejme: "Čech, český, čeština, ČESKO", tedy "Czech, Czech, Czech" s "English, English, English, ENGLAND" či "French, French, French, FRANCE" nebo "Russian, Russian, Russian, RUSSIA", atd, atd. V druhém případě je samozřejmě třeba problém nahlížet s vědomím nemožnosti jednoznačně určit, co splňuje či nesplňuje estetická kritéria, neb se jedná o kategorii, kterou nelze plně objektivizovat. Přesto si troufám tvrdit, že název země, obsahující foneticky pouhé tři hlásky nepůsobí příliš přirozeně, natož důstojně, připomínajíce spíše jakousi zkratku. A konečně, nezdá se mi praktické mít pro Čech, český, čeština a Česko stejný tvar. Není snad nezbytné dozvědět se až z dalších souvislostí, zda dotyčný mluvčí hovoří o češtině, Čechovi či Česku. Současně, jakkoli v psaném projevu jsme zpravidla schopni rozeznat souvislosti snadněji, sama možnost záměny významu vyvolává komické konotace, které se mi nezdají být vhodnou prezentací země.

Před světovou výstavou EXPO v Šanghaji prohlásil generální sekretář české expozice pan Stehlík, že by rád konečně seznámil svět se jménem CZECHIA a hodlá ho napsat na střechu pavilonu a pojmenovat tak i restauraci uvnitř. Nevím, zda to opravdu měl v úmyslu, ale takové prohlášení snad nemůže být myšleno nevážně ani v Česku, kde jsme zvyklí na ledacos. Proto příčiny, proč pan Stehlík ztratil odvahu a ze zamýšleného sešlo (s výjimkou oné restaurace), bych spíše hledal jinde, než u něj samotného. Kdo záměr zhatil není jasné. Nechci se dopustit zločinu spekulativní úvahy, proto pouze jako nesouvisející fakta uvádím, že ve fázi realizace projektu převzal nad akcí patronát (jistě ne pouze honoris causa) pan Václav Havel. Coby již zcela jistě nesouvisející informaci doplňuji, že se tak stalo v době panování Topolánkovy vlády, tedy za přítomnosti pana Karla Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von und zu Schwarzenberg v křesle ministra zahraničí. Dočkali jsme se nakonec nápisu Czech Republic, kde první slovo bylo barevně i velikostí zřetelně odděleno od slova druhého tak, aby se dalo pochopit i coby samostatná jednotka. Top, co je podstatné je ovšem fakt, že ani patvar CZECH se nikdo nikdy nepokusil oficializovat.

Není tedy divu, že po více jak osmnácti letech existence České republiky, v nichž bylo původní geografické jméno země ignorováno, komoleno, lámáno či zamlčováno, je velmi snadné intoxikovat mnohé tvrzením, že se nevžilo či dalším ze „slavných“ výroků „Czechia se ve světě neužívá, protože jej tam nikdo nezná“, představující typickou záměnu příčiny s následkem, což jsou v současnosti nejpopulárnější "argumenty" proti jeho renesanci. Volím záměrně slovo renesance, tedy "znovuzrození", nikoli revitalizace, tedy "znovuoživení", protože tomuto jménu nebylo nikdy odpovědnými kruhy dovoleno žít, resp. nebyla mu dána žádná podstatná šance k tomu, aby se mohlo ve světě ujmout. Mám na mysli šanci ujmout se ve standardně viditelném spektru, tedy ve spektru mediální šíře. A co se nepoužívá, nemůže se ani "vžít". Tedy další ze sériových lží, které se snadno vžijí.

Stejně tak však není pravdou, že jméno CZECHIA není respektováno či není používáno vůbec. Najdeme ho běžně v učebnicích, atlasech a odborné literatuře. Je tedy nepochybné, že jeho uživatelé, které rozhodně nelze zařadit mezi nekompetentní (právě naopak), neměli pražádný problém s jeho akceptací, jenž se nám někteří snaží podsunout.

