Jakou společnost chce konzervativní monarchista?
Vážené dámy a pánové,
Úvodem Vás chci pozdravit z Vévodství slezského jménem Konzervativní platformy Koruny České. Zároveň tímto děkuji organizátorům „Hovorů na pravici“, že nám dali příležitost přispět do těchto společných úvah o naší vlasti a její budoucnosti.
Po létech snahy pochopit naši realitu jsem došel k závěru, že věci jsou v podstatě velmi prosté, tudíž nejsem přítelem kavárenského intelektualismu ať levého, pravého či středového, vlastně vůbec žádného. Budu k Vám tedy hovořit prostě a krátce, bo jak se u nas pravi, na dluhe dřysty nima času.
Pokud jsem správně pochopil téma, tak se máme zabývat pravicovými politickými směry.
Já však začnu otázkou. Co je to vůbec pravice? Jak ji definovat? Co může či musí spojovat ty, kteří jsou označováni za pravičáky?
Všichni víme, že ono dělení na pravici a levici je pozůstatkem francouzské revoluce a mnohdy je naprosto bez obsahu, protože v politické praxi, kterou mnozí nazývají tzv. reálnou politikou, se levičáci s pravičáky sice mediálně odstřelují, ale pak svorně dělí medvěda. V této „Realpolitik“ již dávno nejde o ideály, jde pouze o technologii moci a profit skupin či jednotlivců. Takže raději hovořme o konzervativcích a liberálech, nikoliv o pravičácích a levičácích. Hovořme o autentických idealistech a pragmatických pokrytcích, o hledačích pravdy s velkým „P“ a lhostejných živočišných ignorantech. Pravdou je, že většina pravičáků se za konzervativce považuje, ovšem při bližším pohledu zjistíme, že všechno je zcela jinak.
Za konzervativce je považován ten, kdo hodlá uchovat cosi z dědictví předků a tuto svou zkušenost s tímto dědictvím chce předávat dalším generacím. Situace je ovšem taková, že většina tzv. pravičáků se neshodne, co vlastně uchovat a co je vůbec hodno uchování. Jedni hovoří o primátu svobodné ekonomiky a moci trhu. Jen svobodný trh prý nutně vede ke skutečné a nelimitované svobodě. Jiní zase křísí hrdinskou mytologii, oprašují vybledlé kulty politických Herkulů a národní romantickou emocionalitu 19. století. Co je však výsledkem? Impotentní pravice, přičemž společný konstruktivní zápas s liberální revolucí je nemožný. Činím z toho závěr, že jsme liberalismem ovlivněni mnohem více, než si sami myslíme a jsme ochotni připustit. Problém spočívá v nás samotných.
Když některé elity začaly v 18. století demontovat náboženské, politické i ekonomické dědictví Evropy, začalo to zasypáváním duchovních pramenů, z nichž naše Evropa čerpala svou vnitřní sílu. Již tehdy mnozí uvěřili novému světovému řádu a nově definovali poslední cíl člověka a světa. Rozvinuli vizi společnosti nemající vazbu na daný řád věcí. Na řád nadpřirozený i přirozený a odvrhli náboženskou tradici, která byla lidmi likvidována vlastně již od počátku 16. století. V této první fázi šlo o velká slova o konečném osvobození od mentorství temného a zpátečnického náboženství na člověka i politickou strukturu společnosti. Osvobození, tedy liberalismus, se stal modlou a osvobozený „božský Bruce“ ideálem lidství. Popření vazeb na nadpřirozenou rovinu vedlo k plození groteskních představ o vyvolených skupinách osvícených aristokratů, vladařů, generalissimů, říšských kancléřů, prezidentů, elitních bankovních samozvanců, proletářů či pokrevních soukmenovců majících právo stvořit ráj na zemi vlastníma rukama. Ti nejumírněnější z nich byli pak považováni za konzervativce, reakcionáře a zpátečníky, přičemž ti druzí za pokrokáře, osvoboditele a modernisty. Přesto všichni byli součástí revolučních procesů, které stále běží. Dnes se nacházíme ve fázi, kdy je demontována již sama lidská přirozenost, přičemž každá perverzní úchylnost je nazývána pokrokem, právem, svobodou a normou. Za vnitřní důvod těchto revolučních změn lze považovat zásadní filozofický omyl, že pravda, mravnost, řád a dobro jsou jen subjektivní kategorie. Popření, že člověk je schopen a vybaven k tomu, aby objektivně poznával náš svět i svůj věčný cíl je základem této osvícenské revoluce. Následek je zřejmý. Člověk si usurpoval právo stvořit si vlastní subjektivní pravdu, vlastní mravnost a za dobro prohlásit cokoliv. Již přes 200 let zde nejde o to věci poznávat způsobem, že jsme to my lidé, kteří přistupujeme k něčemu, co nás samé přesahuje, tedy k danému řádu. Jsme to prý my lidé, kdo určujeme řád a definujeme příčinu, účel i cíl věcí. Nebudu sloužit, onon „NON SERVIAM“, zní odevšad. Co bývalo ctností, je pomateností a fanatismem a co bývalo neřestí, je svobodnou seberealizací. Co s tím? Může tomuto vzbouření na vsi vzdorovat malá skupinka jakýchsi pravičáků, navíc sama rozhádaná o podstatě vlastního přesvědčení a mnohdy hledající zlatou střední cestu? Můžeme a dokonce musíme, byť se to jeví jako boj s větrnými mlýny. Z dědictví minulosti víme, že společenský pohyb nikdy nebyl masovou záležitostí. Velmi často byl dílem malých skupin či dokonce jednotlivců. Právě tito svou věrností pravdě s velkým „P“, proměňovali realitu a mnohdy je to stálo nejen existenci, ale i život. Oni však nepohnuli světem vlastní silou, ale silou víry v Toho, kdo je skutečným garantem našeho světa, jeho původcem, první příčinou i cílem věch věcí.
