Je euro babylonská věž evropské integrace?
Je tomu rok od schválení záchranné půjčky 110 miliard eur pro Řecko a od rozhodnutí o vytvoření gigantického stabilizačního balíku jištěného 750 miliardami eur pocházejících od členských států (Evropský nástroj finanční stability), Evropské komise (Evropský mechanismus finanční stabilizace) a Mezinárodního měnového fondu. Uplynulých dvanáct měsíců bylo naditých dalšími převratnými událostmi, mezi nimiž figuruje změna zakládacích smluv EU legalizující sanování členských států s rozpočtovými problémy (nyní v procesu definitivního schvalování v jednotlivých členských státech), kontroverzní německo-francouzský návrh tzv. Paktu pro konkurenceschopnost a následné přijetí jeho naředěné verze v podobě tzv. Paktu pro euro plus, zhoršení rozpočtové situace Irska a Portugalska a s tím související schválení záchranných půjček i pro tyto země nebo konečně masivní nákup dluhopisů problémových států Evropskou centrální bankou.
Po roce je situace kolem eura nadále velmi dramatická a nervozita zcela zaslouženě vzrůstá. Řecko je stále na nejlepší cestě k bankrotu, na záda už mu dýchá zmíněná další dvojice zemí, nejlépe na tom není ani Španělsko, Belgie nebo Itálie. Dosavadní tahouni a financiéři v čele s Německem přitom přestávají být ochotni platit slabé články řetězu a tlačí směrem k centralizované hospodářské politice odpovídající jejich vlastnímu modelu. Těsnost svěrací kazajky eura pro nesourodé ekonomiky a bezvýchodnost vzájemné závislosti, do níž jednotná měna své uživatele uvrhla, se ukazuje více než kdy dříve.
Problémem číslo jedna je nyní Řecko, které je na tom s financemi ze všech kolabujících států zdaleka nejhůře. Navzdory loňskému závratně vysokému úvěru se blíží slušnou rychlostí ke zkáze. Podmínky týkající se ozdravných opatření, které byly součástí finanční pomoci, naprosto nezvládá plnit. Jak je zřejmé, pro další finanční injekci už nebude snadné najít mezi členskými státy podporu.
Mezi zeměmi eurozóny se už zcela otevřeně začíná mluvit o restrukturalizaci řeckého dluhu, což je eufemismus pro řízený bankrot. Těmto úvahám se zarputile brání Evropská centrální banka. Prezident ECB Trichet při posledním zasedání ministrů financí eurozóny uraženě opustil jednání, když bylo toto téma otevřeno. Nejsou to jen důvody měnové stability a strach z řetězové reakce, které ECB brání přistoupit na možnost krachu člena eurozóny. Jde i o to, že se sama nákupem řeckých, irských a portugalských dluhopisů stala mohutným věřitelem těchto států (v případě Řecka jde snad až o 50 miliard eur), a mohla by tak utrpět obrovské ztráty.
Řecký problém nemá řešení ideální, ale jen více a méně špatná. Nejhorší variantou je pokračování záchranných půjček, které s největší pravděpodobností nakonec krach pouze oddálí a zvýší podíl ztráty veřejného sektoru oproti soukromému. Toto řešení naráží na ekonomickou a politickou realitu; dlouhodobé úvěrování jde nad možnosti rozpočtů i těch nejbohatších států EU či ECB. Není ani politicky únosné, protože odpor veřejnosti v jednotlivých státech vzrůstá, jak ukazuje i nedávný velký úspěch strany Pravých Finů ve finských parlamentních volbách. Méně špatným řešením se zdá být řízený bankrot, který sice bude znamenat, že věřitelé včetně ECB a členských států se budou muset definitivně rozloučit s částí svých pohledávek, na druhou stranu se vyhnou trvalému nalévání peněz do černé díry.
Bez ohledu na rozuzlení „řeckého problému" je zřejmé, že bohaté státy v čele s Německem, které se nejvíce podílejí na současné sanaci v dluzích tonoucích zemí, se budou maximálně snažit zabránit opakování nynějšího scénáře do budoucna. Budou všemožně usilovat o vnucení svých představ o hospodářské politice všem ostatním. Příznačné bylo v tomto smyslu nedávné vystoupení kancléřky Merkelové na stranickém setkání CDU. Merkelová kritizovala údajně příliš dlouhou placenou dovolenou v Řecku, Portugalsku či Španělsku. Řekla doslova: „Není možné, abychom měli společnou měnu a zároveň v jejím rámci někdo dostával hodně dovolené a jiný málo." Dále pranýřovala údajně příliš nízký věk pro odchod do důchodu v těchto státech. V odkazu na německý model uvedla, že bude prosazovat, aby se „všichni namáhali přibližně stejně".
Výroky Merkelové vzbudily v dotčených státech pobouření. Je ale rozhodně dobře, že zazněly. Po návrhu Paktu pro konkurenceschopnost jde o další ukázku toho, jak si někteří - a to ti, kteří mají v EU největší váhu - představují fungování hospodářské a měnové unie. Předpokládají v zájmu fungování společné měny „glajchšaltizaci" hospodářských a sociálních modelů napříč členskými státy včetně daní, penzijního systému či pracovního práva a vytvoření jakési „evropské hospodářské vlády". To vše dohromady by znamenalo odstranění prostoru pro rozvíjení jakékoli skutečné politiky na národní úrovni, a tedy vytvoření skutečného evropského státu. To je jistě něco, s čím počítal Jacques Delors a další architekti eura naladění na stejnou notu, ale určitě ne to, co politici slibovali lidem, když se euro zavádělo.