Za léta existence problému byla daná tématika jen velmi omezeně a výhradně zcela tendenčně komentována médii s evidentní snahou vyřadit ji pod nálepkou něčeho nepodstatného a marginálního zcela ze společenského vědomí. Všechna usnesení, zákonné normy a doporučení byly zcela ignorovány a snaha několika jedinců o otevření diskuze byla a je odsuzována jako jakási extrémní manýra několika věčně nespokojených intelektuálů. Připočteme-li k této skutečnosti míru výše zmíněné iniciativy kompetentních míst v boji proti inauguraci jednoslovného anglického názvu naší země, nemůže následovat nic jiného, než jediná možná a do očí bijící otázka. Proč právě pouze náš stát se v celoevropském kontextu potýká s tak lapidárním problémem jako je jeho jméno a proč takový enormní tlak byl vyvinut k jeho vytěsnění ?

Je to snad jen pouhý rozmar mocných, kterým se jméno prostě jen nelíbí a chtěli by jiné ? Ne, tomu nic nenasvědčuje, neb žádnou alternativu nenavrhli. Je to snad prostě jen problém, který považují za nepodstatný ? Ani pro toto vysvětlení mnoho nesvědčí, neb jim stálo za to udělat ze sebe veřejně idioty vyřčením zcela slabomyslných důvodů pro jeho odmítnutí. Pokud tedy obě zmíněné možnosti nesedí, co či jaký zájem je vedl a vede k takové míře tvrdošíjnosti v problému, jenž označují za okrajový ? Ústava a zákony země je zavazují hájit a prosazovat zájmy státu. Tyto zájmy neprosazují ve věcech, které lze objektivně posoudit jako podstatné. Proč tedy absenci naplnění této povinnosti nekompenzují v očích veřejnosti třeba jen falešnou demonstrací snahy o řešení problému, který je pro ně údajně nedůležitý ? V takovém případě by je to nic nestálo a vylepšili by si image u části svého publika. Odpověď je nasnadě: asi ten problém nebude zase tak nepodstatný, jak se zdá být.

Není českým výmyslem ani projevem české nabubřelosti považovat prostor, ve kterém se nacházíme za pověstné „srdce“ Evropy. Symbol srdce se objevuje již na starých mapách v prostoru Regni Bohemiae, dávaje najevo důležitost této zóny pro mocenské zájmy celoevropského významu. Již pouhý letmý pohled do historie nás přesvědčuje o tom, že všechny kontinentální velmoci projevovaly otevřený zájem o jeho získání. Aniž bychom to měli v úmyslu, byli jsme - a nadále jsme - geograficky přirozeným mostem či pojítkem mezi dvěma kulturně odlišnými částmi evropského světadílu a tedy i jistým klíčem k mocenskému ovládnutí obou z nich či minimálně důležitou kótou obrany jedné strany proti vlivu strany druhé. Věděla to nejen Svatá říše římská v období středověku, uvědomovalo si to i rakouské mocnářství, hlásal to Bismarck a není snad třeba zdůrazňovat, nakolik si toho byli vědomi Hitler či Stalin v naší novodobé historii? Vědí to tedy nepochybně i někteří lodivodové současnosti. Považovat tento prostor za něco jednoznačně vymezeného nejen hranicemi státního útvaru, ale i příslušným jménem, reprezentujícím jeho národní charakter, stálost, historickou kontinuitu a samostatnost dané jednotky není pochopitelně v jejich zájmu.

V této souvislosti by nám možná mohli mnohé objasnit čeští (?) účastníci Bilderbergu. Když jsem poprvé zaznamenal existenci této organizace, dozvěděl jsem se, že se jedná o společenství, jehož zasedání jsou tajná, zúčastňují se ho výhradně špičky bohatých tohoto světa a jejich lokálně vlivní sympatizanti, setkání jsou hlídána neúměrně vysokým počtem policistů a neznámějším dohadem o cílech této uzavřené skupiny je příprava ustanovení globální vlády a zavedení „Nového světového řádu“. Tyto informace by samy o sobě nebyly příliš zajímavé, pokud by jejich součástí nebyla jména osob z české politické scény, které se dosud mítinků zúčastnily či po účasti prahnou. Dáme-li si je totiž do souvislosti se mnou zde přetřásanou problematikou a jmény osob, které se prozatím nejvíce „zasloužily“ o její stagnaci či přímo o její bojkot, rozsvítí se nám prakticky okamžitě pověstná žárovka pochopení přirozených logických souvislosti a ani tentokrát se překvapení nekoná. Jména Karel Schwarzenberg, Jiří Pehe (známý publicista, především však ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky v letech 1997 až 1999 a člen správních rad několika fondů, včetně vytunelovaného Kocábova TRENDu) či Michael Žantovský (v souvislosti s tématem především velvyslanec ve Spojených státech amerických v letech 1992 až 1997, tedy v dané chvíli nejvlivnější osobnost, která měla možnost název naší země prosadit na pravém místě a v pravý čas) nás neudiví, stejně jako pozdější informace o touze Alexandra Vondry stát se dalším z nich.

