Kdypak OSN přijme nějakou rezoluci též na podporu Izraele…?
Ráno mě vzbudil telefon; volal kamarád z Izraele. Na cestě, po které jsme jeli nedávno do Ejlatu, byl 19. srpna spáchán dvojnásobný teroristický útok raketově poháněným granátem. Vyžádal si životy 7 Izraelců, z toho 6 civilistů. Zraněno bylo několik desítek lidí, včetně dvou dětí ve věku 4 a 7 let.
Jak připomíná web Eretz.cz, osmý Izraelec zemřel v boji s teroristy během večera. Při prvním útoku teroristická skupina zaútočila střelbou z automatických zbraní na autobus na silnici spojující leteckou základnu Ovdat a letiště Ovdat s Ejlatem. Zraněno bylo dalších 7 civilistů. Izrael již jako odplatu mezitím leteckým úderem zabil Abú Auáda Kamil a-Nejrabího, velitele Saladínových brigád, „vojenského křídla“ Výborů lidového odporu. Poté izraelské bezpilotní letadlo vyslalo raketu na auto, ve kterém sedělo 6 členů vedení organizace, která ten útok provedla a všichni byli zabiti.
Co na to OSN? Kdypak přijme rezoluci, odmítající útoky na Izrael? Zjistil jsem v tiskovém středisku v OSN v New Yorku, kde pracuje jako konzul izraelské mise při OSN můj známý z Jeruzaléma David Saraga. To ještě byl tiskovým mluvčím tenkrát ministra zahraničí Netanjahua. Ze 175 jejích rezolucí, které byly přijaty Radou bezpečnosti OSN před rokem 1990, jich bylo 97 zaměřeno proti.židovskému státu. Ze 690 rezolucí Valného shromáždění OSN, přijatých ve stejném období, jich proti Izraeli bylo cíleno celých 429… Závěr je zcela zřejmý – když si Izrael nechává vše líbit, je ticho po pěšině, sotva ale začne reagovat na své napadení atentáty či raketami, už je z toho halasný protiizraelský humbuk.
Přitom je velký paradox, že každý palestinský arabský terorista v izraelské věznici dostává měsíční plat od Palestinské autonomie. Teroristé, kteří spáchali nejodpornější zločiny – a proto dostali také nejdelší tresty – dostávají peněz nejvíce. Platy teroristů jsou vypláceny z tzv. „veřejného rozpočtu“ Palestinské správy, jehož objem činí okolo 3,5 procent celkového rozpočtu arabské autonomie. Palestinská správa získává peníze ze dvou hlavních zdrojů: USA platí okolo polovinu rozpočtu a zbytek pak členské státy Evropské unie.
Teď jen podle zpravodajského serveru Arutz Sheva příklad „utrpení lokálních Arabů, co si říkají Palestinci“. Ti, kteří dostali trest do 5 let vězení dostávají měsíčně 1.400 až 2.000 šekelů (přibližně 7.000 až 10.000 českých korun). Avšak teroristé, kteří si odpykávají trest 10 až 15 let už dostávají 6.000 šekelů (30.000 korun), ti, kdo dostali trest 15 až 20 let vězení, dostávají 10.000 šekelů (50.000 korun) a ti, kdo dostali od 20 do 30 let dostávají 12.000 šekelů (60.000 korun). Nejvyšší tresty přitom dostali lidé, kteří plánovali, řídili a účastnili se úmyslných sadistických masakrů civilních mužů, žen a dětí.
Mezitím nemocnice Joseftal v Ejlatu hlásí 26 zraněných z včerejšího útoku, kteří jsou v zařízení ošetřování. Z nich bylo již pět pacientů letecky přepraveno do nemocnice Soroka k pokročilejší léčbě. Podle bezpečnostních představitelů se zdá, že autobus byl napaden střelbou z egyptské strany hranice, ze Sinajského poloostrova. Navíc bylo nástražnou náloží poškozeno u bezpečnostního hraničního plotu izraelské vojenské vozidlo. Patrně to byla lasserem naváděná protitanková raketa z Pásma Gazy, která počátkem tohoto roku zabila 16letého izraelského chlapce při teroristickém útoku na školní autobus – „na vzdálenost okolo 1 míle, ne-li větší.“
Byl to další raketový útok na židovský stát. Celkem jich už z Pásma Gazy zamířilo na Izrael asi pět tisíc. Bez jakékoli rezoluce. Stačila by však jedna raketa na Brusel, Londýn nebo opět na Manhattan a svět by se nestačil divit těm opatřením. Po tom dnešním si možná mnozí dají pozor na jazyk a nebudou rakety Kassam a jiné střely přirovnávat k zábavní pyrotechnice.
