Sobotní poutní sraz Zavadilových odborářů v Praze nebyla v ničem objevná či překvapující levicová veselice.
Nedozvěděli jsme se nic nového, co bychom již před tím nevěděli: odboráři nenávidí současnou vládu, reformy považují za odpudivé nebezpečné hazardy, úspěšní (po odborářsku "bohatí") mají být podstatně více zdaněni, míra přerozdělování od produktivních k neproduktivním je příliš nízká, sociálních jistot je málo, krachující státy kolem nás neexistují, země je prolezlá korupcí, stát má více rozhodovat nad našimi osudy...
To jsou obvyklá odborářská témata, na kterých si jejich předáci brousili svůj slovník, zatímco účastníci demonstrace reptali, že se to vše koná na Václaváku, protože zmrzlina je tam příliš drahá a že by se pro příště mělo najít lacinější místo srazu.
Formálně ani obsahově tak Zavadilovci nijak nepřekročili stín českých sociálních demokratů a komunistů, kterými jsou údernou pěstí. A přesto je dobré zmínit něco varovnějšího než obvyklé argumentační triky řečníků.
Míra agresivity, kterou použili, je totiž dalším stupňováním tvrdosti a tlaku na českou vládu. Nakonec, není se - po tlaku lékařských odborů, které na počátku roku chladnokrevně k prosazení svých mzdových požadavků použily své pacienty jako živé štíty - ani co divit.
Zavadil volal po vnesení hněvu do celé společnosti a rozpoutání vlny občanské neposlušnosti, což další odborářka vášnivě přitvrdila hrozbou vtrhnutí do parlamentu spojeného s roztřískáním parlamentních lavic.
Bez obalu se tedy část české společnosti dozvěděla, co si aktuálně myslí česká levice v čele s odborářským beranidlem.
S jistotou lze totiž po sobotním vystoupení tvrdit, že se levicový tlak bude stupňovat a že nás čekají další, zřejmě významně masovější, odborářská vystoupení. Jejich cílem bude destabilizace společnosti. Hlas ulice bude radikalizován a požadavkem (pod reálnou hrozbou generální stávky) budou předčasné parlamentní volby v očekávání drtivého vítězství socialistů a komunistů. Tak nebezpečného, že může těmto politickým stranám umožnit vládnutí s většinou, která jim umožní měnit ústavu.
Po eskapádách vládní koalice z posledních měsíců se ani nelze divit, že to může odborářům a spojené politické levici projít docela snadno. Poté, co někteří poslanci koaličních stran upřednostnili osobní války o moc před vládnutím a prosazováním nezbytných reforem, chopili se odboráři své příležitosti bušit do vlády hlava nehlava. Vláda působí slabě, což si zavinila sama svými vnitřními nesváry.
A proto se mi chce říci, nemístně a kacířsky: díky za sobotního Zavadila. Doufám, že vládní koalice a spolu s nimi všichni další, kteří v posledních dnech s lehkostí mluví o pádu kabinetu a volají po nových volbách, dostali od odborářů pořádný kopanec. Snad si proto ministři i jejich poslanci v parlamentu uvědomí, že současná (jakkoliv komplikovaná) převaha 115 (?) hlasů je unikátní a neopakovatelnou příležitostí navrhnout a prosadit smysluplné reformy.
Skličující příklady některých krachujících evropských států, jejichž vlády jedna po druhé slibovaly občanům bezstarostný a nekonečný ráj na zemi, jsou varovné. Jistě, dá se před tím strkat hlava do písku a stále se dá tvrdit, že zdroje jsou. O tom nás česká levice v sobotu dostatečně poučila.
A proto neklid a destrukce hlásaná Zavadilovými levicovými odboráři by mohla být pro současnou vládu užitečným milníkem. Za předpokladu, že si vláda i koalice v parlamentu konečně uvědomí, že to jsou oni, komu většina českých voličů dala převahou svých hlasů mandát k provedení reforem a změní svůj současný styl práce.
Teprve následující týdny a měsíce otestují Nečasovu rozhodnost. On vede vládu a musí ukázat odborářům neoblomnost, sílu, soudržnost i schopnost vést srozumitelnou debatu o obsahu a smyslu reforem ve vládě, v parlamentu i mimo něj. V takovém případě bych považoval Zavadilovo sobotní levicové válečnické matiné na Václavském náměstí za užitečné pokropení vlády živou vodou a žádoucí metodu, jak část české společnosti vrátit do reality.