Naše členství v EU je pokračováním nacistické okupace jinými prostředky
Vážení kolegové, vážené dámy a vážení pánové,
dovolte mi předně poděkovat organizátorům za pozvání na tuto přednášku a do tohoto krásného města, se kterým jsem spojil nemalou část svého života.
Hradec Králové proslul osvíceným přístupem architektů Jana Kotěry, Josefa Gočára a těch jejich následovníků, kteří navazovali na práci této dvojice při plném respektu k jejich urbanistickým plánům. Díky tomu má město dodnes funkční silniční okruh, dostatek zeleně a nádherně navržené ulice a urbanistické celky, které vyniknou zvláště při pohledu z výšky. Prvorepubliková zástavba je navíc kompaktní, domy dodržují předepsanou uliční výšku a dohromady působí harmonicky. Stavebníci (tedy majitelé) jednotlivých činžovních domů museli respektovat nařízení úřadů a nemohli si stavět dům, jak by je napadlo - museli se podřídit nadčasovým plánům zmíněných architektů, přičemž mohli mít dojem, že jim úředníci do podoby jejich bydlení až příliš mluví. Ale v konečném důsledku to vše bylo k prospěchu věci. Hradec se díky tomu může pyšnit přízviskem ´salón republiky´.
Evropská unie by také ráda regulovala vše možné, také ráda staví jakési pomyslné město, její architekti jsou stejně zarputilí, ambiciozní a přesvědčení o správnosti svých názorů, podle kterých budeme-li se řídit, dostane se nám odměny v nádherně vybudované a spravedlivě fungující společnosti. Je tato paralela mezi architekty města a architekty nového evropského pořádku na místě? Jinými slovy, může regulace, kterou nám EU nařizuje (protože o nic jiného vlastně v EU ani nejde) vést k smysluplnému výsledku? Stojí za to kvůli ní někdy zatnout zuby a smířit se s tím, že osvícení mužové kdesi v Bruselu, daleko spíše ale v Berlíně a Paříži, ví lépe než my sami, jak bychom své "město" měli budovat?
Jsem přesvědčen, že nikoli. Unijní architekti nám totiž nepředepisují už jen to, kde stavět můžeme a kde stavět nesmíme, určují nám nejen výšku naší budovy, ale i to, jaké v ní máme mít zábradlí, kdo bude kdy uklízet na chodbě, jak si máme počínat za dveřmi svých bytů, čím máme svítit, jak moc máme splachovat a dokonce i to, jak máme v těch svých domech smýšlet.
Navíc jejich regulace často vedou přesně k opačným než zamýšleným důsledkům - ve skutečnosti nefungují. Čím větší regulace, tím větší chaos. Asi jako kdyby Gočár narýsoval urbanistický plán, podle kterého by během několika málo let Hradec Králové stavebně a dopravně zkolaboval.
Mnohem spíše tak euroregulace představují jakési vojenské hradby, které kdysi toto pevnostní město obepínaly a bránily mu v jeho rozvoji.
Dovolte mi tedy, abych na otázku v názvu tohoto večera odpověděl hned na začátku. Vystoupení z EU je nutnost a záchrana.
Ale abych byl trochu konkrétnější, chtěl bych nyní předložit deset důvodů, které mne k tomuto přesvědčení vedou, deset důvodů, pro které mám za to, že nám naše členství v EU škodí. Zcela určitě někdo vymyslí jiné, jinak by je seřadil, některé by vypustil a jiné přidal. Ale když jsem při přípravě této řeči sedl za stůl a přemýšlel, napadly mne právě tyto:
1. Myšlenka EU je od počátku podvod, spiknutí
Evropská unie, respektive Evropské společenství, byla založena už od samého počátku s jasným ale skrývaným cílem vytvořit především politickou unii, jednotný evropský superstát na troskách jednotlivých národů. Ne náhodou o totéž usilovala i Hitlerova Třetí říše. Hospodářská spolupráce, kterou se projekt EU už desetiletí dovedně maskuje, je pouze záminka. Zakladatelé EU a jejich následovníci se rozhodli nám říci jen část pravdy, navenek mluví pouze o ekonomických aspektech evropského projektu, ačkoli od první chvíle je jejich cíl jednoznačný - jedna vláda pro celý kontinent. Nechci zde zabíhat do podrobností, které by vydaly na samostatnou přednášku a pouze zájemce odkáži na tři významné knihy, které o tomto pojednávají, případně které pojednávají o nacistických kořenech současné evropské integrace, což je téma neméně zajímavé. Jsou jimi "Skryté dějiny evropské integrace" (Christopher Brooker, Richard North), "Znečištěný pramen" od Johna Laughlanda a "Nacistické kořeny Bruselské EU" (kolektiv autorů). Po jejich přečtení člověk vystřízliví z případného nadšení pro evropskou myšlenku, pokud jí zde někdo v tomto sále oplývá.
