Roztříštěnost pravice. Doufejme, že se najdou charismatičtí vůdci
Milé dámy, vážení pánové,
zamýšlíme-li se dnes nad jistou fragmentárností pravice jako slabostí a vadou, měli bychom vědět, že je zcela zákonitá: vychází jak z neřešitelných ideových příčin pravicového liberalismu, tak ze samé podstaty všeobecné univerzální demokracie, sekularismu a dlouholetého působení zabezpečovacího státu na společnost, nemluvě o nešťastném vlivu evropské kontinentální chiliastické (utopické) tradice.
Když se podíváme vágně řečeno na dnešní levici a pravici, vidíme, že se politický prostor mezi oběma zúžil na minimální více méně materiální spor. Levice už dávno nepovažuje za nutné, aby stát vlastnil a podnikal; poslední znárodňování v Evropě doznívalo na začátku 80. let, ba nehodlá ani nějak výrazně regulovat (plánovat rozvoj) hospodářství, spíše se dá říct, že je dusí byrokracií nejrůznějších kontrolních nařízení, fiskálních, bezpečnostních, hygienických, genderových a kdoví ještě jakých. Pravice už dávno uznala levicí přehnaně vysoko nastavený limit sociálního státu a neméně než ona podléhá nákladné hysterii z pandemií, epidemií, terorismu, globálního oteplování či dokonce omezování svobody ve jménu nejrůznější ochrany před kuřáky, obezitou a kdoví čím ještě. Uznáním německého levicového modelu tzv. sociálně tržní ekonomiky a neochotou/neschopností zbavit se posledních státních podniků a stále ještě monumentálních státních zakázek se roztržka mezi levicí a pravicí (ještě před nedávnou dluhovou krizí sociálního státu) soustředila na minimální hádku o výšku daní a na co mají být určeny.
Není to jen proto, že se nedá nic dělat, že si lidé zvykli, je to i proto, že stejně jako levice, je i pravice v zájmu o individuální rozvoj jedince a společnost naprosto liberální a když jsou liberální všichni, působí strany klasického liberalismu poněkud absurdně. V Evropě totiž opět, po dávném pádu francouzských Jakobínů zvítězil extrémní osvícenský lidsko-právní individualismus univerzálního světobčana nadřazeného jakékoli partikulární tradici, (náboženské, třídní, společenské), popírající každý kolektivismus společnosti a státu. Jednoduše řečeno, místo stratifikované společnosti, stojí tu osamělý jedinec proti všemocnému zbytnělému a ochranářskému státu, tak jak si to představovala francouzská revoluce.
V čistém modelu zmaterializované společnosti by liberální pravice nikdy nemohla získat vládu. Dvě třetiny průměrně a podprůměrně vydělávajících lidí by volily strany, které budou té bohatší třetině brát a v zájmu společenské solidarity rozdávat. Mimochodem to je také příčinou naprosté nereformovatelnosti všeobecně solidárního zdravotnictví a školství. Vysvětlit těmhle lidem, že výdaje státu nad určitou míru všechny poškozují a dokonce ochuzují právě jejich většinu bez krizové situace nelze. A proto tenhle nešťastný princip funguje. Ani pravicové většinou koaliční vlády nedokázaly od poválečného vývoje rozpínavost sociálního státu zastavit a nedůvěru voličů dokázaly překonat jen sliby, že tak nikdy neučiní, a mohly stejně nakonec vyhrát pouze za podpory voličů, kteří je volí z konzervativních důvodů.
Tím se dostáváme k třetímu velmi oslabenému proudu evropské tradice, který nikde v Evropě neprosadil samostatnou politickou formaci, navzdory tomu, že má významné bohužel však povětšinou anglosaské filosofy (Burke, T. S. Elliot, Oakeshot, Kirk, Nisbet, Scruton) a dokonce ještě figuruje v názvu anglické strany, tedy ke konzervatismu a historickému tradicionalismu. Přestože se většina pravicových liberálů považuje za liberálně konzervativní a většina konzervativců za konzervativně liberální, a to nejen z taktických důvodů, mezi liberalismem a konzervatismem zeje hluboká metafyzická propast. Liberalismus v čisté podobě je abstraktní ideologie absolutní nadřazenosti individua a společnost není nic než součet autonomních jedinců, stát pak jen nutné zlo organizovaného násilí a musí být tudíž minimální, snad aby (zcela nelogicky) přece jen zabránil anarchii. Konzervatismus se nepovažuje za ideologii a vždy bude existovat tolik konzervativních nunací, kolik předsudků a interpretací historie lze mezi lidmi najít. Je totiž nejen dílem lidské přirozenosti (zdravého rozumu) ale i specifických konkrétních dějin a lásky k tradici vlastního domova. Je univerzální jen zpoloviny. Trvá s Aristotelem na tom, že je společnost jedinci nadřazena, protože bez ní sám nemůže existovat, stát je teritoriální persona legale, má-li však být vnitřně svobodná, musí být hranice svobody omezeny vysokou dominantní kulturou lidské důstojnosti (chcete-li nesmrtelné duše), která přesahuje stát, a chráněny nízkou kulturou velmi obecného zákona, tvrdého postihu a pořádku. Aniž by propadal sociálnímu inženýrství, měl by konzervativní stát být normativní a chránit svou autoritou nejlepší zděděné tradice společenství a židovsko - křesťanskou morálku své civilizace. Bez výchovy k tradici a ctnostem se žádná společnost dlouhodobě neudrží.
Konzervatismus je tedy zrcadlovým opakem levicového liberalismu, vychází z daného řádu (a institucí) a co největší možné svobody podnikání, která předpokládá minimální náklady na chod státu. Celá dnešní nepochopitelná legislativní smršť stále reformující reformy je absurdní. Většinou by stačil tvrdý postih.
Stejně se vymezuje vůči pravicovému liberalismu, trvá na kolektivní normativní neredukovatelné autonomii tradice, státu, národa, obce, církve, školy, veřejné etikety a rodiny. Souhlasí s ním ovšem v objevu laissez faire, čili svobodného trhu. Konzervatismus tedy požaduje minimální sociální stát a maximálně normativní ochranu společného kulturního dědictví.
V dnešní době nadvlády revolučního unijního universalismu, který už natolik rozložil stát, národ, školu i dům ve jménu liberté, egalité, freundschaft, jak zněl prastarý vtip, nemá konzervatismus v atomizované a sekularizované společnosti šanci. Protože však stejně jako centrální plánování bolševiků rozkládá unie hospodářství a ohrožuje multikulturalismem i nekontrolovaným přistěhovalectvím svobodu většinové společnosti, bude zřejmě politickou odpovědí opět (tak jako v roce 1848 v Evropě a 1861 v Americe) nacionální liberalismus. Obě jak známo skončily válkou…
Doufejme, že se najdou charismatičtí vůdci, kteří dokáží rozkolísanou Evropu opět zachránit. Budou muset být zřejmě v rámci možného značně konzervativní.
Alexander Tomský
Referát byl přednesen v rámci diskusního večera pořádaného Akcí D.O.S.T. nazvaného „Hovory na pravici“, který se uskutečnil v Praze dne 6. června.
Alexander Tomský je signatářem Manifestu D.O.S.T.
Čtěte také: