Nástup thatcherismu v Británii
Ve Velké Británii se, podobně jako jinde v Evropě, vzedmula po druhé světové válce silná levicová vlna. Socialisté tvrdili, že když můžou státní zásahy fungovat ve válečné ekonomice, mohou ji stimulovat i v době míru. Poté, co Winston Churchill prohrál v roce 1945 volby a nastoupila nová labouristická vláda Clementa Atleeho, začalo rozsáhlé znárodňování, jemuž padla za oběť tzv. strategická odvětví, jako např. uhelné doly, civilní letectví, doprava, hutní průmysl atd. Dále pak enormně vzrostla moc odborů, které měly úzké napojení na labouristy. Cílem všech těchto opatření bylo budování státu blahobytu, který se měl i za cenu státních intervencí do ekonomiky, vysokých státních výdajů a zvyšování inflace pokoušet o politiku plné zaměstnanosti.
Po prohře labouristů ve volbách v roce 1951 se stal premiérem opět Winston Churchill. Avšak Churchill, ani další konzervativní premiéři po něm (A. Eden, H. MacMillan, A. Douglas-Home) nenastartovali téměř žádné výraznější ekonomické reformy, protože se s labouristy shodovali kvůli nebezpečí ztráty popularity u voličů na politice plné zaměstnanosti a při pokusech o privatizaci znárodněných podniků navíc dosti naráželi na tuhý odpor odborů. Až do nástupu Margaret Thatcherové do Downing street čísla 10 praktikovaly tedy vlády labouristů i konzervativců tzv. politiku konsensu, která zachovávala základní pilíře státu blahobytu.
Po období vlády labouristy Harolda Wilsona (1964-1970) se chopil vládní odpovědnosti nový konzervativní kabinet Edwarda Heathe, který si dal za úkol šetřit ve veřejných výdajích. V této vládě působila jako ministryně školství i Margaret Thatcherová. Již tehdy vzbudila nevoli médií v tzv. mléčné aféře, když si dovolila tu „nehumánní“ věc, že odstranila ze systému veřejných služeb bezplatné mléčné svačiny pro děti od sedmi do jedenácti let. Heathova vláda i přes upřímné počáteční snahy o reformy opět ztroskotala na rudých útesech odborů, když ustoupila požadavkům horníků na zvýšení mezd.
Volby v roce 1974 posléze vyhráli labouristé. Mezitím se v Konzervativní straně začalo formovat proreformní křídlo kolem think-tanku Centre for Policy Studies, jehož předsedkyní se stala s podporou Keithe Josepha Margaret Thatcherová. Kvůli odchodu do opozičních lavic se navíc konala volba nového lídra, v níž byla Thatcherová v jistém smyslu překvapivě zvolena do čela strany.
Ve Spojeném království v této době probíhala silná ekonomická krize, která byla navíc posílena ropnými šoky zapříčiněnými skokovým nárůstem cen ropy. Inflace se začala vymykat kontrole a tak dokonce i labouristická Callaghanova vláda přistoupila k rozsáhlým škrtům ve výdajích. Vyvrcholením hospodářských a sociálních problémů se stala tzv. „Zima nespokojenosti“ na přelomu roku 1978/1979, kdy byla Británie doslova ochromena vlnou stávek v řadě odvětví. Ulice byly přeplněné odpadky, hrobníci odmítali pohřbívat zesnulé. „Stávkokazové“ byli fyzicky napadáni rudými odboráři a když se novináři zeptali jednoho odboráře, proč zaměstnanci nemocnice odmítají přijímat pacienty, tak odvětil, že pokud tito lidé zemřou, bude to důsledkem prudkého ochladnutí vztahu veřejnosti ke stávkujícím. V legendárním seriálu Jistě, pane ministře je zosobněn tento radikál v postavě odborářského předáka Billyho Frasera.
Jako výsměch všem poddaným Jejího Veličenstva pak vyznělo prohlášení ministerského předsedy Callaghana, který odpočatý a opálený po návratu ze summitu na tropickém Guadeloupu prohlásil, že se o žádnou krizi nejedná. Thatcherová potom lídra labouristů ostře napadla za to, že v Británii již nevládne vláda odpovědná demokraticky zvolenému parlamentu, ale odbory jako nevládní organizace bez jakékoli legitimity, kterou by jí dali voliči. Kvůli všeobecné nespokojenosti veřejnosti odbory paradoxně položily labouristickou vládu.
Za této situace byly tedy volby logicky na pořadu dne. Thatcherová vyrukovala do volebního klání s postojem výrazného snížení role odborů a státu v ekonomice. Konzervativci získali v květnových volbách v Dolní sněmovně 339 poslanců z 650. Thatcherovou čekal nelehký úkol vrátit Británii prosperitu, navíc o to těžší, že neměla bezvýhradnou podporu celé Konzervativní strany. V partaji se totiž začala formovat dvě křídla: zastánci liberalizačních reforem získali přezdívku „suší“ a heathovská opozice klonící se spíše k politice konsensu byla pojmenována jako „mokří“. Nicméně Thatcherová zaskočila všechny své oponenty tím, s jako vervou se pustila do svého díla. Jejími prioritami byla stabilizace ekonomiky, kontrola inflace, snížení daní, vláda práva a pořádku namísto rebelie odborů, privatizace a v neposlední řadě obnovení tradiční protestantské etiky kapitalismu a pracovitosti. Začínala nová éra thatcherismu a konzervativní revoluce.
Lukáš Petřík
Šéfredaktor EUportal.cz
vyšlo v 51 pro č. 6/2006