Shrnul bych zároveň tento bod do otázky, na kterou si prosím odpovězte sami.
Má smysl zůstávat ve spolku, jehož pravá podstata je neustále zamlčována a který je už od základu záměrným podvodem?
2. Způsob, jakým naše republika vstoupila do EU, se také blížil podvodu
Určitě si ještě vzpomínáte na dobu před referendem o vstupu ČR do EU a na obří vládní kampaň na podporu vstupu. Nejenže zastánci ´ANO´ měli veškeré peníze a možnosti, kdežto odpůrci nedostali na svou prezentaci nic a státní kampaň tak byla zmanipulovaná ve prospěch kladné odpovědi, ale i samotné referendum proběhlo nezákonně. V termínu referenda ještě nebyly všechny smlouvy (myšleno zakládací smlouvy EU, tedy jakýsi právní řád EU), tak jak ukládá zákon, řádně přeloženy do českého jazyka a chyběly i další náležitosti - v podstatě jsme hlasovali o něčem, co nikdo ani pořádně neznal a neměl možnost si to někde ve svém rodném jazyce přečíst. Je také otázka, do jaké míry je legitimní členství v klubu EU, když jej odsouhlasilo sice 77 procent občanů, ale v absolutních číslech o členství rozhodlo jen 3 446 758 Čechů, Moravanů a Slezanů. Naštěstí se dnes názor společnosti proměňuje a nedávný průzkum ukázal, že příznivci EU jsou už v menšině.
(Se členstvím Česka v Evropské unii je spokojena přesně polovina občanů - to je nejméně od vstupu země do unie v roce 2004, zjistil v květnu průzkum agentury STEM. Pokud by se nyní konalo referendum o vstupu, podpořilo by ho 49 procent účastníků průzkumu. A podle průzkumu společnosti SANEP (duben 2011) by těsná většina respondentů - 44,6 procent - hlasovala proti vstupu ČR do struktur EU, zatímco pro vstup do EU by hlasovalo jen 42 procent dotázaných.)
Má smysl zůstávat ve spolku, do kterého jsme vstoupili skrze zmanipulované všelidové hlasování?
3. Podvodem vstoupila v platnost i Lisabonská smlouva, která je zatím poslední novelizací základních listin EU.
Lisabonská smlouva je jen nepatrně upravenou ústavou EU, kterou několik členských zemí odmítlo už v roce 2005. Čili další podvod. Byla podvodným způsobem protlačena ve všech zemích EU, záměrně bez referenda, jediné referendum bylo pouze v Irsku a ještě muselo být opakováno, protože EU uznává jen kladná referenda. V České republice byl odpor proti Lisabonské smlouvě velký, ale přesto byl nakonec zlomen - za pomoci výhrůžek, podplácení, vyhrožování prezidentovi (zbavením úřadu, smrtí apod.), neústavního rozhodnutí ústavního soudu, zmanipulovaných průzkumů. Přijetím Lisabonské smlouvy došlo i k popření mezinárodních dohod a úmluv.
Má smysl zůstávat ve spolku, který nedodržuje demokratické principy a jedná jen na základě síly a - řečeno eufemisticky - pozitivní a negativní motivace?