Od počátku našeho novodobého státu je zcela evidentní kontinuální tendence, iniciovaná Zjeviteli pravdy a lásky a nesená jako standarta jejich vděčnými a odpovídajícím způsobem servilními epigony z řad pseudointelektuálních veličin, činit českého občana příslušníkem národa méněcenného, jehož historie je plná morálních selhání a odporných činů, za něž je povinen se trvale stydět a omlouvat se světu. Tato indoktrinace je patrná ve výchovném procesu na všech stupních společenského vědomí a články na toto téma patří k oblíbenému artiklu tiskovin. Dějinná fakta jsou limitována na své důsledky a příčiny jsou ignorovány, přičemž je nám podsouvána nezbytnost flagelantského, masochistického autokriticismu coby podmínka obrody naší společnosti.

Naopak - projev národní hrdosti i ve zcela nevinné formě není jen obsolentní rekvizitou a prohřeškem proti dobrým mravům, ale je a priori hodnocen jako jev zhoubný, nebezpečný a odsouzeníhodný. V každém takovém případě je dotyčný nařčen nejméně z tzv. čecháčkovství, většinou však rovnou z nacionalismu, případně i šovinismu. Dostává se nám opět - i když z opačné strany - pokřiveného zrcadla a pod rouškou tzv. demytizace i mýtu opačného znaménka, který by nám měl prozradit náš "pravdivý" obraz. Nakolik má tento obraz co společného se skutečnou pravdou je nabíledni. Z pravdy a lásky se staly jen politováníhodné, ubohé děvky, zcela závislé na svých pasácích. Nemohu se zbavit dojmu, že vzhledem k intenzitě a trvalosti této stimulace jsou zmíněné tendence sofistikovanou destrukcí národního sebevědomí s cílem učinit obyvatelstvo země frustrované samo sebou natolik, že rezignuje na skutečnou obrodu svého prostředí a bez zájmu o jeho stabilitu a identifikaci s jeho osudem. Nemohu tento svůj dojem podpořit jednoznačnými důkazy a rozhodně nemám v úmyslu uchýlit se ke spekulacím, jež dávají prostor konspirativním teoriím, nicméně přítomnost popsaných skutečností je nezpochybnitelná, ať je již výsledkem cílené snahy určitých kruhů nebo jen přirozeným projevem degradace hodnotového systému ve státě, jehož priority a cíle jsou definovány lidsky i intelektuálně degenerovanými subjekty moci.

Přístup k jakékoli problematice, arogance a pohrdání nejen zákonnými, ale především mravními normami ve sféře elit se zcela pochopitelně rychlostí epidemie přenáší do řad občanů. Pochopili, že u nás zásadně rozhodují nekompetentní, omezení, mocichtiví lidé, jimž je státní služba pouze prostředníkem k realizaci svých egoistických cílů. Jaký vzor, takový žák. Proto se náš občan stal odborníkem na vše, připraveným kohokoli poučit o své pravdě, s právem kecat do všeho a nerespektovat nic. Když totiž může být představitelem státu mravně defektní osoba, rozhodující ve svůj osobní prospěch a prezentující své subjektivní názory coby oficiální stanoviska či celonárodní konsensus, bez respektu a odpovědnosti instituci, které je povinen sloužit, proč já bych se měl chovat jinak, tedy respektovat názor odborné veřejnosti, a nemohl se podílet svým subjektivním diletantským názorem třeba na rozhodnutí o jménu státu. Máme přece demokracii a diletantismus je od počátku této republičky prakticky kvalifikací pro rozhodovací pravomoc.

Proto i peripetie kolem názvu naší země jsou výmluvnou ukázkou daného stavu. "Nomen est omen", aneb "jméno je osud". Něco na tom starořímském rčení je. Volíme pomíjivost na úkor stálosti, stejně jako volíme partikulární zájmy na úkor zájmů společnosti.

