Největší chyba dnešního konvenčního politického myšlení je bezmyšlenkovité zastaralé dělení politiky na levici a pravici.

Těm, kdo už to nějakou dobu tuší, to s definitivní platností potvrzuje britský novinář Peter Hitchens, na něhož můžeme stoprocentně spoléhat, že co napíše, to skýtá hodně námětů k přemýšlení. V jedné ze svých novějších politických knížek „The Broken Compass“ hned v podtitulku „Jak britská politika ztratila cestu“ sice hned na začátku sděluje, že kniha se týká současné Británie, ale jeho objasnění dnešního politického zmatení se vztahují na celou Evropu. Politický kompas jsme ztratili všichni. Dělení na levici a pravici (vysvětluje Hitchens) stále ještě stojí na „symbolech, které byly už dávno mrtvé a udržovaly se před rozkladem jen zmrazením ve studené válce“. A klasickými protiklady jako kapitál versus pracující, státní kontrola versus svobodné podnikání, demokracii versus komunismus.

Tato stará klišé se rozsypala a dnes se v politickém spektru těžko orientujeme, kdo je komu oponentem a kdo s kým kolaboruje, otevřeně nebo v zákulisí. Celý Západ se posouvá k myšlení, v němž se konzervativní strany proměnily v jakousi mírnější levici a ztratily napojení na tradiční konzervatismus Edmunda Burkea. Domnívají se, že tím směrem se posunulo i voličstvo, jemuž se musí přizpůsobit, chtějí-li ještě kdy zavládnout.

Zatímco se pravice prakticky posunula do leva, levice se naučila znamenitě předstírat posun do prava. Objevila, že místo znárodňování podniků se víc vyplatí je svázat regulacemi a oloupit vysokými daněmi a ponechat je v iluzích, že podnikají svobodně. Vytvořila proti nim přezaměstnanost ve veřejném sektoru, aby si rozšířila svoji voličskou základnu. Ve školství prosadila (a zde Hitchens míní konkrétně New Labour) egalitářství na nejnižší intelektuální úrovni. Oslabila národní svrchovanost, zmrzačila instituci rodiny. Křesťanské hodnoty a úctu k vzdělanosti vyhnala z veřejného života.

Ze všech částí politického spektra vzešla nová třída byrokratů, kteří si pomáhají udržet moc omezováním občanských svobod a posilováním státní moci. Osvědčenou metodou je vymýšlení strašáků, před nimiž nás musí chránit: zločinnost, terorismus, klimatické změny, závadné potraviny, pedofilové, cokoli se hodí. A vymýšlet na to nové zákony, jimiž si chrání svoji moc před naší svobodou.

Politici celého spektra se přestali zajímat o politiku a nechali se uchvátit politickou kariérou a finančními výhodami. Tím se zamlžily politické hranice a rozdíly. V zásadních věcech a principech se politika všech parlamentních stran stala stejná. Všechny se zapojily do denunciace veškerých projevů politické pravicovosti hanlivými přezdívkami „krajně-pravicový, xenofobní a nacionalistický“.

Tím se dovršil dlouholetý program labouristické strany, jak (cituje Hitchens) jej poprvé vyhlásil hned po druhé světové válce na stranickém sjezdu Aneurin Bevan: „Nepostačí nám jen získat parlamentní většinu. Chceme dosáhnout kompletní politické likvidace konzervatismu.“

Hitchens identifikuje, jak v různých parlamentních obdobích labouristické vlády nastolily postupně: sociální stát a státní zdravotnictví, kulturní a morální revoluci, degradaci vzdělání, politizaci státní správy, rozšíření veřejného sektoru a demontáž jednotné Británie.

Jejich zavedením parlament přestal být kolbištěm protichůdných zájmů veřejnosti a stal se schvalovacím mechanismem zájmů politické třídy. Ta se stala permanentní „středovou“ vládou, v níž se střídají jen osoby, ne už politické ideje a záměry. Dělítko mezi levicí a pravicí odešlo z politiky a nachází se mimo její rámec, kde ještě může probíhat svobodná a racionální debata nejen o symptomech, nýbrž i o principech a o příčinách dnešního stavu. To skutečné dělítko (navrhuje Hitchens) je „mezi utopickým reformátorstvím a antiutopickým konzervatismem“.

Zmatení hodnot a smyslu levice (kdysi jednoznačně zastánce svobody a rovnoprávnosti) se dnes nejabsurdněji projevuje tím, jak podporuje všechno protizápadní, i když je to sebekrutější totalita: Muslimy proti Srbsku, Palestince proti Izraeli, islám na úkor křesťanství. Nejabsurdnější je, jak prosazuje práva homosexuálů a zároveň totalitní islám, který homosexuály vraždí. Jako pštros s hlavou v písku odmítá brát na vědomí, že to jednou musí dojít do situace, kdy se bude muset rozhodovat, zda jedno či druhé. Radikální levicové feministky (které by byly v islámské tyranii první na ráně) se snaží obhajovat islámské oblékání jako osvobozující ženu od sexuálního soutěžení, přehlížejí islámské násilí na ženách, nucená manželství a podřízenost ženy v zákonech šarijá.

„Konvenční levičák,“ píše Hitchens, „je neodolatelně vtahován do obrany nebo obhajování islámu, neboť je to nepřítel britské monokultury a významné náboženství početné etnické skupiny. Dokonce jej chválí, jak je nerasistický a omlouvá jeho vrozený antisemitismus jako pouhý projev antisionismu, který s ním sdílí.“

„Levice je po kolena zabořená do těchto paradoxů“, protože po skočení studené války, zavření těžkého průmyslu a úspěšného nastolení sociálního státu „potřebuje nové masy, které by jí nahradily proletariát a ochotně a bezmyšlenkovitě přijímá muslimy jako náhražku.“

Politický konzervatismus se nechal levicí porazit, protože se většinou raději zabýval praktickými věcmi, než myšlenkami a ideály. Postoupil jí politické bitevní pole ne proto, že by se nechal přesvědčit jejími argumenty, ale protože byl příliš slabý, než aby jim ještě oponoval. Současné dělení na levici a pravici ponechává konzervativce v pasti frakcí, které stále artikulují bezmyšlenkovité předsudky, zaznamenává Hitchens a nabízí, i když skepticky, ještě jakž takž možné řešení:

„Má-li konzervatismus vůbec přežít,“ nabízí Hitchens řešení, „bude muset změnit svoje zvyky.“ A to znamená znovu hledat ty principy, z nichž vznikl, srozumitelně je formulovat, vysvětlovat a hájit. Nejde-li to už uvnitř zavedených politických struktur, musí to začít mimo ně.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz