Proč Ron Paul neuspěje
Každý, kdo se zajímá o americkou politickou scénu a využívá k tomuto svému interesu internetového prostředí, si toho musel již před několika lety všimnout. Republikánský kongresman z Texasu, libertarián Ronald „Ron“ Paul se stal bezmála hrdinou internetových průzkumů a hlasování. V jednom z nich dokonce kdysi obdržel fantastických 62, 5 procent, což byl výsledek, který mu měl zaručit republikánskou nominaci na prezidenta.
Server youtube.com se jen hemží krátkými filmy soukromých uživatelů, jejichž společným motivem je „Ron Paul revolution“ či „Hope for America“. Rovněž televizní hlasování během debat republikánských kandidátů v roce 2008 stavělo Paula mezi vážné kandidáty na zisk prezidentské nominace GOP.
Výsledek primárek zapůsobil na Paulovy příznivce jako studená sprcha – Ron Paul obdržel 1,6 % republikánských hlasů, přičemž nevyhrál v žádném státě, ani v domovském Texasu, kde se coby kongresman dlouhodobě těší velké podpoře. Neokonzervativního favorita Johna McCaina tak částečně ohrozil pouze jižanský sociální konzervativec Mike Huckabee z Arkansasu.
Ron Paul se z porážky oklepal a v současné době se opět uchází o republikánskou nominaci pro rok 2012.
Paulovi sympatizanti okamžitě obvinili z mdlého výsledku svého favorita nepřízeň médií a velkých korporací, které se měly soustředit na jeho neúspěch. Tyto teze jsou ovšem spíše směsicí frustrace, zklamání a podezřívavoti. Jistě, Paul nebyl zrovna miláčkem médií, ani bankéřů z FEDu, nicméně pravé příčiny jsou poněkud jinde.
Upřímně řečeno, Paulův výsledek jsem v podstatě očekával a jsem přesvědčen, že výraznějšího úspěchu v primárkách nedosáhne ani nyní.
Ron Paul totiž není Barry Goldwater, který zázračně vybojoval nominaci roku 1964, ani Pat Buchanan, jenž sice v letech 1992 a 1996 republikánskou nominaci nezískal, nicméně pokaždé skončil druhý, sesbíral 21 a 24 procent republikánských hlasů a vyhrál alespoň ve čtyřech státech.
O neotřesitelném Ronaldu Reaganovi nemluvě.
Paul byl z hlediska výsledků takřka neviditelný.
Nepřízeň médií a velkého byznysu jako hlavní důvod neobstojí. Goldwater ani Buchanan rovněž nepožívali nějaké zvláštní milosti ze strany médií a bank (protikandidátem Goldwatera byl mediálně vlivný Nelson Rockefeller), přesto do primárek vážně promluvili.
Kde jsou ony příčiny Paulova hubeného výsledku, jakož i rozporu mezi opravdovou realitou a realitou internetového světa ?
Paul je především na americkou politickou scénu příliš libertariánský. To není žádným tajemstvím. V současnosti ztělesňuje nejvýznamnější postavu libertariánského křídla republikánské strany, krátce působil dokonce v samotné libertariánské straně, marginální formaci na americkém politickém kolbišti.
V některých věcech se Paul sice od klasických libertariánů odlišuje – odmítá kupříkladu masovou imigraci do USA nebo udělování občanství ilegálním přistěhovalcům (proto bývá někdy označován za „paleolibertariána“), nicméně jeho silné libertariánské přesvědčení je naprosto určující a nezpochybnitelné.
Díky pohledu na imigraci, znovuzavedení zlatého standartu, suverenitu USA, postoj k nadnárodním organizacím, daním a otázce držení zbraní sice Paul v roce 2008 překvapivě získal účelovou podporu paleokonzervativce Pata Buchanana, avšak k zamýšlenému vzniku jakesi volební „Koalice Rona Paula“ nedošlo.
Částečně proto, že Buchananova podpora nebyla exkluzivní. Starý tvrdošíjný patriot se totiž pochvalně vyjádřil rovněž o kandidatuře Mika Huckabeeho a Toma Tancreda, konzervativců, kteří jsou Buchananovým sympatizantům blíže než Paul.