S výsledkem můžeme být tedy opravdu spokojeni. Zatímco ostatní nosí na prsou jméno své země, my můžeme svobodně jednou fandit CZECHovi, podruhé CZECH REPovi nebo potřetí CZECH TEAMu. Nebo všem dohromady. Jak jednotlivě, tak společně - v souvislostim s tím, co by měli (nebo měly ?) - reprezentují NIC. To je onen drobný problém. Takže, když CZECH REP prohrál (či prohrála, prohrálo, prohráli ?) se Švédskem v boji o finále mistrovství světa v hokeji, zas tolik mne to nemrzelo, jakkoli naši reprezentanti by si zasloužili po výkonu na celém šampionátu získat zlato. Není to jejich chyba, nicméně porážka NIC není důvodem ke smutku již z vlastní povahy. Mrzí jen to, že mistrovství světa, kde CZECH REP tak dobře hrál(-o,-i,- a) přenášelo 113 zemí a vidělo ho 650 milionů lidí. Až definitvně vyhraje CZECH (teď mám na mysli boj o název, nikoli hokej a jsem připraven přes všechny signály nadále doufat, že se tak nestane) budu doopravdy smutný, protože to sice něco je, bohužel však nikoli má země. Tou je CZECHIA - ČESKO, ať by bylo republikou nebo třeba konfederací či císařstvím. Princip je od začátku do konce identický: země, coby geograficky, kulturně a historicky kompaktní celek byla, je a bude vždy mnohem víc než její přechodné politické zřízení.
16.května 2011

Dr. Vladimír Hirsch

Vybrané prameny

- OSN: Jména států a jejich územních částí. Names of States and their Territorial Parts (Český
- úřad zeměměřický a katastrální, 1993, s.8)
- 5.vydámí The European Culture Area (str.XV)
- Sallie A. Marston a další, World Regions in Global Context (2.1)
- oběžník MZV z 26.2.1993
- Sdělení MŠTM z 5.10.1999
- oběžník MZV ze 17.3.1998
- ČSN ISO 3166-1 z roku 1998
- Číselník zemí ve Sb. zákonů 160/2003
- STANOVISKO geografů, jazykovědců, historiků a pracovníků dalších vědních oborů k otázce oficiálního jednoslovného názvu pro Českou republiku (1998)
- ALLEN, J., SUTTON, C. (2011): A Student Atlas of World Politics, 9th Edition. McGraw-Hill Higher Education, 240 p.
- MARSTON, S. et al. (2011): World Regions in Global Context: Peoples, Places, and Environments. 4th edition. Prentice Hall, Boston, 411 p.
- HOROVÁ, E., JELEČEK, L., KREJČÍ, P. (2008) "Where are you from?" – "I am from Czechia!" The Czech and Slovak History Newsletter: Bulletin of the Czechoslovak Studies Association, Vol. 31, No. 2, Fall 2008. Valdosta State University, Valdosta, GA, pp. 7–10.
- MURPHY, A. B, JORDAN-BYCHKOV, T. G., BYCHKOVA-JORDAN BELLA (2008). The European culture area: a systematic geography. 5th ed., Rowman & Littlefield, Lanham, MD, s. XV.
- Otevřený dopis nejvyšším představitelům České republiky k nedůstojnému komolení oficiálního zkráceného názvu našeho státu v oblasti sportu a obchodu. V Praze a Brně dne 28. ledna 2002. (kolektiv autorů)
- ČIŽMÁROVÁ, L. (1999): K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918. Příspěvek k 80. výročí vzniku Československé republiky. Naše řeč, 82, č. 1, s. 1-15.
- JELEČEK, L. (2001): Kodifikace jmen Česko/Czechia z roku 1993. Neviditelný pes 29.5. 2001
- ČIŽMÁROVÁ, L., FELIX, J., HOROVÁ, E., JELEČEK, L., KREJČÍ, P., SCHNUR, P. (2007): K otázce verbální a vizuální prezentace českého státu. In: Czech Hospitality and Tourism Papers: Hotelnictví, lázeňství, turismus, 3, č. 5, s. 86–97. ISSN 1801-1535

4221 čtenářů | 107 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME