EUrabia-budování euroarabského kalifátu
Proč v zakládacích dokumentech EU není ani zmínka o tom, že jejím základem je židovsko-křesťanská civilizace, jak jim vytýkají věřící v nových členských zemích? Z téhož důvodu, proč staré státy EU až na pár výjimek nedovolily občanům nových členských zemí stěhovat se tam za prací. Na odpověď se budete muset hodně hluboko nadechnout.
Aby neurazili a nerozzlobili Araby.
Co že mají Arabové co zakazovat nebo přikazovat svrchovaným svobodným Evropanům? Prakticky všechno – už od roku 1973. Šéfové EU už přes třicet let řídí EU k plnění arabských zájmů. Bez vědomí evropských občanů, k nimž se tyto informace teprve teď pomalu dostávají díky brilantně dokumentované studii švýcarské historičky egyptského původu jménem Bat Ye’or. Její titul „Eurabia“ se už sice stal běžně používaným termínem pro postupující islamizaci Evropy. Ale její kniha, vydaná v roce 2005 s podtitulkem „Evropsko-arabská osa“, Eurabii popisuje jako již pevně zakořeněnou a dobře fungující realitu, jejíž pilné instituce, placené z daní nic netušících evropských poplatníků, systematicky přetvářejí Evropu na součást středomořského arabsko-evropského islámského kalifátu. Jeho vnitřní politikou je kulturní a etnická islamizace Evropy, jeho zahraniční politikou je nový mocenský blok proti USA a Izraeli. To vše výměnou za výhody v obchodě s arabskými státy a nepřerušené dodávky ropy po ropné krizi 1973.
Oficiální název instituce provádějící politickou, ekonomickou, kulturní, vzdělávací a etnickou islamizaci Evropy je „Euro-arabský dialog“ (EAD) a jejími zakladateli byly tehdejší EHS a Arabská liga (AL). Má hlavní úřad v Paříži a zaměstnává několik stovek úředníků, včetně vysokých politických činitelů. Fungují ve třech výborech: Všeobecný, Pracovní a Koordinační. Předsedají jim společně činitelé EU a AL a pracují v ní vysocí odborníci na ekonomiku, business, ropu, politiku, kulturu, vzdělání a média. Jejím pracovním zadáním je evropsko arabská symbióza.
Na zakládací schůzi EAD v Paříži 31. června 1974 byla ze všech členských států EHS vytvořena „Evropská parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci“, která v září téhož roku na konferenci v Damašku přijala od Arabské ligy pro svou zahraniční politiku tyto podmínky:
Bezpodmínečné stažení Izraele do hranic příměří z roku 1949. Arabská svrchovanost nad starým městem Jeruzalémem. Účast OOP a Arafata na všech jednáních. Tlak na USA, aby se distancovaly od Izraele a sjednotily svou politiku se zájmy arabských států. Naprosté a bezvýjimečné plnění těchto bodů jako podmínka arabské ekonomické spolupráce s Evropou.
To pro začátek. Jako odnož EAD se pak vytvořila „Parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci“ (PAEAC) sdružující na dvě stovky západoevropských parlamentních poslanců. Ta vytvořila základ pro společnou celoevropskou proarabskou zahraniční politiku jako protiváhu k moci USA. Během let 1974 a 1975 PAEAC a EAD vypracovaly své základní principy:
V politice, kultuře a ideologii: Uznání „historického příspěvku arabské kultury k rozvoji Evropy“ a příspěvku, který evropské země stále ještě „mohou očekávat od arabské kultury, především v oblasti lidských hodnot“. Potřeba vytvářet „ přívětivější prostředí pro arabské přistěhovalce šířením arabské kultury a islámského náboženství v Evropě“. Povinnost evropských vlád „přistupovat ke kulturní složce euro-arabského dialogu v konstruktivním duchu a věnovat největší prioritu šíření arabské kultury v Evropě“. Odsouzení „sionistických tendencí nahrazovat v palestinských územích arabskou kulturu kulturou židovskou a tím zbavovat palestinský lid jeho národní identity.“ Povzbuzování mediálních a vzdělávacích pracovníků k „zlepšování veřejného mínění o arabském světě“.
V ekonomice: Vytváření „základních podmínek pro rozvoj arabského světa jako celku a zúžení technologické mezery, která odděluje arabské země od evropských“. Spolupráce v „jaderné technologii, financích, podnikání, vědeckém výzkumu, technologickém rozvoji, technickém a profesním výcviku, jaderné energii, plánování a stavbě měst a infrastruktur, industrializaci, dopravě, urbanizaci, zdravotnictví, školství, telekomunikacích a turismu“.
