G. K. Chesterton: Proč jsem katolík
Potíž s vysvětlením toho, „proč jsem katolík“ tkví v tom, že je deset tisíc důvodů, které se sčítají v jeden, že totiž katolicismu je pravdivý. Celý rozsah svého textu bych mohl vyplnit jednotlivými větami, které by, jedna jako druhá, začínaly slovy „Jako jediný…“ Například 1) Jako jediný skutečně brání, aby se hřích stal tajemstvím. 2) Pouze v katolicismu nadřízený nemůže být nadřazený čili povýšený. 3) Jako jediný osvobozuje z ponižujícího otroctví, které jej váže, aby byl dítětem své doby. 4) Jako jediný o sobě mluví, jako by byl pravdou; je jako skutečný posel, který by se odmítal míchat do skutečné zprávy, kterou nese. 5) Jako jediný druh křesťanství v sobě obsahuje všechny lidské typy, dokonce i ctihodné lidi. 6) je jediným větším pokusem změnit svět zevnitř pracujícím s vůlemi a ne se zákony. A tak bych mohl pokračovat.
Nebo bych se mohl pokusit pojednat věc z osobního pohledu a popsat svou vlastní konversi, mám ovšem silný pocit, že to by celá záležitost pak vypadala menší, než ve skutečnosti je. Mnoho mnohem lepších lidí upřímně konvertovalo k mnohem horším náboženstvím. Dávám velkou přednost tomu říci zde o katolické církvi právě to, co nelze říci ani o jejích nejctihodnějších socích. Chci především o katolické církvi říci, že je katolická. Raději se pokusím sdělit, že je větší nejen než já, ale větší než cokoliv na světě, že je vpravdě větší než svět. Vzhledem k omezenému místu však musím pojednat jen o části celé věci, budu proto o ní uvažovat v její roli strážkyně pravdy.
Jeden spisovatel, jindy velmi dobře informovaný, onehdy řekl, že katolická církev je vždy nepřátelská novým myšlenkám. Možná si sám neuvědomil, že jeho myšlenka sama nebyla svou povahou nijak nová. Je to jedno z tvrzení, které katolíci budou stále odmítat, protože je to tak stará myšlenka. Vskutku, ti kdo si nejvíce stěžují, že katolicismus neříká nic nového, jen zřídka cítí potřebu říci něco nového o katolicismu. Opravdová historická studie by ukázala podivný rozpor takového tvrzení se skutečností. Do té míry, nakolik jsou ideje ideami a v té míře, v jaké může taková idea být nová trpěli katolíci pro zastávání takových idejí v době, kdy byly skutečně nové. Natolik nové, že se nenašel nikdo jiný, kdo by je podpořil. Katolík nebyl jen první, ale dokonce jediný, kdo se za ně postavil a nenašel se nikdo, kdo by pochopil, na co vlastně přišel.
Tak například celá dvě století před Deklarací nezávislosti a Francouzsku revolucí, v době oddané pýše a velebení knížat, vyložili kardinál Bellarmine a Španěl Suarez celou theorii skutečné demokracie. Ovšem ve věku božského práva (rozumí se králů pozn. překl.) vyvolali toliko dojem přechytralých a krvelačných jesuitů, kteří se plíží kolem s dýkami pod plášti, aby spáchali na králi vraždu. Stejně tak kasuisté katolické školy řekli vše, co se opravdu dá říci o problematických románech a hrách naší doby, dvě století před tím, než byly první z nich napsány. Řekli, že skutečně existují problémy morálního jednání, měli ovšem tu smůlu, že se s tím ukvapili o dvě stě let. V éře rozkřikovaného fanatismu a snadného a svobodného hanobení se dočkali nadávání do lhářů a úskočníků jen proto, že byli psychology dříve, než přišla psychologie do módy. Bylo by snadné pokračovat dalšími příklady až po naši dobu o případech myšlenek příliš nových na to, aby mohly být pochopeny. Některá místa z encykliky papeže Lva (Lva XIII. pozn. překl.) jsou teprve dnes objevována jako rady pro sociální hnutí mnohem mladší než socialismus. A když pan Belloc psal o otrockém státu předběhl ekonomickou theorii tak originálně, že ještě dnes málokdo rozumí, co měl na mysli.Za pár století to možná nějací lidé zopakují, a zopakují to špatně. A když proti tomu budou katolíci protestovat, snadno se to vysvětlí dobře známou skutečností, že se přece katolíci nikdy nestarají o nové myšlenky.
