Kdo se nemrská, není Evropan. Sebenenávist a zrada levicových intelektuálů
Obětní kozlové
Sebenenávist je stav, v němž člověk dlouho nevydrží a tak si časem potřebuje ze svého středu vyčlenit někoho, na něhož může příčiny své sebenenávisti svést, přenést na něho všechny svoje hříchy vyhnat ho do pouště jako obětního kozla. Tím se sebemrskačským evropským intelektuálům stala Amerika a Izrael. Vzdělaní Evropané s vysokým IQ začali (po vzoru Garaudyho) věřit dohadům, že 11. září provedli sami Američané s pomocí sionistického spiknutí. S vážnou tváří debatují, zda přílišná migrace, multikulturalismus, politická korektnost a globalismus nejsou dílem zlých globalizátorů usilujících o světovládu, nebo ďábelským talmudistickým spiknutím Židů jako věčných nepřátel civilizace. Tedy spiknutím každého jednotlivého Žida a všech čtrnácti milionů dohromady manipulujících a svými ďábelskými pařáty ohmatávajících celou šestimiliardovou planetu.
Téměř dvoutřetinovou většinou v názorových sondážích hlasuje Evropa pro Izrael jako největší nebezpečí světového míru, se Spojenými státy na druhém místě. Přizvukuje jim v tom hrstka sebenenávistných židovských intelektuálů jako Noam Chomsky, Harold Pinter a Norman Finkelstein, kteří zase tu vlastní sebenenávist potřebují ze sebe přenést na „pravicové“ židovské kozly, aby si u svých levicových přátel vysloužili nálepku Židů „hodných“ a „našich“.
Co ze svých hříchů na obětní kozly mohou západní levičáci a liberálové svést, to dokáží obhájit sobě i svým nepřátelům, které tolik milují. Západní civilizaci tak rozštěpují vedví. Sebe vidí jako tu část polepšenou. To všechno oni, my vás máme rádi, mějte nás rádi, odpusťte nám, pojďte k nám, učte nás, vládněte nám a nastolte mír v naší době. Pomozte nám zničit ty naše neposlušné, nekajícné, nezaslužující. A vadí-li vám naše svoboda, složíme vám ji k nohám. Ona ta naše svoboda a demokracie je jen jedna z mnoha možných kultur, jsme přece multikulturalisté, antinacionalisté, antipatrioti. Každá kultura má pro nás stejnou hodnotu. Kromě té naší, vyžilé, umírající. Všechny ty cizí jsou nám vítanější a dýchejme je plnými doušky.
Patří-li k vaší kultuře vraždit svoje vzdělané dcery za to, že se nechtějí vdát za negramotné bratrance z asijské vesnice, je to vaše právo. Dívenkám uřezávat klitoris a stydké pysky jakbysmet. Vyhazovat nám do povětří vlaky a autobusy – jen si poslužte. Vždyť je to všechno pořád jen procházka po zelené louce proti našim křižáckým válkám, inkvizici, genocidě domorodých Američanů, otrokářství a Osvětimi. Jsme pořád horší než vy, snažte se nám vyrovnat a předčit nás.
Naše zkomercializované svátky dávno ztratily smysl a ten, který měly, je nám protivný, slavme proto vaše. Ta naše kultura – bílá, rasistická a velkopanská – už je tak shnilá, že nám nestojí za to se jí zabývat. Nikdy vlastně za nic nestála. Vzdělávejme svoje děti místo ní ve všech ostatních kulturách. Nebo v žádné. Degradujme naše vzdělání, zneuctěme naše hrdiny, odstraňme naše národní symboly, zrušme svoje národy a nahraďme je prázdnou identitou čehosi abstraktně prázdného, panevropského, všude stejného, vykořeněného z národních tradic, přepisujícího naše dějiny k nepoznání. A při němž nezbude v paměti nic, nač bychom ze svých dějin a svých kultur mohli být hrdí a co by nám stálo za to bránit. Nic, čemu byste se vy mohli přizpůsobit, čemu byste se od nás mohli učit. Jediné, co nám zůstalo svaté, je povinnost odsvětit všechno, co kdysi svaté bylo a co by ještě dnes mohlo svatostí zavánět.
To vše i přesto, že nás Santayana varuje nepřestávat preferovat vlastní zemi před všemi ostatními, neboť „jsme děti a občané předtím, než se stáváme cestovateli nebo filozofy.“ A stejně jako je přirozené mít duši obalenou tělem, tak je i rodná země „druhým tělem, dalším obalujícím organismem, který definuje naši vůli a specifickým dědictvím duši posilujícím“.
Místo toho do privilegovaného stavu povyšujeme všechno, co je nám cizí a předáváme tomu „výsady, jaké kdysi mívala buržoazie, totiž bezuzdný egoismus a požitek ze sebeuspokojení“, píše francouzský spisovatel Pascal Bruckner. Necháváme je „hlasitě proklamovat svoje personality, pyšnit se tím, co jsou, vyžívat se v sebeoslavování, nevnímat na sobě žádné vady, nebrat na vědomí žádné výzvy, nepodléhat našim zákonům. Udělili jsme menšinám privilegia zakázaná většinovým třídám a národnostem. Pod záminkou oslavování ideje diverzity zároveň lidi separujeme a znerovňujeme tím, že někteří svou samotnou existencí požívají výhod zakázaných jiným“.
Kdo se nemrská, není Evropan. Proto se s návratem do Evropy i Češi, kteří nenesou žádnou historickou vinu za křižáctví, otrokářství, kolonialismus a genocidy, potřebují mrskat alespoň nějakými těmi skutečnými i domnělými zločiny na Němcích.
Z knihy Benjamin Kuras: Jak zabít civilizaci