Po všech těch lidských utopiích a praktických pokusech vzepřít se danému řádu, se již všechno vyčerpalo. Už zde všechno bylo, vše podstatné bylo vyřčeno, mnohé se zkusilo. Výsledek? Téměř absolutní zničení. Není na čase opustit teoretizování a navrátit se k oněm zasypaným pramenům, byť to znamená, být živou rybou pohybující se proti proudu mezi nánosy uhynulých ryb nesených proudem?
Monarchisté mají vysoký cíl, protože pokud je sám ideál průměrný, tak praxe je vždy podprůměrná. Jsme si vědomi, že vlády jsou vždy do jisté míry odrazem cílů a priorit, které vyznávají jednotlivci vytvářející „societás“. Proto se domníváme, že monarchie je otázkou růstu. Jde o postupné přijetí poznání, že politické mýty o „světlých pozemských zítřcích“ jsou nepravdivé a jde o téměř věčnou lest. Monarchista je tedy buď autentickým konzervativcem, který akceptuje a zachovává Stvořitelem daný řád věcí, přičemž svým osobním životem sám naplňuje záměr absolutní autority, nebo se stává vyznavačem „nového impéria“, které se občas vydává za republiku a občas za monarchii. Vždyť ono nové impérium se již vlastně rýsuje na obzoru, jakožto sen každého revolucionáře o sebezbožnění a stvoření vlastního ráje. Skutečný monarchista je v tomto ohledu tzv. „contras“. Osobně se rozešel s mentalitou revoluce a revoluční filozofií, že člověk je mírou všech věcí, obtěžkán právem libovolně definovat co je dobro a co zlo, co je cíl a co příčina a co je smyslem všech věcí. Nelžeme sami sobě, že nám revoluce objektivně někdy něco dobrého dala. Nedala a jen stále bere. Vždy likvidovala lidskou důstojnost a vždy generuje elitní vyvolené, kteří slouží jen sobě a své obludné mytologii, jak má fungovat společnost, co je to člověk, jakou má hodnotu, jaký jeho poslední cíl a k čemu to všechno spěje. Revoluce vždy zabraňovala člověku být nezávislý na systému a vždy nás okrádá o svobodu, protože znevolňuje, otupuje i svádí svou perverzní vírou v lidský pantheon.
Hovoříme-li my monarchisté o králi, tak hovoříme o oprávněnosti hierarchického uspořádání společnosti, ale také o původu každé lidské autority a o odpovědnosti člověka. Když hovoříme o šlechtě, tak hovoříme o šlechetnosti, což je přesně definovaná mravní kategorie, nikoliv majetkový status. Odmítáme revoluci, naopak chceme restaurovat všeobecný řád, protože duchovně-politické experimenty selhaly a selžou vždy. Navracíme se zpět k onomu všeobecnému řádu věcí, který byl dán na počátku, následně byl porušen a nyní jsme neustále zváni k dílu jeho obnovy, každý osobně i společně. Tento řád je všeobecný, protože je určen všem lidem, ať již ho akceptují či odmítají, ale vždy prospívá všem, je-li uchováván a předáván. Takže jakou společnost chce konzervativní monarchista? Společnost ideově ukotvenou autentickými křesťanskými kořeny. Tato společnost má dvě roviny, stejně jako sám člověk. Rovinu nadpřirozenou a přirozenou. Do roviny nadpřirozené, čemuž říkám vyšší „level“, může či nemusí, vstoupit každý jednotlivec individuálně, přičemž přinutit nikoho nelze, lze jen ukázat a vytvořit prostor. Rovinu přirozenou lze však sdílet poměrně široce a uchování lidské přirozenosti, což není stejné jako živočišnost, prospívá jednotlivcům i celku. I člověk nábožensky indiferentní je přeci schopen docenit nosnost takových hodnot, jako je klasická rodina a musí být zhnusen, je-li mu jakákoli sexuální perverze prezentována jakožto přirozená jinakost.
