Colsonův zákon aneb jak vyhrát kulturní válku
Peter Kreeft ve své knize How to Win a Culture War uvádí pozoruhodný postřeh - v jiskrné sociologické zkratce zachyceno celé drama současné krize. Jde o poznatek, spíš než o kázání, jde o pozorování, založené na zkušenosti, nikoliv na ideologii. Podle něj jde o "základní zákon všech kulturních válek v dějinách", který platil, platí a bude platit, dokud se lidská přirozenost nezmění ve své podstatě.
"Říkám mu Colsonův zákon, neboť jsem se jej naučil od Chucka Colsona", píše Kreeft, "i když jej neumím úplně přesně citovat."
Charles "Chuck" Colson, dnes publicista a vlivný politický komentátor, býval poradcem presidenta Nixona. Byl smeten aférou Watergate (1973), odseděl si za účast v ní několik let ve vězení, kde prošel osobní konverzí ke Kristu. Opustil politiku a věnuje se křesťanským aktivitám a žurnalistice.
Colsonem popsaná zákonitost se dá nazvat i Zákonem čtyř C: Community, Chaos, Conscience, Cops (Pospolitost, Chaos, Svědomí, Policie). Nejlépe si jej zapamatujete vizuálně jako graf logických protikladů.
Společnost a chaos jsou na svislé ose vzájemným protikladem, jako dobro a zlo. Policie a svědomí leží na vodorovné ose a jde o dvě vzájemně si konkurující dobra. Pospolitost a chaos jsou z podstaty protikladnými silami, stojícími proti sobě jako dvě armády. Naproti tomu policie a svědomí jsou dvěmi možnými zbraněmi či obrannými strategiemi, nástroji obrany pospolitosti proti chaosu. Policie i svědomí brání - každý svým způsobem - společnost před pádem do chaosu.
Oba páry protikladů, jak na svislé tak i na vodorovné ose, jsou si nepřímo úměrné. Ovšem zatímco pospolitost a chaos jsou navzájem neslučitelné a ničí se navzájem, na vodorovné ose je tomu jinak - policie i svědomí se navzájem často doplňují a spolupracují. Potřebnost každého z nich však klesá, vzroste-li dostatečně vliv toho druhého: čím více svědomí má údy pospolitosti, tím méně policistů potřebují. A naopak, čím více je v akci policistů, tím méně společnost potřebuje individuální svědomí, aby na ně spoléhala.
Společnost je ze své podstaty soudržná, je organickou jednotou, představuje mikrokosmos, malý obraz samotného vesmíru.
Chaos je pro lidskou společnost tím, čím je choroba pro tělo. Podívejme se v této analogii na naše tělo naší společnosti. Lidské tělo má dva štíty proti chorobě: vnitřní a vnější, přirozený a umělý, preventivní a léčivý. Když tělo ztratí svou vnitřní imunitu vůči nemoci, potřebuje léky, operaci nebo protézu či berle, aby s jejich pomocí vykompenzovalo svůj vnitřní nesoulad. Ochrnutí potřebují berle z téhož důvodu jako hříšníci kostely. Náboženství v tomto smyslu je skutečně berlou (=oporou), obrannou zbraní, lékem, štítem.
I společenský organismus potřebuje obranu proti nemoci, proti chaosu a rozvratu. Podobně jako lidské tělo má i společenský organismus dva nástroje: vnější obranou je pozitivní zákon, lidmi formulovaný, který je do společnosti vnášet zvnějšku a vynucován "fyzicky", tedy policií. Vnitřní obranou proti nemoci je přirozený zákon, morální zákon, nevytvořený člověkem, ale nahlédnutý a prosazovaný vnitřně, svědomím.
Vnitřní obranu tvoří svoboda, vnější síla. Vnitřním štítem je láska - láska k dobrému. Vnějším štítem je strach - strach z trestu. Maximalizace svobody (to jest svobody od policie) závisí na ochotě podřídit se vládě svědomí. Avšak osvobození od policie nás zároveň přináší pokušení osvobodit sebe sama i od vlády svědomí. Taková přehnaná, neúměrná, vnější, tělesná svoboda však paradoxně vyžaduje ještě více policistů. aby vynucovali pořádek a odvraceli naprostý chaos. Tyto dva druhy svobody - od svědomí i od policie - jsou také nepřímo úměrné. Čím více máš jedné z nich, tím více potřebuješ tu druhou.
Zdá se mi, uzavírá Peter Kreeft svou úvahu nad "Colsonovým zákonem", že konzervativci stejně jako klasičtí liberálové si dnes začínají tuto zákonitost uvědomovat. Mají totiž jako lidé společnou zkušenost, a tou je výchova vlastních dětí. Při výchově dětí se totiž každý pokouší aplikovat Colsonův zákon. Pokoušíme se naučit děti nahrazovat vnější kontrolu a donucování vnitřní sebe-vládou - udržovat na uzdě vnější chaos prostřednictvím vnitřní kontroly, která roste na úkor kontroly vnější, rodičovské, společenské, politické. Jinými slovy: nahrazovat policii svědomím.
Jedinou alternativou k vládě svědomí je vláda policie - nebo chaos. Upadá-li vnitřní obrana společnosti, musí narůstat ta vnější, aby zabránil chaosu. Proto demokracie, která ztratí své svědomí, se stává totalitou. Takové zjištění může být šokující, ale není žádným překvapením. Přemýšlejme o tom, vybízí svou úvahou profesor Kreeft.
Americký filosof a spisovatel Peter Kreeft je profesorem filosofie na Boston College a The King´s College v New Yorku. Česky vyšly jeho knihy Mezi nebem a peklem a Ach, ten Sokrates... Text byl publikován v KONZERVATIVNÍCH LISTECH.
K tématu:
Dvojí kulturní válka v Evropě
NEOMARXISMUS V TEORII A PRAXI – homosexualismus, pedofilie a sexuální výchova. Kulturní válka a kulturní revoluce
Frankfurtská škola – Zničí západní civilizaci kulturní marxistická revoluce?
Recenze – Patrick Buchanan: Smrt Západu