Nicméně, člověk, který takovou poznámku o katolících přičinil, tím cosi mínil, a bude vůči němu jen spravedlivé, pokud se tomu pokusíme porozumět, místo abychom tomu porozuměli jasněji, než to sám řekl. Měl na mysli, že v moderním světě je katolická církev nepřítelem mnoha vlivných mód, z nichž valná většina se prohlašuje za novinky, třebaže mnohé z nich začínají být poněkud vyčpělé. Jinými slovy, pokud říká, že církev často útočí na to, co svět právě podporuje, má naprostou pravdu. Církev se často staví proti módám tohoto světa, které pomíjí a má dost zkušeností na to, aby věděla, jak velmi rychle pomíjí. K přesnému pochopení, oč tu jde, je však třeba poněkud širšího pohledu a posouzení konečné přirozenosti probíraných otázek, je třeba takříkajíc posoudit ideu ideje.
Devět z desíti takzvaných nových myšlenek jsou jednoduše staré omyly. Patří mezi hlavní povinnosti katolické církve bránit lidem, aby se jich znovu dopouštěli, aby je do nekonečna znovu opakovali, jak to lidé vždycky dělají, když zůstanou sami. Katolický přístup k heresi, či jak by někteří možná řekli, ke svobodě, lze nejlépe pravdivě popsat pomocí metafory mapy. Katolická církev má jakousi mapu mysli, která vypadá jako mapa bludiště, ale ve skutečnosti je průvodcem bludištěm, který byl sestaven z takových znalostí, že i kdyby byl považován za lidské vědění, nemá lidskou obdobu. Nemáme žádnou jinou inteligentní instituci, která by dva tisíce let přemýšlela o myšlení. Její zkušenost přirozeně pokrývá téměř veškerou zkušenost a zejména téměř všechny omyly. Výsledkem je mapa, na níž jsou jasně vyznačeny všechny slepé směry a špatné cesty, všechny cesty, které byly shledány bezcennými tou nejlepší ze všech zkušeností: zkušeností těch, kdo je prošli.
Omyly jsou na této mapě mysli vyznačeny jako výjimky. Větší část tvoří veselá hříště a loviště, na nichž má mysl tolik svobody, kolik se jí zlíbí, nemluvě o libovolném počtu intelektuálních bojišť, kde se svádějí boje věčně otevřené a nerozhodnuté. Rozhodně však na sebe bere odpovědnost označit jisté cesty jako vedoucí nevedoucí, nebo vedoucí do zkázy, končící holou zdí nebo strmým srázem. Brání tím lidem, aby ztráceli čas či život na cestách, které byly v minulosti shledávány slepými nebo zhoubnými znovu a znovu a neznačeny by cestovatele chytaly do pasti pořád dokola i v budoucnu. Církev na sebe bere odpovědnost varovat své lidi před takovými cestami a právě v nich spočívá jádro problému v naší věci. Církev lidstvo dogmaticky brání před jeho největšími nepřáteli, těmi omšelými a strašlivými netvory starých omylů.
Všechny tyto falešné problémy budí jisté zdání novosti, zejména v očích nových generací. Jejich úvodní tvrzení vždy zní docela neškodně a přijatelně. Uvedu jen dva příklady. Zní to docela neškodně, když někdo řekne: „Činy jsou špatné jen tehdy, když škodí společnosti“. Když budete chvíli pokračovat dříve nebo později dojdete k nelidskosti úlu nebo pohanského města, ustanovení otroctví jako nejlevnějšího a nejspolehlivějšího výrobního prostředku, mučení otroků pro vymožení důkazů, protože jedinec pro stát nic neznamená a stejně jako Kristovi vrazi dospějete k prohlášení, že nevinný člověk musí zemřít pro národ. Pak se, možná vrátíte zpět ke katolickým definicím a zjistíte, že církev sice říká, že jsme povinni pracovat pro společnost, ale říká i jiné věci, které zakazují individuální nespravedlnost. Podobně zní docela zbožně, když se řekne „Náš morální boj musí skončit vítězstvím duchovního nad hmotným“. Pokračujte tím směrem dál a dojdete k bláznovství manicheismu a jeho tvrzení, že sebevražda je správná, neboť je to oběť, že pohlavní zvrácenosti jsou dobré proto, že z nich nevzchází život a že slunce a měsíc stvořil ďábel, protože jsou hmotné. Potom můžete začít hádat, proč katolicismus trvá na tom, že existují zlí i dobří duchové a že i hmotné věci mohou být posvátné, při Vtělení třeba a při mši, ve svátosti manželství a ve vzkříšení těla.