4. EU je dnes jiná, než do jaké jsme vstupovali
Když Václav Klaus tehdy ještě jako premiér podával v roce 1996 přihlášku do EU, byla tato zcela jiným klubem, než jakým se stala skrze Maastrichtskou smlouvu a v míře ještě větší pak skrze smlouvu Lisabonskou. To, co se tehdy jevilo jako spolek hospodářsky spolupracujících států, je dnes předstupněm federálního státu, ne-li přímo už federálním státem. EU se tedy stále vyvíjí směrem k hlubší integraci, která nemá konce - což nám nemuselo být tolik jasné v roce 1994, ale dnes je tento trend natolik patrný, že ho už nikdo nemůže popírat. Zároveň nikdo netuší, co vše si ještě EU vynutí, protože vývoj jde skutečně překotným tempem. Brusel si dnes v podstatě může vynutit téměř cokoli, protože skrze "otevřená dvířka" v Lisabonské smlouvě k tomu má už nyní všechny právní nástroje. A to, co bylo v době schvalování Lisabonské smlouvy jakýmsi maximem možného (na co byly země ochotné přistoupit), je dnes překonáváno dalšími a dalšími nápady, které jdou daleko nad rámec Lisabonské smlouvy. Co by si ještě EU musela vymyslet, abych řekli - to je už příliš?
Má smysl zůstávat ve spolku, který neustále metamorfuje v něco nového, přičemž tyto další a další podoby stojí v rozporu s našimi původními očekáváními, které byly do EU vkládány?
5. EU nefunguje
O tom snad není třeba dlouze hovořit. Kdyby nefungovala jen Lisabonská strategie (dohnat a předehnat), dalo by se nad tím ještě mávnout rukou a říci, že si EU ukousla příliš velký krajíc. Ve skutečnosti ale nefunguje skoro nic, což vidíme na kolapsu dvou základních unijních projektů, kterými se EU prezentuje - euro a Schengen, které byly dlouhou dobu vydávány za jakousi výkladní skříň EU. Na euro doplácejí země ekonomicky slabé (které si euro nikdy nemohly dovolit a k jeho přijetí byly donuceny), stejně jako ty silnější, protože ty slabé budou muset zachraňovat. Ve skutečnosti tak nebude spokojen vůbec nikdo. V současné době sledujeme, jak se drolí i schengenský prostor - nejenže představitelé EU oficiálně hovoří (v souvislosti s lavinou uprchlíků z Afriky) o možnosti, že by Schengen na chvíli zastavili a že by se obnovily klasické hraniční kontroly, ale některé země (Dánsko) už ani na takové unijní rozhodnutí nechtějí čekat a hranice obnovily samy na vlastní pěst.
Má smysl zůstávat ve spolku, kterému se pod rukama bortí vše, na co sáhne a jehož plány berou jeden po druhém za své?
6. Členství v EU nám více ubližuje a škodí, než prospívá.
Tím zdaleka nemyslím jen to, že musíme z našich daní odvádět do Bruselu povinné členské příspěvky, které se nám vrací jen částečně a ještě vázané na konktétní (často protinárodní, vyloženě škodlivé) projekty, které bychom jinak vůbec nepodporovali (ale takto je navíc musíme spolufinancovat), ale mám na mysli vůbec celkovou myšlenkovou indoktrinaci, která z EU přichází. Výměnou za čerpání z pochybných eurofondů se vzdáváme suverenity a svobody, možnosti vytvářet si vlastní zákony a rozhodovat o tom, jak naši zemi spravovat - a navíc k sobě necháváme proudit ideologii (evropeismu), která je od základu zvrácená a která rozleptává národní státy. Jinými slovy - na křídlech eurofondů se k nám dostávají nebezpečné myšlenky, které jsou mnohem větší hrozbou pro naši zemi, než jakou by bylo eventuální nepostavení či neopravení toho či onoho, co dnes stavíme nebo opravujeme z evropských peněz. Namátkou mohu jmenovat ideologii multikulturalismu, lidských práv, údajného globálního oteplování, podporu homosexuálů a dalších úchylek, podporu genderové rovnosti a mnohé další. Ještě jinými slovy - vyměnili jsme víru našich otců za pochybnou mísu šošovice.
A nejenže se nám členství v EU ekonomicky nevyplácí (tak jako se vyplácí jiným zemím), ale navíc nápady, které v oblasti ekonomiky prosazuje Brusel a které jsme nuceni přijímat (ačkoli normálně bychom se jim obloukem vyhnuli), jsou nefunkční, ba přímo škodlivé, mající devastační potenciál pro celou českou ekonomiku a společnost.
