Evropský stát blahobytu krachuje a odboráři opět nosí transparenty se srpy a kladivy!
V celé Evropě již řadu let neexistuje jediný stát, který by neměl dluhy. Zadlužení jsou více nebo méně úplně všichni a poslední hospodářská krize k již existujícím dluhům přidala ještě pořádnou hromadu dalších. Objem dluhů eurozóny činí 85%, objem dluhů EU27 činí 80% a objem českého dluhu činí 40%. Během posledních třech let v Evropě zbankrotovaly následující státy: Island, Lotyšsko, Maďarsko, Řecko, Irsko a Portugalsko. Nyní aktuálně krachuje Bělorusko a ke státnímu bankrotu se rychle blíží Španělsko a některé další státy. Ve všech evropských státech, ale také v USA a jinde na "Západě" se vlády snaží o úspory a potýkají se z odporem levičáků a odborářů. Ostatně v sobotu jsme je viděli pochodovat i v Praze.
Evropské státy za posledních cca 20 let nasekaly obrovské dluhy a nyní přichází čas utahování opasků a nutnosti tyto dluhy splácet. To se velké části veřejnosti nelíbí. Každý by však měl chápat velmi jednoduché pravidlo, že žít se má tak, aby příjmy a výdaje byly v rozumném časovém úseku vyrovnané. Nemusí tomu tak být každý rok, ale během 5 nebo 10 let tomu tak být musí. Jinak začnou dluhy přerůstat přes hlavu a směřuje se k bankrotu.
Přestože si veřejnost v celé Evropě myslí, že peníze nejsou hlavně z toho důvodu, že jsou "vytunelované" a "rozkradené", není to pravda. Peníze ve státních kasách nejsou především ze dvou důvodů: 1. hospodářství roste málo nebo vůbec a tím pádem státy na daních málo vyberou, 2. výdaje stále rostou a především se to týká oblasti sociální, důchodové a zdravotní. Takový vývoj není dlouhodobě udržitelný. Vlády musí začít šetřit, protože jinak se zhroutí jejich důvěryhodnost na finančních trzích a nikdo jim už dále nepůjčí. Evropský stát blahobytu se dostal za hranu své ufinancovatelnosti.
Je třeba si připustit, že model západoevropského blahobytu založený v 60. a 70. letech na myšlenkách zdravotní péče zdarma, velké sociální ochrany, krátké pracovní doby, dlouhých placených dovolených a odchodu do důchodu před 60 lety života, je nenávratně pryč. Takový model je v podmínkách ostré mezinárodní konkurence neudržitelný. Pokud jej navíc ještě obohatíme o nesmyslné zelené šílenství, které je nyní hlavním zdrojem nové regulace v celé EU, tak se k hospodářskému růstu vyššímu než 5% ročně prakticky nemůžeme vrátit a bez rychlého růstu nemůžeme ani splácet již existující dluhy. Čeká nás proto v celé Evropě těžká dekáda.
Levičáčtí odboráři v evropských městech nyní opět nosí transparenty se srpy a kladivy a žádají návrat "ztraceného ráje". Ten ale vrátit nelze. A nedodají jej ani levicové socialistické strany jak ostatně dobře vidíme na příkladu výkladní skříně evropského socialismu v podobě vlády španělského premiéra Josého Zapatera. Naopak je nutné přiznat si, že si žijeme nad poměry a najít cestu k obnovení konkurenceschopnosti evropského hospodářství. Tato cesta vede přes větší podnikavost a menší spoléhání na stát, přes menší zelené a jiné regulace a přes životní styl preferující práci a podnikání před volným časem a zahálkou. Pokud bychom zvolili cestu doporučovanou levičáckými odboráři, tak se státnímu bankrotu nevyhneme.