V reakci na úděsný masakr mladých lidí v Norsku, si Terje B. Englund, norský novinář působící v Praze, klade rétorickou otázku, zda pachatel masakru představuje osamělého patologického jedince, čili výjimku, nebo zda jde o extremistický výron sílícího antiislamismu v jeho zemi. Tvrdí, že premiér i jeho sociálnědemokratičtí předchůdci uplatňují pragmatickou toleranci a to ve společnosti, jež je otevřená vůči přistěhovalcům bez ohledu na náboženství nebo etnický původ – jediným požadavkem vlády je respekt k zákonům a liberální tradici. Odpovědí na krvavý pátek mu je výrok primátora z Osla: „přimkneme se k naší stotisícovce muslimů s ještě větší silou“, čili s ještě větší tolerancí (LN, 25.07).
Tady ovšem něco nehraje. Jak víme, útok masového vraha měl zcela jinou logiku. Zločinec nestřílel na muslimy, ale zaútočil na děti tradičního politického establishmentu, právě kvůli oné „pragmatické toleranci“ neomezeného přistěhovalectví a nepovažoval zřejmě ve své nepochybně dementní mysli stávající muslimskou komunitu za cíl své nenávisti. Englund dobře ví, že se stala v posledních volbách tradicionalistická, ekonomicky liberální a sociální Strana pokroku s 24% počtem voličů druhou největší stranou v zemi, hlavně proto, že chce zastavit další imigraci muslimů, kterých je ostatně v Norsku velice málo, pouhých 3,5% a že se takový trend objevuje v celé tradičně vůči cizincům velmi tolerantní a pohostinné Skandinávii, kde všude vyrostly silné strany „svobodných,“ odmítající státní doktrínu multikulturalismu. Jak je to možné, když s výjimkou Holandska, nepředstavují žádnou hrozbu?
Začneme- li od Adama, musíme přiznat, že xenofobie, čili podvědomá obava z cizinců, je u lidského druhu zcela přirozená, to teprve evropský politický liberální vývoj umožnil povýšit sousedskou snášenlivost nejen na politickou doktrínu, ale i na cizince. Novodobá doktrína liberalismu považuje společnost za heterogenní a uznává politický diskurs nejrůznějších zájmů a názorů právem za obohacující, protože smiřuje nejrůznější postoje, vytváří, řečeno s von Hayekem, spontánní řád, jehož se všichni svou spoluúčastí na vytvoření legitimní vlády podílejí. Ti, co prohráli, prohrávají jenom dočasně a mohou být k stávající společnosti loajální. Dnešní multikulturalismus se však stal agresivní ideologií namířenou proti tradiční společenské soudržnosti (a jak ukázaly úniky z anglického ministerstva vnitra, někdy může jít i o záměrnou snahu homogenní společnost rozlpžit), ale už samotným uznáním muslimské separace, výlučnosti a netolerance loajální společenský pluralismus přímo popírá. Ten předpokládá soudržnost, nikoli balkanizaci.
Není divu, že tak výjimečně tolerantní a sociálně solidární skandinávská společnost trpí nejvíc. Je kazateli multikulturní ideologie, jako je primátor z Osla, přímo urážena. Jí tak známý biblický příklad Abrahámovy smlouvy, jenž jako host v cizí zemi přísahá, že bude projevovat hostitelské zemi přízeň a vděčnost, je ideology bezbřehé univerzální tolerance porušen. Abychom považovali cizince za vlastní, jako považujeme za vlastní i své občany, které rovněž neznáme, musíme předpokládat společnou vzájemnost, nebo přinejmenším náboženskou neutralitu, jak to vidíme u čínských, vietnamských a indických přestěhovalců, s nimiž Západ žádný problém nemá.
Ideologická politika vytváří nátlak jakéhosi nadřazeného absolutního dobra, má dobré úmysly, které má z hlediska univerzální morálky každý jednoduše přijmout a necítí se zodpovědná za špatné vedlejší důsledky, nepočítá s nimi, ačkoli v nedokonalé společnosti nutně nastávají. Max Weber kdysi mluvil o „morálce“ záměru a slov, doprovázené nezodpovědností za nepředvídané a nezáměrné důsledky. Tolerance nemůže být univerzální vůči těm, kteří neuznávají hostitelskou společnost nebo se z ní vyřazují, může být jen podmíněně tolerantní, typickou takovou výjimkou z liberálního principu je totalitní nepřítel, a v tom mají xenofobní patrioté pravdu. Politika nesmí vyžadovat svatost. Multikulturalismus nezná Englundovu pragmatickou toleranci a citovaný výrok primátora je svou podstatou náboženský, antipolitický.
Stejně jako bezbřehá tolerance je bezbřehá i kazatelská arogance multikulturních politiků. To ona provokuje nenávist, protože útočí na zdravý rozum. Tvrdit, že nelze před islámskými přistěhovalci zavřít hranice, protože by šlo o diskriminaci, je nepochopitelné stejně jako představa, že velké množství zásadních „neobčanů“ nepovede k rozkladu společnosti. S islámským vpodstatě marginálním terorismem si západní společnost poradí, otevřené hranice ji zničí. Islámská civilizace neprošla evropským liberálním vývojem a nedokáže (zatím) oddělit víru od politiky, tak jako noví humanisté považují diktát multikulturalismu a univerzální lidská práva za politiku a nikoli za náboženství. Urážení rozumu provokuje nalomené charaktery k šílenství.
LN, 27. 07. 2011