Má smysl zůstávat v takovém spolku jen kvůli pár ušmudlaným eurobankovkám a nechat si vnucovat zvyklosti tohoto spolku, které ničí svobodnou společnost a ničí suverénní národ?
7. Imigrace, společná zahraniční politika
Negativních trendů, které nám EU přináší, je nesmírně mnoho a o každém by se dalo hovořit (krom toho, co jsem zmínil výše, jmenujme například přemíru regulace, centralizaci, snahu zavést jednotné daně apod.) Zdaleka nejde jen o jevy, které ničí ekonomiku země, ale které ničí vůbec přirozený řád ve společnosti.
Přesto bych chtěl jedno téma zvláště vyzdvihnout - téma, kterým se dlouhodobě zabývám a které i zde v Hradci Králové poněkud rezonuje v souvislosti se stavbou plánované mešity. Tím tématem je imigrace. Už v současných smlouvách EU jsou zakotveny mechanismy, které umožní přerozdělovat migrační toky od zemí imigrací přetížených do zemí imigrací dosud nezasažených. Toto téma by se nemělo zlehčovat především dnes, kdy vidíme, jak stačí málo, aby se k podobnému opatření přistoupilo. Pod tlakem událostí v Libyi a vůbec v severní Africe a na středním východě hrozí jižním státům EU naprostý kolaps jejich imigrační politiky a před davem nevzdělaných muslimů by nemusela být uchráněna žádná země (pokud tedy po vzoru Dánska, jak jsem uvedl výše, nezavede sama kontroly na hranicích). To, co by nezávislý suverénní stát nikdy nedopustil (vpustit na své území desetitisíce bezprizorních cizinců), se díky členství v EU může stát realitou během velmi krátké chvíle a aniž by se nás kdokoli ptal. A to je jen jeden příklad z mnoha, jak postupuje EU proti zájmů jednotlivých členských zemí.
S tím souvisí i snaha o společnou zahraniční politiku, která bude znamenat, že nebudeme moci sami rozhodovat o zahraničním směřování naší země, ale budeme nuceni přebírat stanoviska EU, přičemž tato nebudou průsečíkem zájmů sedmadvaceti zemí, ale rozhodnutím několika velkých států EU pod tlakem vnuceným všem ostatním.
Má smysl zůstávat ve spolku, který nerespektuje osobní zájmy svých členů a kde neexistuje rovnost členů, ale záměry několika prominentních členů jsou násilně vnucovány všem i proti jejich vůli?
8. EU není fair klub, kde by stálo za to být
Ve chvíli, kdy je v EU téměř každý, není členství v EU ničím prestižním. Prestižní je spíše v EU nebýt a dovolit si luxus Norska nebo Švýcarska. V EU se měří dvojím metrem, existují různé standardy. Počínání představitelů EU vůči ČR je ponižující a nedůstojné. EU je klub, který ani nedodržuje svá vlastní pravidla a svévolně je porušuje (Pakt stability). Jeho financování je neprůhledné (komise nepředkládá už několik let účetnictví). Naše váha je v EU téměř nulová. Řeči o tom, že někam musíme vstoupit, abychom to mohli reformovat a změnit, jsou stejně tak naivní, jako když si člověk podobným způsobem před sebou i před druhými obhajoval svůj vstup do KSČ. Nejenže nic nezměníme, ale jsme donuceni se chovat v rozporu se svým svědomím. Shrnuto - EU je klub, ve kterém se k nám nechovají slušně, kde sice platíme velké poplatky za členství, ale ve skutečnosti sloužíme těm velkým (Francii, Německu), aniž bychom z toho měli jakýkoli svůj prospěch.
Má smysl zůstávat ve spolku, který nectí svá vlastní pravidla a porušuje je, kdykoli se mu to hodí?
