České inspirace pro evropskou politiku
Ano, dnešní Evropská unie je charakterizována strnulostí, nepružností, staromódním a podezíravým nazíráním na svět, který ji obklopuje, všemocnou byrokracií a existencí (od praktického každodenního života odtržených) politických elit. V tom se s panem Lukášem Jelínkem shoduji (Evropské inspirace pro českou politiku, LtN, 9.5. 2006).
Hospodářský růst zemí eurozóny se bídně potácí kolem nuly, zato míra nezaměstnanosti dosahuje děsivých hodnot 30.let minulého století. Zemím EU chybí odvážní političtí vůdci, kteří by měli odvahu lidi vést. Je tu však přehršel těch, kteří jsou, tak proměnlivým, veřejným míněním vlečeni.
Sociálně tržní hospodářství zplodilo neefektivní, drahý, nevýkonný ale velmi pohodlný evropský sociální model. Jeho sociální "jistoty" rozdělily práci na "důstojnou" a "podřadnou". Nenávratně tak podryly přirozenou motivaci lidí starat se o sebe a své rodiny. Evropský sociální model přinesl masivní expanzi státu do soukromí individuálních životů. Živit tento stát už stojí daňové poplatníky příliš mnoho. Mnohé firmy to pochopily a přesouvají své produkce za hranice EU.
Evropský integrační proces 50.let minulého století zmizel. Tehdejší koncept odstraňování bariér, které bránily volnému pohybu lidí, zboží, kapitálu ale také svobodnému přelévání myšlenek a nápadů, ten liberálně orientovaný koncept přirozeně podporující všestrannou konkurenci dnes v prostředí současné EU neexistuje.
Vše se harmonizuje a standardizuje. Na tom by nebylo nic zlého, pokud slaďování probíhá tam, kde to umožní svobodnější podnikání a vytvoří větší konkurenční trh.
To ale nejsou parametry dnešního procesu, který by probíhal v evropských institucích. Harmonizace a standardizace se staly nástroji ke stírání konkurenčních rozdílů. A protože jsou veškeré harmonizační směrnice produkovány nevolenými (a tedy voliči nekontrolovatelnými) byrokratickými strukturami, vzniklo prostředí plné korupce a přítelíčkování. Velké firmy, které si umějí vyšlapat cestičky k ředitelům odborů Evropské komise nebo Rady, si prostřednictvím harmonizací pojišťují vlastní monopolní postavení.
Tento popis stavu je ovšem v mnohém pro Českou republiku inspirativní. Měli bychom přestat snít o mýtickém evropském sociálním modelu a měli bychom na domácí politické scéně udělat vše, abychom se jeho destrukční pasti vyhnuli. Měli bychom si podržet nejvyšší množství našich konkurenčních výhod, nepřistoupit na daňové harmonizace a sociální koheze. A měli bychom to trpělivě, slušně ale odvážně v EU obhajovat.
Já si, na rozdíl od pana Jelínka, nemyslím, že by vhodným receptem na dramatické zaostávání Evropské unie za světem, měla být euroústava či nějaký její hybrid. Byla odmítnuta, nesnažme se ji křísit, je mrtvá.
Nepovedu v tomto textu polemiku o jejím textu, považuji to již za téma pro historiky. Podstatnější je, jak interpretovat její odmítnutí ve Francii a Nizozemí. Tato polemika nám může pomoci v hledání vhodné léčby.
Za důležité považuji, že (obrazně řečeno) Francie není Španělsko a Nizozemí není Irsko. Obě země, kde voliči výrazně návrh euroústavy odmítli, byly zakládajícími členy a motory evropské integrace. Výsledky referend v těchto zemích není možné bagatelizovat větou, že "oni ještě nepochopili význam evropské myšlenky". Jejich občané vyslali signál: vy, politikové, neřešíte naše každodenní problémy. Překrýváte je zástupnými tématy. Trápí nás nezaměstnanost, nezvládli jste imigraci a najednou po nás chcete, abychom odpověděli na otázku, kterou jsme vám nepoložili. Obáváme se dalšího rozšiřování, protože vy, politikové, jste neudělali nic, abychom v konkurenci obstáli. Jejich občané v žádném případě nevyslali signál, že si přejí text euroústavy přepsat do srozumitelnější podoby.
