Turecko v Evropské unii ? Záleží na její podobě
Diskuse o případném přijetí Turecka do Evropské unie se stala již před nějakým časem známým leitmotivem politiků, analytiků i laických zájemců o problematiku Evropské unie či střetu civilizací. Až příliš často se v diskusi na dané téma dostávaly ke slovu emoční výlevy bez předchozího racionálního zvážení, což bylo věci pouze na škodu. Pojďme tedy klidně zvážit veškerá pro a proti a teprve pak se rozhodněme, zda připustíme Turky do „našeho“ společenství.
Turecko bezesporu patří k jinému kulturnímu okruhu než je euroatlantický. Namísto antického a křesťanského pilíře stojí svými kořeny v islámské tradici, ačkoliv formálně je státem sekulárním. Kulturní propast pochopitelně může ve spojení s volným pohybem osob a nízkou mírou přizpůsobivosti představovat závažný problém, o kterém by nám jistě mohli vyprávět němečtí sousedé. Již nyní se ve Francii, Německu, Švédsku i jinde hroutí multikulturní utopie, což asi vidí všichni kromě multikulturalistických fanatiků.
Na druhou stranu, Turecko je již dlouhou dobu spolehlivým členem NATO a z vojenského hlediska zde představuje třetí největší sílu ( po USA a Velké Británii ), zatímco armády většiny členských států připomínají od poloviny devadesátých let spíše špatný vtip. Je férové využívat tureckého „jižního štítu“ a zároveň se k Turecku chovat přezíravě ? Nezapomínejme ani na fakt, že Turecko je věrným spojencem Západu proti nebezpečí islamismu, přičemž v muslimském světě ztělesňuje stát s největší mírou svobody a občanských práv.
A že v Turecku není demokracie ? Bůh za to zaplať. V Turecku prostě musí ze strany armády a světských elit docházet k ochraně svobody omezováním demokratických principů. Demokracie mimo euroatlantický okruh neexistuje a zásada jeden člověk – jeden hlas by vedla k posílení ulice, jež by zvolila ty největší protizápadní islamisty.
Demokratizace islámského světa by nutně vedla k jeho islamizaci. To by si měly eurounijní orgány uvědomit a přestat Turecko donekonečna peskovat za „demokratický deficit“ Spíše bych ocenil, kdyby si vyřešily vlastní nedostatky v demokratických rozhodovacích mechanismech.
Takže zpět k začátku…Co tedy s tím Tureckem, když před námi leží závažné argumenty pro a proti ? Odpověď je jediná. Přizvání Turecka záleží na tom, jakou EU vlastně chceme mít.
Pokud je někdo stoupencem federalizace a přeměny EU v Superstát se společnou zahraniční, vnitřní i sociální politikou, pak pochopitelně není možné, aby součástí tohoto pevně integrovaného celku bylo rovněž Turecko. Kulturní, náboženské i společenské rozdíly by to zkrátka neumožňovaly. Mají –li se jednotlivé státy více integrovat a odevzdávat další a další kompetence bruselskému centru, pak lze jen stěží přimíchat Turky do evropského tmelu.
Druhou možností je však koncepce EU v rámci De Gaullovy „Evropy národů“, kdy unie představuje pouze volný ekonomický prostor, jehož možností jednotlivé státy využívají. Do takovéto unie by pak Turecko jistě mohlo vstoupit. V případě, že hlavními politickými jednotkami unie budou suverénní národní státy, do jejichž kompetence se tak logicky vrátí – kromě jiného – také imigrační politika, nemusíme se Turecka bát, stejně jako dnes nikoho nevzrušuje, že Turecko pravidelně hraje fotbalové mistrovství Evropy.
Alexander Solženicyn kdysi označil národy za paletu lidstva, kdy každá barva má svou jedinečnost. Pokud tedy suverénní evropské národní státy se svou jedinečností a úctyhodnými dějinami i tradicemi přizvou do společného ekonomicko administrativního prostoru Turecko – svou „jižní hradbu“ - mohou na tom všichni vydělat.
Toť oč tu běží…
Marek Skřipský
člen VV o.s. Mladá pravice