Prokletí moderních neomarxistických „-ismů“
Marek Loužek se před nějakým časem v časopise 51 pro zamyslel článkem s názvem „Feminismus : výhra, či prokletí?“ nad tímto fenoménem a zevrubně popsal jeho genezi a význam pro dnešek. Autor se ve zmíněném článku především zamýšlí nad otázkami, zda jsou ženy opravdu diskriminovány, jak se feminismus projevuje coby ideologie a také nad tím, co přináší tzv. „genderová politika“. V článku je naprosto perfektně popsána geneze feminismu, kdy se z původního hnutí za odstranění deficitu občanských a lidských práv určité skupiny lidí (v tomto případě žen) stala dnes politická ideologie, která pokračuje ve stejné činnosti jako dříve, avšak boj za „rovnost“ byl již jaksi zprofanován a stává se z něj snaha nikoli kdysi diskriminovanou skupinu zrovnoprávnit s ostatními, ale naopak dát jí nějaká privilegia, kterými se ona de facto pak může stát onou „uzurpující většinou“.
To je ono jádro problému dnešních moderních a módních –ismů a podobně. Ať se již jedná o feminismus, multikulturalismus, či fenomén tzv. politické korektnosti a „affirmative action“, všechny tyto fenomény a jevy překonaly stádium určitého katalyzátoru přechodu společnosti do jiného stadia a přešly do frontálního útoku na ni samotnou. Feministické hnutí vzniklo jako odpověď na diskriminaci žen. Přišlo s požadavkem zrovnoprávnění žen s muži. Tohoto cíle dosáhlo. A je to dobře. Ženy mají právo volit, vymanily se ze staletého zvyku, kdy jejich hlavní poslání spočívalo v pověstných německých „třech K“ (Kinder, Küche…) a mnoho dalších věcí. Co však například ale hlásá feminismus dnes? Už to není o zrovnoprávnění, neboť k tomu přece již došlo. Dnešní feministky například přišly s nápadem tzv. zipových kandidátek, kdy by každá strana musela povinně postavit kandidátku tak, aby na sudém (či lichém) místě byla vždy žena. To již ale přece je nikoli úsilí o zrovnoprávnění, ale normální pokus o diskriminaci. Pokud má určitá politická strana vyšší procento schopných mužů než žen, tak na kandidátce prostě bude více mužů. Pokud bude více schopných žen pro danou stranu než mužů, tak tam bude někdy třeba převaha žen, ale snažit se udělat nějaké kvóty, které uvažují a priori určitý distinktivní znak a ne schopnosti a zkušenosti dané osoby, je diskriminace. Byť naruby.
Dále se s jevem tzv. diskriminace naruby setkáváme u fenoménu tzv. multikulturalismu. Vezměme nejprve v úvahu ono slovo multikulturalismus. Znamená výraz pro jev, kdy na daném území žije rozmanitá směsice kultur, ve které jsou ty příchozí tolerovány většinovou, za předpokladu, že ona příchozí je ochotna se přizpůsobit a asimilovat. Z multikulturalismu se však rázem během několika let stala ideologie, která obrátila naruby ideu z hlediska národů a ras přirozené pluralitní společnosti a místo ní začala uměle podporovat masivní a nekontrolovatelnou imigraci. Taktéž obrátila naruby její podstatu, takže nikoli příchozí jsou nuceni za odměnu (rozuměj žít na území daného státu) přijmout hodnoty společnosti, ve které chtějí žít, ale naopak ona majoritní společnost je nucena se přizpůsobovat příchozím kulturám. Pro příklad zavedení práva š´aria v Kanadě, programy tzv. již zmíněné „affirmative action“, granty pro imigrantské kulturní spolky (které jsou často ve spojení s různými extremistickými organizacemi), či stavění mešit v evropských městech.
Čili na těchto příkladech si můžeme všimnout, jak zprvu ušlechtilé myšlenky byly zprofanovány a jejich význam otočen o 180 stupňů. Stejně jako feminismus přešel ze stadia boje za zrovnoprávnění ženy do snahy o privilegování žen, stejně tak jako boj za stejná práva bez ohledu na barvu pleti přešel do formy tzv. pozitivní diskriminace, kdy je zde patrná snaha dříve perzekuované dnes naopak privilegovat, tak naprosto stejně byla zprofanována idea o pluralitní společnosti do politické ideologie umělého multikulturalismu.
Tyto mnou zmíněné –ismy jsou de facto jen ekvivalenty marxismu. Zkuste si poslechnout rétoriku dnešních feministek, či multikulturalistů a za výrazy „gender“ či „multikulturní“, nebo „pestrá“ společnost dosadit slovo „třída“ – to je typický Marx. A poslechneme-li si názory mnohých fanatických multikulturalistů, jsou plni citací neomarxistických filosofů – Marcuse, Adorna, či Fromma. Václav Klaus ne náhodou jednou nazval multikulturalismus „módním levicovým zlem“. Význam a nebezpečí těchto módních –ismů, jak se dá očekávat, bude v budoucnu stoupat. Jsou ve své podstatě novou hrozbou pro svobodu a demokracii (často jsou největšími bojovníky za ně mnohé nátlakové NGO organizace). Ve svém zájmu by se pravicoví voliči, aktivisté a politici vyznávající tradiční konzervativně-liberální hodnoty měli v budoucnu zaměřit na jejich sledování a obranu proti nim.