V tomto smyslu je pozoruhodné sledovat, jak jednotná měna tlačí zúčastněné státy k hlubší integraci, resp. centralizaci, oproti zbytku Evropské unie. Eurozóna jako by se do určité míry oddělovala od ostatních členských států. Čím dál častěji dochází k jednáním ministrů financí dotčených států a „mimořádná" setkání na nejvyšší úrovni přestávají být mimořádnými. Přijatý Pakt pro euro plus je sice jen umírněnou verzí původně navrhovaných opatření, stejně však představuje bezprecedentní zásah do autonomie zúčastněných států v rámci vytváření společensko-ekonomických podmínek na svém území. Z kontextu, v jakém se nyní o eurozóně často hovoří, by se mohlo zdát, že namísto malého „e" by jí slušelo spíše velké „E". Měna jako by si sama vytvářela svůj státní útvar - Eurozónu. (Nejen v tomto technickém názvu, ale i v dalších ohledech tu vidím paralely s někdejším umělým útvarem Cislajtánie, ve kterém se část obyvatel habsburského mocnářství probudila jednoho rána, ani nevěděla jak.)
Dobré fungování jednotné měny si zřejmě skutečně do značné míry žádá to, co prosazují zastánci glajchšaltizace. Na druhou stranu není o nic méně jasné, že takový model je politicky neprůchodný a nežádoucí, protože znamená popření národních států a vytvoření evropského superstátu. Takové řešení, jak ukázala i diskuse o Paktu pro konkurenceschopnost, nadále není pro zúčastněné státy přijatelné. Nakonec proto vždy dojde k polovičatým kompromisům a euro je patrně jednou provždy odsouzeno k fungování v prostředí, které je pro jeho potřeby nedokonalé, a tedy i k omezené stabilitě.
Za nejčistší a politicky nejméně bolestnou možnost posílení této stability bych považoval zúžení eurozóny. Státům, kterým nevyhovuje tempo rozhodujícího proudu, by mělo být umožněno měnovou unii opustit a obnovit vlastní měnu. To by pravděpodobně bylo také nejvýhodnější řešení pro jejich ekonomiky. Vlastní měnová politika, která například pružně využívá devalvace či nastavení úrokové míry podle vnitrostátních potřeb, by mohla oživit dotčené skomírající ekonomiky a státní finance lépe než všechny záchranné půjčky. Řada komentátorů si všimla toho, že státy jako Lotyšsko, Maďarsko nebo Island, které byly velmi postiženy nedávnou světovou hospodářskou krizí (a jejich rozpočtová situace byla velmi kritická), se díky vlastní měně dostaly ze sevření dluhů mnohem lépe než podobně postižené státy používající euro. Uvedená varianta by byla samozřejmě výhodná i pro eurozónu samotnou, protože by se stala mnohem vnitřně sourodější.
Pochopitelně, že jakékoli úvahy o zúžení členské základny jsou zatím tabu. Nedávné zprávy o možném vyčlenění Řecka byly ze strany politiků zuřivě dementovány. Tato varianta je trýznivá pro všechny dogmatiky „stále užší Unie" věřící pouze v jednosměrný pohyb dějin k evropskému superstátu. S tímto psychickým blokem by se však měli být evropští politici schopni vypořádat, pokud chtějí jednotnou měnu zachovat. Pouhé bezmyšlenkovité utahování svěrací kazajky může vést naopak k pádu měnové unie jako takové - nebo v dlouhodobé perspektivě k dezintegraci samotné Evropské unie. Na euro by se pak mohlo vzpomínat jako na babylonskou věž evropské integrace, jako na nebetyčně nepokorný konstruktivistický projekt pyšných elit v čele s Jacquem Delorsem, které chtěly posunout integraci od regionálního hospodářského integračního seskupení směrem k plnokrevnému státu a vystavět si tak svůj pomník v dějinách; přitom však ignorovaly hospodářskou a politickou realitu Evropy a takto do té doby poměrně úspěšnou integraci evropským národům nechtěně odcizily a přivedly ke zkáze.
Již dnes se projevují odstředivé tendence. Hovoří se o tom, že euro Evropany spíše rozděluje, než spojuje. S odhalováním nákladů jeho popularita klesá. S trpkostí ho vnímají občané bohatých států, kteří mají dotovat své krachující sousedy. S nevolí je přijímáno rovněž v krachujících státech, kde jsou velmi nepopulární nadiktované podmínky spojené s finanční pomocí. I ve státech, které zatím zůstávají mimo eurozónu, podpora pro vstup citelně klesá z obav před sanováním špatných hospodářů i z obav z centralizace; to je i případ České republiky.
Stručně řečeno, jako cestu k záchraně eura vidím opuštění představ o nutnosti zachovat eurozónu ve stávající územní šíři. Tyto představy jsou totiž nutně spojeny jednak s dalším sanováním, jednak s marasmem centralismu, přičemž ani jedno není ekonomicky a politicky dlouhodobě únosné.
Revue Politika 5/2011