Monarchie by měla být státem malým co do státních institucí a efektivní ve vytváření prostoru pro aktivity lidí. Jejím cílem by měla být co největší soběstačnost rodin a neměla by se vázat na vliv nadnárodních institucí a globální ekonomických hráčů s otrokářskými tendencemi. Pokud jde o správu země, měla by být postavena na pravidle - co se může rozhodnout dole, nechť se rozhodne tam. Chceme se vrátit k selskému uvažování našich předků. Nejdříve musí prosperovat náš dvůr a sedlák musí nejprve uživit sebe, svou rodinu, své děvečky a čeledíny, a teprve potom může přemýšlet, co nakoupí od jiných sedláků. Být zadlužen lichváři je zločin na dědicích a lichváře ve své vsi nestrpím. Aby bylo možné demontovat a následně restaurovat současný revoluční dům hrůzy, musí ovšem existovat dlouhodobá a stabilní politická vůle, pečlivá analýza stavu, důvěryhodní předáci demoliční i restaurátorské party a praktická nezávislost na panstvu, kterému kdosi ten náš dům hrůzy již stihl zastavit. Navíc chcete-li rozebrat a přestavět dům, ve kterém stále bydlí lidé, nelze to činit metodami liberálních vlád, které vytrhávají cihly zprostřed stavení či jeho základů. Pak nás ten barák musí všechny zabít, přičemž ty vespod stoprocentně. Jak chceme dosáhnout naší vize státu? Odpovídám, zde jsme v pasti současného volebního systému, jako každá menší partaj. V pasti zcela závislých médií, která fungují jako reklamní agentury pro VIP loutkáře. V pasti konzumní masy, které je bližší košile než kabát.
A tak se této chvíli monarchisté z Konzervativní platformy snaží především brzdit likvidaci přirozeného řádu a posledních zbytků normality. Právě zde se můžeme sejít s ostatními při společné práci. Každý, jednotlivec či skupina, mající ještě zbytek selského rozum v zemi, kde již neexistuje selský stav, je naším spojencem. Přinejmenším máme společného nepřítele, kterým je revoluce na tisíc způsobů, přičemž probíhá proces její normalizace a odpůrci jsou považováni za duševně zaostalé zpátečníky.
V naší pokročilé době je třeba být politicky nekorektní, být vyhraněný a hlavně konstruktivní. Pak by nikoho nemělo překvapovat, že mnohým českým monarchistům je například milejší regent či prezident, který se snaží blížit onomu všeobecnému řádu, onomu křesťanskému dědictví po našich předcích, než zdivočelý liberální monarcha s aristokratickým původem. My totiž nelpíme na formální stránce monarchie. Jde nám o materiální podstatu státu, o autentickou monarchii, kterou jedinou považujeme, za ideální a osvědčený způsob správy země. Všechny symboly státu a našich duchovních i politických tradic jsou samy o sobě nedůležité, nebudou-li opět vyjadřovat obsah, který jim dal formu. Klidně budeme oním hlasem volajícího na poušti, ty se mimochodem v dějinách osvědčily, protože dějiny skutečně nemají v rukou lidé, ani to elitní střelci z Nového světového řadu, byť si to samozřejmě myslí. My lidé na daném řádu věcí máme jen účast, pravda nezastupitelnou, ale jen účast, kterou realizujeme naši každodenní svobodnou vůli k dobrému, pokud již víme co je to dobro.
Svůj příspěvek zakončím citací ze sv. Augustina, který v časech rozpadu západní Římské říše konstatuje, co se nastane, když stát ovládne nespravedlnost, tedy základní rys revoluce.
Odstraníme-li spravedlnost, z vlád se stanou jen loupežné podniky. Vždyť i lupičská banda není nic jiného než stát v malém. Skládá se z lidí, řídí se příkazy vůdců, je vázána společenskou smlouvou a kořist dělí podle zákona dohody. Jakmile se tato loupeživá lůza natolik rozroste, že ovládne území, založí sídla, obsadí obce a podmaní si národy, pak se na tuto společnost hodí jméno stát. Tento status sám ji nevede k tomu, že by upustila od chamtivosti, jen získá beztrestnost. V této věci dal kdysi velmi vtipnou odpověď Alexandru Velikému jeden zajatý pirát. Když se ho Alexandr ptal, co ho to napadlo okupovat moře, odpověděl, stejně jako tebe okupovat svět, ale protože já tak činím svým malým korábem, říkají mi pirát, avšak tebe nazývají panovníkem, protože tak činíš obrovským loďstvem.
Tolik sv. Augustin. Domnívám se, že někde v této fázi se opět nalézáme. Přesto jako sv. Augustin, který uprostřed hroutícího světa píše o světě budoucím, tak i my monarchisté či ne-monarchisté, se nesmíme smířit s jakousi pochybnou tvorbou hybridních politických teorií, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Měli bychom si ujasnit, co vlastně chceme a vybrat to, co je objektivně dobré, byť celý svět bude tvrdit opak. Protože v tom je cena člověka před Bohem i sebou samým, že zbaběle nekličkuje a je poctivý, tudíž nectí modly, které mu vyhovují, ale chce znát PRAVDU.
Když již není co říct, je stále důvod žít a bojovat.
Děkuji Vám za pozornost.
Čtěte také:
Místo havlismu usilujme o autentický konzervatismus. Schwarzenberg je pokrytcem
Proč se monarchista dovolává prezidenta? Jde o vlamování „pravdolásky“ mezi národovce a klausovce?
Návrat Kráľa
Prečo som monarchista