Samotné slovo Eurabia se objevilo poprvé jako název publikace propagující činnost EAD a jejích přidružených institucí. Ta zdůrazňovala „povinnost Evropanů chápat politické i ekonomické zájmy arabského světa“ a potřebu vytvářet „názorové klima příznivé Arabům“. A upozorňovala Evropany, že chtějí-li skutečně spolupracovat s arabským světem, „musí potvrzovat svoji důvěru v euro-arabské přátelství a úctu k tisíciletému příspěvku arabského světa k světové civilizaci“.
Tak se ekonomicky, politicky, kulturně a postupně i demograficky Evropa svázala s arabským světem smlouvami, institucemi a aktivitami, které z ní udělaly nástroj arabské politiky a propagace islámu, antiamerikanismu a antisemitismu. Spolupracuje na ní již tři desetiletí čile většina médiálních, kulturních a vzdělávacích institucí. O tom, jak úspěšně se jí daří přetvářet mysl Evropanů, svědčil v roce 2004 průzkum, v němž 60% označilo USA a Izrael za největší zdroje válečných konfliktů v celém světě.
Ochotně se na ní podílejí i některé křesťanské instituce vytvářením nové teologie zvané replacement theology. „Nahrazovacím“ prvkem v této theologii je odstraňování židovského prvku a společných židovsko-křesťanských hodnot. Ono to křesťanství, víte, nevzniklo z judaismu, nýbrž z islámu, jehož je jen pochybeným výkladem a do něhož se musí vrátit. Praotec Hebrejů Abrahám byl ve skutečnosti islámský prorok Ibrahim. Osvoboditel hebrejských otroků Mojžíš byl ve skutečnosti islámský prorok Musa. A křesťanský syn Boží Ježíš byl islámský prorok Isa, kterého perzekvovala jakási banda zvaná Židé, „potomci opic a prasat“. Tak dějiny monotheistického náboženství učí islám a tak se jim pomalu začíná učit Evropa.
A zde máte odpověď, proč nebylo možné – po bezmála dvaceti letech EAD – do dokumentů EU začlenit zmínku o civilizaci, která nikdy neexistovala.
Pro odpověď na tu druhou otázku si zalistujeme v projevu, který 13. října 2003 v Káhyře pronesl tehdejší prezident Evropské komise Romano Prodi o své vizi „euro-středomořské“ oblasti budované na základě „politiky přibližování“. A ve zprávě pro tuto příležitost na Prodiho příkaz vypracované pod názvem „Dialog mezi národy a kulturami euro-středomořské oblasti“.
Prodi v nich arabské partnery ujišťuje, že „rozšíření EU je velká příležitost, nikoli ohrožení.“ Že proarabská politika EU bude za své rozšíření na východ Arabské partnery kompenzovat. Že arabským partnerům poskytne stejný status jako svým novým členům. Že devět z patnácti členských států EU zamezí východním Evropanům přístup k pracovním příležitostem, aby mohly plnit své závazky ke svým „jižním partnerům“. A že islámské země budou mít nadále „přistěhovaleckou prioritu na další dvě či tři desetiletí“.
Proto dodnes nemůžete pracovat ve Francii, Itálii nebo Německu.
A budete-li si v Prodiho geniálním dokumentu listovat dál, najdete tam ještě toto:
„Nové členské státy EU by se samy mohly otevřít jižní muslimské imigraci.“
A k tomu prognózu, že muslimská imigrace do nových členských států a početní nárůst muslimů v Evropě „bude mít pozitivní účinky na vyhlídky pro imigraci a na postavení islámu v Evropě. Ukáží, že vznikl evropský islám, který rozptýlí představy o rozsáhlé islamizaci Evropy.“
Co že na tom všem Evropa získává a za jakou cenu?
Stručně by se to dalo shrnout takto: EAD a její přidružené instituce vytvořily některým Evropanům v arabském světě obrovský kšeft. Výměnou za to mu odevzdali duši, loajalitu a úslužnost celé Evropy, aniž by si od ní k tomu vyžádali svolení. Pravda, někteří z nich jistě chvilku upřímně doufali, že vliv bude vzájemný. Totiž že snad se od nich při tom muslimové naučí tolerovat alespoň něco z evropské demokracie, evropské kultury a jejích židovsko-křesťanských kořenů.
Jenže se stal pravý opak. A zatímco předtím muslimové Evropu nenáviděli jako povýšenou, dnes jí pohrdají jako méněcennou.
Vyšlo v týdeníku Euro