Odboráři nejsou hloupí malí chlapci. Pouze se tak chovají
Malý tříletý synek rozbil čínskou hračku a pláče. Chce po mamince novou. Maminka odmítá jednak poukem na to, že si „neumí hrát“ a jednak proto, že nemá peníze. Chlapec nechápe, že je to možné. Hračky vždy v uspokojivé míře dostal, byť potom na nich zkoušel vliv zemské tíže a pevnost materiálu v „zátěžových zkouškách“. Najednou nic? Co to je? Že by mohla být krize, je proti jeho chápání. Příliv hraček a materiálních výhod ustal. Připadá mi, že stávkující, stejně jako celá levice, se chovají stejně. Když nejsou peníze, budeme brečet a vztekat se. Oproti tomu malému chlapci mohou ještě vyhrožovat.
Je sice pravda, že maminka si koupila nové boty a na hračku momentálně nemá; považuje nové boty za přednější. Konečně musí jít do nového zaměstnání a tam nemůže vypadat ošoupaně. Také by to zaměstnání nemusela dostat, potom už by žádná hračka nebyla. Vláda považuje za přednější podporovat podnikatele, kdyby je nějak zatěžovala daněmi, mohli by v globální konkurenci neuspět, případně odejít a vyrábět jinde. Je pravda, že mnozí z nich si žijí nad poměry a dráždí lid, jiní se nedostali k penězům zrovna poctivě, hlavně v historické epoše „velkého rozkrádání“. Ale jak je rozlišit od těch poctivých, kteří nás drží nad vodou a díky kterým jsme nedopadli jako Ukrajina a dnes si nevedeme ve srovnání s druhými špatně? Vláda má jedinou míru volnosti v DPH a potom už jen v úsporách. Je to v tomto globálním paradigmatu a v jejím pravicovém myšlenkovém systému jediné řešení. Samozřejmě, že jsou i jiné možnosti, ale ty nikdo raději nevyslovuje, pokud opravdu není úplně malý chlapec.
Dluhy a nepříznivá demografická situace jsou danosti, které nelze obejít, nevidět a jen plakat. Tvrdit, že vše rozkradli politici, je přehnané, většinu prostředků opravdu projedl národ, to dokládají příklady z celého světa. Všechny dnes zadlužené státy se chovaly v rámci svého prostředí shodně. Utrácely na dluh. Určité procento vždy v rukou podvodníků skončí. Jestli to bylo jinde více nebo méně, nikdo nespočítá, a vnímaná míra závažnosti tohoto fenoménu je pouze jen v režii sdělovacích prostředků. Opravdové číslo nikdo nezná.
Vztekat se a obviňovat kdekoho, vyjma sebe, je samozřejmě chování malého chlapce. Když někoho okrade zloděj v tramvaji, peníze nikdy nedostane, může obviňovat policii, že „nekoná“ a kdekoho, ale jen hlupák a malý chlapec neobviní především sebe, že se nechal okrást a nehledá opatření jak tomu příště zabránit; jaká systémová opatření udělat, aby se to už nestalo. Ale ani od stávkujících, ani od levice není nikde slyšet kam do zimníku peníze schovat, aby nebyly zloději přístupné. Takže peněženka zůstane zase jen v otevřené tašce přístupná každému, kde není úplně poctivý. Potom je zase někdo ukradne a opět se rozvine série nářků a vztekání a obviňování kdekoho. A tak pořád dokola.
Dospělí lidé obvykle dávají nějaké návrhy, jak situaci vyřešit. Vím, že odboráři nejsou hloupí malí chlapci. Pouze se tak chovají, protože jim to slouží. Kdyby totiž podali návrhy na řešení, určitě by musela obsahovat úsporná opatření, určitě by se to nelíbilo pracujícím. Protože mnohým se prostě nevysvětlí, že se šetřit musí, takže jejich návrhy jsou návrhy malých chlapců. Je to jejich metoda populismu. Pokud by byli poctivými občany státu, navrhovali smysluplná opatření, byť nepopulární, určitě by na svém místě dlouho nebyli. A tak je to se vším v politice. Poctivý tam nemá co dělat, protože nemyslící malí chlapci skrytí v davu a ovládající jej za pomoci sdělovacích prostředků hledajících jen senzace, chtějí jen hrabat, jen mít okamžitý prospěch, prostě jako ti, které kritizují, jen ta cílová částka má jiný rozměr. Většina z nich by se ve vládě chovala naprosto stejně.
V paradigmatu, který existuje, by přece museli nakrást peníze alespoň v částce odpovídající výdajům za volební kampaně; přece ji nedají ze svého. Kdyby kampaně nedělali, ve vládě by nebyli, protože malí chlapci si nepřečtou volební programy stran, nevolí podle osobností a programů. Volí ty nejvíce viditelné, za velké peníze na billboardech a jinde zpodobněné, v televizních diskusích předvádějící svoje „divadlo“ pro malé chlapce. Investice, které Bárta dal ze svého podniku do politiky: Přece neprodělá, přece nedá do politiky peníze a potom nic zpět nedostane! Musí se tam držet tak dlouho a bojovat o koryta, až se mu to alespoň vrátí, když už mu nevyšel plán na několikanásobný zisk. Ale myslíte si, že by se jiní chovali jinak? Paradigma je tak nastaveno. Politika se stala podnikem. To je ta otevřená kabelka v tramvaji.
Tu kabelku je nutno zavřít na klíček. Ale malý chlapec to neudělá, bude se jen vztekat. Proč odboráři nejsou zcela výjimečně poctiví, proč nerozetnou gordický uzel otevřené kabelky? Proč nevypracují konkrétní systémové změny. Proč nepřijdou s něčím novým, co by národu nabídli jako řešení pro všechny a poctivé. Proč nepřijdou s návrhem reforem takovým, který chtějí po vládě, aby pracující lid netrpěl a přitom se řešily dluhy. Proč? Protože prostě jsou morálně zcela stejní jako ostatní, jako malí chlapci v davu, které nic nezajímá kromě jejich hračky; jako ve vládě, která potřebuje dostat do svých kapes peníze na další volební kampaně, prostě jako všichni, kteří myslí jen na sebe, nikoliv na stát, na ostatní, na společnost a její budoucnost.