Domnívám se, že tak se dá interpretovat francouzské a nizozemské ne. Rakouské předsednictví ovšem téma euroústavy opět vneslo na pořad jednání. Není to dobře. Oživovat euroústavu může paradoxně vést ke zničení půdorysu, na kterém evropská integrace kdysi vyrostla. Povede k posilování démona nacionalismu, stavění plotů a budování překážek.
Funkce a pozice v Evropském parlamentu se volí formálně. Volba předsedy jakéhokoliv výboru neprobíhá na základě soutěže, tajně a za plentou do urny. Funkce jsou draftovány. Politická uskupení získávají nárok na obsazení křesel podle toho, jakého volebního výsledku dosáhly. Nárok a soutěž jsou pro demokracii dvě fundamentálně odlišné kategorie. Evropský parlament trpí nedostatkem demokracie a jí vlastních postupů.
Pokud chcete na plénu Evropského parlamentu vystoupit, musíte s týdenním předstihem o slovo požádat. Vůbec neplatí, že vám řečnický čas bude přidělen na základě žádosti. O vašem vystoupení rozhodne někdo jiný.
Zvláštní nedemokratickou libůstkou Evropského parlamentu je odhadování výsledků hlasování. Předsedající plénu, které čítá zpravidla kolem 600 přítomných dle své vůle rozhodne, zda se mu les rukou hlasujících pro zdál větší než počet těch, kteří hlasovali proti.
Posilovat roli Evropského parlamentu v podmínkách, které jsou hrou na demokracii, není rozumné. Návrh euroústavy by tak nedemokratičnost vzdáleného rozhodování posílil. Ještě více by umožnil evropské byrokratické elitě vládnout pomocí směrnic bez jakékoliv voličské kontroly. Posílil by princip nadřazenosti rozhodování.
Vyfutrovat Evropský parlament většími pravomocemi znamená oslabit pravomoci parlamentů národních. Odmítám připustit, že tento princip je v zájmu České republiky. Politická rozhodnutí musí být praktikována na nejnižších možných úrovních. Jedině tak je zachován základní fundament demokracie: kontrolovatelnost rozhodnutí i těch, kteří rozhodnutí činí.
Vím, že existují zastánci teorie (a pan Jelínek mezi ně určitě patří), že naše politická scéna je natolik pokleslá, že potřebuje moudřejší, nezávislejší, mimo politickou diskusi ležící a šarmantnější evropská rozhodnutí. Znám tyto názory, setkávám (a utkávám) se s nimi na půdě Evropského parlamentu často.Jsou založeny na naivní a romantické představě, že existuje nepolitická politika, která sleduje pouze vznešené, univerzální a všeobjímající zájmy. Vychází z názoru, že základní stavební jednotkou Evropské unie je občan a tvrdí, že stát jako suverénní obhájce zájmů svých občanů je překonán.
Jsme povinni naší historii odmítnout tuto utopickou tezi. My přece známe důsledky nadnárodního propojování bez demokratické kontroly. Je naší povinností zdůrazňovat, že základním garantem praktické (ne salónní) demokracie je národní stát. Rozhodování, které je svěřeno nad rámec národního státu, musí být učiněno dobrovolně na základě mezivládních dohod. Jistě pracnějších a složitějších, než byrokratická rozhodnutí úředníků, v jejichž rukou dnes politikové na úrovni rozhodování v Evropské unii jsou.
Silou mých praktických zkušeností s rozhodováním na půdě Evropského parlamentu musím odmítnout tvrzení, že "federalistický koncept přinese zjednodušení dnešních struktur a kompetencí". To je přesně ta věta, které jsme v Orwellově románu "1984" kdysi tolik rozuměli. Žili jsme v systému zjednodušených struktur a rozhodovacích postupů, znali jsme jejich nositele i jejich výsledky. Nechtěli jsme žít v jednoduchém světě, kde někdo jiný činil rozhodnutí za nás. Chtěli jsme plnokrevnou demokracii. Toužili jsme po vyjádření názoru volbou. Škoda, že někteří zapomínáme tak rychle.
Kdysi jsem si do svého diáře napsal poznámku Karla Havlíčka Borovského: cestujme proto, abychom viděli, co doma děláme dobře. Je to sebevědomá věta. Vzbuďme v sobě víc havlíčkovského sebevědomí. My přece máme co Evropské unii nabídnout: přinejmenším vlastní drastickou a komplikovanou historickou zkušenost.
www.eu.ods.cz