Finanční pomoc rozvojovým zemím škodí. Pomáhá udržet u moci lupiče a diktátory
Arabské „jaro“ vyplavilo na povrch evropské politické debaty otázku, která do té doby byla více méně tabu a jejíž bohulibost, morální a politickou správnost brali všichni jako samozřejmost, o níž není co diskutovat. Patří přece k biblickým tradicím lásky k bližnímu a pomoci strádajícímu. Totiž finanční pomoc rozvojový zemím.
Její další zvýšení teď právě rebelujícím arabským zemím žádá šéfka vnější služby EU baronka Ashtonová. Britská konzervativní vláda rozlítila občany oznámením, že zatímco krátí kdejaké výdaje domácího rozpočtu včetně třeba obrany nebo veřejných knihoven, zvyšuje postupně do roku 2014 pomoc rozvojovým zemím o padesát procent na krkolomnou částku 12,6 miliard liber ročně. Zatímco to bublá i v dalších evropských zemích, česká veřejnost vesměs neví, kolik a na jaké zahraničně rozvojové účely ze svých daní platí, ať už přímo nebo prostřednictvím EU. Někdo by se na to měl už někoho zeptat. A někdo odpovědět.
Rebelie arabské ulice obnažily skutečnost, že finanční pomoc za desetiletí nepřinesla žádné hmatatelné výsledky a občanům těchto zemí spíš uškodila, než pomohla. Velkou část si jí ulili místní vladaři do švýcarských bank, další velká část zůstala za nehty všelijakým administrátorům všelijakých organizací, které finance spravují. Už dlouho se vtipkuje, že pomoc rozvojovým zemím je „přesouvání peněz z kapes chudých lidí v bohatých zemích do kapes bohatých lidí v chudých zemích.“
Dokonalým příkladem je Mubarak. Jeho Egypt patřil k největším příjemcům zahraniční pomoci, z níž si ulil ne miliony, nýbrž miliardy, takže mu nezbylo na základní vzdělání Egypťanů a vytvoření podnikatelských a pracovních příležitostí. Není divu, že rebelii tak snadno přebírají dogmatici a manipulátoři Muslimského bratrstva.
V Británii se do debaty vložil někdejší hlavní zákulisní architekt projektu „New Labour“, bývalý ministr, sesazený za finanční neregulérnost a poslaný za trest do Bruselu do funkce eurokomisaře, nyní lord, Peter Mandelson, těmito slovy:
„Většina pomoci poslaná v uplynulém půlstoletí africkým zemím byla promrhaná a udělala z těchto zemí profesionální žebráky.“
Promrhané peníze se za to půlstoletí odhadují na nejméně bilion dolarů. Na mizérii obyčejných Afričanů nic nezměnily, zato ale pomohly udržovat u moci vlády zkorumpovaných lupičů. Tato číslice sčítává jen přímou pomoc západních vlád vládám africkým. Nejsou v ní zahrnuty další peníze posílané prostřednictvím nevládních agentur, které od občanů vybírají na různé účely soukromé příspěvky.
Lord Mandelson po zkušenostech eurokomisaře pro mezinárodní obchod nejspíš ví, o čem mluví, když cituje, že pro některé africké státy zahraniční pomoc představuje až 70 procent rozpočtu, takže jim je rozvoj podnikání lhostejný. A radí (Mandelson, ne africké státy) vybodnout se na státní pomoc a soustředit se na obchod a rozvoj podnikání.
Jenže kšeftujte s někým, kdo nevíte, zda bude zítra naživu, nebo s někým, o němž si nejste jistí, že na živu nechá vás.
Jak pravil kterýsi slavný business guru, „zabíjet zákazníky je špatný business“. Ledaže jim všem prodáváte zbraně, které jim pak pomůžete jeden druhému rozmlátit, abyste jim mohli prodávat další.
Vyšlo v MF Dnes
k tématu: Rozvojové země - potřebují pomoc, nebo volné trhy?