9. Naše členství v EU je neštěstím z hlediska historického
EU není demokratická instituce, rozhodování představitelů EU je odtrženo od voličů a není možné ho kontrolovat. EU dnes dokonce vykazuje nápadné rysy totalitního zřízení a směřuje k diktatuře. Naše členství v EU je tak pokračováním nacistické okupace jinými prostředky. Tento termín přitom není vůbec nadnesený, dokonce i obsazení rolí zůstalo stejné. Tehdejší agresor a okupant na sebe vzal jen jinou podobu, svoji agresi vojenskou zaměnil za agresi ekonomickou. Naše členství v EU je tak pokračováním osmileté diktatury nacistické, ale i čtyřicetileté diktatury komunistické. Z hlediska národního, z pohledu nějakého budoucího národně orientovaného, vlastenecky smýšlejícího historika, který bude dějiny hodnotit bez dnešního zaujetí, bude patřit naše eurounijní éra do stejné kapitoly. Země ztratila svoji suverenitu a stala se pouhým regionem v rámci většího celku. Jedná se o historické ponížení, kdy vůle mocných byla - jako ostatně v našich dějinách často - našemu národu vnucena násilně a pod pohrůžkou likvidace (dnes zatím jen ekonomické) a kdy vrcholní politici naší země na tato ultimáta přistoupili skrze kolaboraci, respektive kapitulaci.
Má smysl zůstávat ve spolku, který je plivnutím do tváře generacím našich předků, kteří položili své životy za naši svobodu a nezávislost?
10. EU je součást ještě většího plánu na světovou vládu
Nadnárodní vládou jsem začal, nadnárodní vládou také skončím. Ta, kterou mám nyní na mysli, je ale ještě ambicioznější - chce řídit veškerý život nejen na tomto kontinentu, ale rovnou na celé planetě. Evropská unie je totiž jen jakousi pokusnou laboratoří globalistů, kteří usilují o jednotnou světovou vládu. Už dnes existuje Africká unie či Unie severoamerická (USA, Kanada, Mexiko) a sbližování těchto unií je nepřehlédnutelné. V procesu integrace došel ale evropský kontinent zatím nejdále, ačkoli tato forma integrace nemá s přirozeným vývojem vůbec nic společného. Je to pokus, kam až se dá zajít ve snaze nahradit dosavadní národní státy nadnárodním zřízením.
Chápeme-li ale světovou vládu jako něco a priori negativního (a není zde čas zde uvádět argumenty na podporu tohoto tvrzení), pak nemůžeme kladně hodnotit ani EU, kterážto není cílem sama o sobě, ale pouhým předstupněm na cestě k světovládě. Že taková světovláda bude zcela určitě diktaturou, je více než jisté. Jinými slovy - pokud bez mrknutí oka přistupujeme na vládu evropskou, pak se stěží budeme moci ubránit budoucí vládě celosvětové.
Proto se ptám, má smysl zůstávat ve spolku, který tají svůj pravý smysl, ale vším svým konáním dokazuje, že je pouze nástrojem světových elit k prosazení nového světového řádu, ve kterém už národní stát a jeho suverenita na straně jedné a lidská svoboda na straně druhé nebude mít místo?
Co říci závěrem?
Vystoupit z Evropské unie je možné. Téma podrobně popsal Petr Mach ve své knize "Jak vystoupit z EU". Čili technicky to proveditelné je. Nyní je na řadě najít odvahu k tomu jít s tímto programem před voliče a před politické partnery. To první je jednoduché, protože už podle zmiňovaného průzkumu se EU těší stále menší podpoře obyčejných lidí. Na politické scéně s tímto názorem prorazit bude o poznání těžší, ale ani to není nereálné. Prosadit myšlenku vystoupení z EU (poté, co jsme poznali pravý charakter této organizace a zjistili, že členství v ní nám neprospívá ale škodí) je nejdůležitější politickou myšlenkou a politickým programem příštích let.
Debatovat o tom, jak k takovému kroku dospět, by bylo zase na další přednášku, nicméně jsme rád, že tu dnes mluvíme alepoň o té základní otázce (vystoupit či nevystoupit) a že tu takto veřejně, byť zatím spíše akademicky, pochybujeme. To je určité novum oproti dřívějším diskuzím o EU a velmi si toho proto cením.
Děkuji za pozornost.
projev na přednášce Vystoupení z EU – pohroma, nebo záchrana?, Hradec Králové, 24. května 2011