Zásadním kamenem úrazu se stala Paulova neschopnost oslovit stěžejní voličský segment republikánské strany, takzvanou bílou střední třídu. A bez její výrazné podpory nemůže žádný republikánský kandidát ani pomýšlet na úspěch.
Středostavovští Američané zkrátka nemohli překousnout Paulův libertarianismus. Republikánský kandidát, který hlásá legalizaci marihuany a dekriminalizaci veškerých drog, staví se poměrně vlažně k „morálně kulturním otázkám“, nebo odmítá trest smrti i zákon „třikrát a dost“, nemůže v pestré konkurenci pravicových soupeřů výrazně uspět. Zvláště pak na Jihu a Středozápadě, kde se nacházejí hlavní bašty republikánských voličů.
Středostavovští konzervativci nepohlížejí na Paula neřátelsky - naopak jej v mnoha směrech považují za spojence - avšak nejsou jím osloveni natolik, aby pro něj hlasovali.
V tomto směru Paulovi uškodila taktéž jeho aktivita z října 2008, kdy inicioval „Dohodu třetích stran“ (kooperační projekt malých politických subjektů USA), v jejímž rámci se výrazně prosazovala levicově liberální Strana zelených pod vedením „potížisty“ Ralpha Nadera.
A tak můžeme opět očekávat, že přednost dostanou konzervativnější kandidáti.
Jestli v nějakém voličském spektru Ron Paul skutečně boduje, pak je to určitý nesouměrný a nesouměřitelný konglomerát, který pracovně nazývám „mladí a neklidní“. Nejde o žádnou urážku či ironii, ani podobnost s někdejším béčkovým seriálem, pouze o pomocný název, jehož užitím mohu nějak zařadit tuto nesourodou směs.
Paul je velkým hrdinou „internetové generace“. Při poněkud trestuhodném zjednodušení lze říci následující : Paulovi voliči jsou často mladší, nadstandartně zběhlí v užívání internetu a počítačových technologií (i z pohledu svých vrstevníků), mnohdy pracují v oboru IT, nebo povoláních s velkou mírou kreativity. Proto také kladou důraz na svůj individualismus, k hodnotám komunity se staví spíše odměřeně.
Leckdy projevují obecnou podezřívavost vůči okolnímu světu, určitá část jich je nakloněna konspiračním teoriím. (Ron Paul sám konspiračním teoretikem není).
K tomuto souboru je možné přiřadit i různé rebelující „vyděděnce“, ale i nadané „nerdy“.
Sociologicky jistě velmi zajímavé, ovšem nominaci rozhodně nezajišťující.
Tato skutečnost dostatečně vysvětluje Paulovu obrovskou podporu v internetovém prostředí. Pokud bych byl odkázán toliko na internet, musel bych dojít k závěru, že jasným favoritem na republikánskou nominaci je Ron Paul.
Opravdový stav věcí vypadá jinak.
Velkým překvapením v mých očích byla téměř naprostá absence charismatu osoby Rona Paula. Když jsem poprvé viděl jeho příspěvek v nominačních debatách, působil Paul značně suchopárně a prkenně.
V očích svých sympatizantů má Paul být vůdčím rebelem proti neokonskému proudu uvnitř republikánské strany a lídrem „obnovené pravice“. Paul však nemá Goldwaterův strhující tah na branku, Reaganovu noblesní velkolepost, ani Buchananovu kousavou bojovnost.
Vzbuzuje spíše dojem lékaře, který vám zrovna určuje diagnózu za častého používání latinských výrazů.
Ron Paul je bezesporu zajímavou a inspirativní osobností americké politiky. Dokáže „vyhmátnout“ důležité problémy a je schopen výstižných analýz. Umí dosáhnout úspěchu coby oblíbený lokální politik, který "hlídá naše daně", na federální úrovni však ztrácí i podporu "svých" Texasanů.
Představa, že by však tento muž změnil republikánskou stranu tak zásadním způsobem, jako Barry Goldwater v roce 1964 je hluboce iluzorní.
„Revoluce Rona Paula“ nepřijde. Zůstane uzavřena ve virtuálním světě internetu. Pojďme si zatipovat – Osobně soudím, že v blížících se republikánských primárkách Ron Paul neposbírá více než 5 procent republikánských hlasů a nevyhraje v žádném ze států Unie.
Z výše uvedených řádků jsou motivy mého odhadu zcela jasné