Nuže, není na světě jiného spojení myslí, které by tak střežilo myšlení, aby nesešlo na scestí. Když se policista někoho snaží odvrátit od něčeho špatného. Lékař chodí příliš pozdě, protože už jde jen izolovat šílence, místo aby poradil člověku při smyslech, jak při nich zůstat. Všechny ostatní sekty a školy jsou pro tento úkol nedostatečné. Nikoli, proto, že by každá z nich nemohla obsahovat nějakou pravdu, ale přesně proto, že nějakou pravdu obsahuje a s tím se spokojuje. Žádná jiná nepředstírá, že obsahuje celou pravdu. Źádná z nich, jinak řečeno nepředstírá, že se dívá do všech stran současně. Církev je vyzbrojena netoliko proti herezím minulosti či dokonce přítomnosti, ale stejně dobře proti těm budoucím, které mohou být zcela opačné, než ty dnešní. Katolicismus není ritualismus, v budoucnu se může střetnout s nějakým pověrečným a modloslužebným přeháněním obřadu. Katolicismus není asketismus, znovu a znovu v minulosti potlačoval fanatické a kruté přehánění askeze. Katolicismus není pouhým mysticismem, dnes dokonce hájí lidský rozum proti obyčejnému mysticismu pragmatismu. Když se tedy v sedmnáctém století svět stal puritánským, byla církev viněna, že postrčila charitu k samému chytráctví a falši a vše usnadnila laxností zpovědnice. Když se světem dnes místo puritánství šíří pohanství, je to právě církev, kdo všude možně protestuje proti pohanské laxnosti v odívání či způsobech. Dělá to, co chtěli udělat puritáni, když o to opravdu stáli. Se vší pravděpodobností přežije vše co je dobré v protestantismu právě v katolictví a v tom smyslu budou všichni katolíci ještě puritáni, když už všichni puritáni budou pohany.
Tímto způsobem v málo chápaném smyslu stojí katolicismus mimo takové spory, jako je třeba boj o Darwina v Daytonu. Stojí mimo, protože stojí všude okolo, jako stojí dům všude kolem dvou neladících kusů nábytku. Nejde o sektářské vychloubání, když se řekne, že je před i po a za všemi takovými věcmi ve všech směrech. V boji mezi fundamentalismem a Původem druhů zachovává neutralitu, protože sahá k počátku vzdálenějšímu, než je tento Původ a protože je fundamentálnější než tenhle fundamentalismus. Ví, kde se vzala Bible. Ví i to, kam směřuje naprostá většina evolučních theorií. Ví, že bylo mnoho jiných evangelií vedle Čtvera Evangelií a že ta další byla eliminována jen autoritou katolické církve. Ví, že existuje mnoho dalších evolučních theorií vedle Darwinovy, a ví, že ta bude s největší pravděpodobností eliminována pozdější vědou. Nepřijímá, jak se říká, závěry vědy, protože ví, že věda nic neuzavřela. Uzavřít znamená zmlknout a není zrovna pravděpodobné, že by muži vědy zmlkli. Nevěří, jak praví běžné rčení, tomu co říká Bible, a to z toho prostého důvodu, že Bible nic neříká. Nemůžete položit knihu na svědeckou lavici a ptát se jí, co doopravdy znamená. Sám fundamentalistický spor ničí fundamentalismus. Sama Bible nemůže být základem dohody, když je příčinou sporu, nemůže být křesťanskou společnou půdou, když ji jedni berou doslova a druzí alegoricky. Katolíci ji vztahují k něčemu, co může cosi říci, k živé, konsistentní a trvající mysli o níž jsem mluvil; nejvyšší mysli člověka vedené Bohem.
Každým okamžikem pro nás vzrůstá morální nezbytnost takové nesmrtelné mysli. Potřebujeme něco, co drží náš v základním klidu, zatímco my provádíme naše sociální experimenty, nebo stavíme naše Utopie. Musíme například mít nějakou konečnou dohodou, byť i ve formě truismu o lidském bratrství, která by odolala jisté reakci lidské brutality. Nic dnes není více pravděpodobné, než to, že zkaženost zastupitelské formy vlády povede k tomu, že se bohatí už zcela vymknou zpod kontroly a pošlapou všechny tradice rovnosti s povýtce pohanskou pýchou. Truismus musí být všude uznán jako pravdivý. Musíme zabránit pouhé reakci a bezútěšnému opakování starých omylů. Musíme intelektuální svět učinit bezpečným pro demokracii. Ovšem v podmínkách moderní mentální anarchie není tento ani žádný jiný ideál v bezpečí. Právě tak, jak se protestanté od kněží odvolali k Bibli a neuvědomili si, že i Bible může být zpochybněna, tak se republikáni odvolali od králů k národům a neuvědomili si, že i lidu může být vzdorováno. Poté, co lidé opustili snahu držet centrální a civilisovanou pravdu, zastávat všechny pravdy a mýtit všechny omyly nemá konec rozpadání idejí ani ničení všech testů pravdivost, které z toho povstalo. Od té doby vzala každá skupina jednu konkrétní pravdu a svůj čas strávila jejím měněním v omyl. Neměli jsme nic než hnutí, jinak řečeno, nic než monomanie. Církev však není hnutí, ale místo setkávání, zkušební místo pro všechny pravdy světa.
(1926)
http://gkch.wordpress.com/