Je evidentní, že tento útok byl vyprovokován údajnými nepokoji, které rozpoutali mladí Izraelci, demonstrující mj. mj. proti vysokým nájmům svých bytů. Jde o mládež, která vyrůstala v devadesátých letech, kdy v Izraeli nastal velký hospodářský růst díky masivnímu přistěhovalectví ze zemí bývalého Sovětského svazu i světové konjunktuře. Během prvních deseti let třetího tisíciletí vystudovali a cestovali po světě s pomocí slušně vydělávajících rodičů. Nyní zakládají rodiny a zjišťují, že životní styl, na který si zvykli, je pro ně nereálný. Jejich výdělky jsou sice dobré, ale nemohou si dovolit to, co jim poskytovali rodiče. Poznamenal izraelský premiér a předseda pravicového bloku Likud Benjamin „Bibi“ Netanjahu.
Jeli jsem po stejné silnici autobusem do Ejlatu. Přes Ashdod, Askelon a Beer Shevu... Také týden odpočinku se počítal. V autobuse byli též vojáci, ale rovněž důchodci s vnoučaty. Možná to právě ony děti nyní demonstrují za lepší život. Protestujícími jsou mladí lidé z rodin, jež zpravidla volily středolevou Stranu práce (Avoda) nebo sionistickou sociálně demokratickou stranu Merec. Nyní hlasují buď pro stranu Kadima nebo téměř zaniklou Merec. „Jsou to pomýlení Izraelci. Neví, nebo nechtějí vědět, jak jsme skromně museli před půl stoletím dobrovolně źít v kibucech my, bez výplat, jen s kapesným, kollem 1500 šekelů. Z něho jsme si museli našetřit na auto i na cestu do zahraničí. A nebýt kibuců a kibucníků, neměli by ani oni dnes spokojený život, přesto si na něj stěžují…“ řekl mi kamarád z kibucu Hachotrim.
A dodal, že snad nikde na světě není předpis jako v Izraeli, že každý byt musí mít kryt, resp. pokoj s půlmetrovými stěnami z betonu, klimatizaci s filtrem proti bojovým plynům a dveře z pěticentimetrového železného pancéře. A to též něco stojí, navíc každý dům dnes v Izraeli stavěný musí mít na střeše sluneční kolektory...
Možná by si protestující mládež měla ověřit historické materiály, aby věděla, jak těžce se sionistům při získávání nezávislosti žilo… Během prvních dvou týdnů po hlasování v New Yorku zabili arabští teroristé osmdesát židovských obyvatel, rabovali jejich obchody, útočili na židovské autobusy. To vše už v prosinci 1947… Následně byl napaden autobus, v němž zahynula patoložka Nehama Cohenová z Hadassy, když se vracela z noční služby. Byla to první z 6000 židovských obětí, které byly zabity během války. Jedno procento židovského obyvatelstva Palestiny.
Mezi sedmi Židy, zabitými 27. prosince Araby v soutěsce Brána údolí, byl i v Německu narozený Hans Beyth, jenž právě dokončil přípravy pro zajištění péče o 20 tisíc mladých lidí z Evropy, kteří přežili holocaust. Přesto Židovská národní rada vydala prohlášení k Arabům: „Vyžeňte ty z vás, kteří si přejí prolévat krev, a přijměte ruku, jež je vám námi nabízena k bratrství a míru…“ Bez odezvy. A tak zatímco Židé bojovali s Araby, britské jednotky, jež měly nad Blízkým východem mandát, jen nečinně přihlížely…
" U Západní zdi mi říkal jeden mladý ortodoxní Žid; vy za nás budete umírat a my se za vás budeme modlit. A za to jednou přijde Mesiáš. Namíchl mě, tak jsem mu řekl, že Mesiáš už dávno přišel před třiašedesáti roky. Byli jsme to my, co vybojovali samostatnost pro Izrael..." rozčílil se Peter Bachrach z Haify, co bojovat až do svých padesáti v pěti izraelsko-arabských konfliktech...
Čtěte také:
Izrael: Fénix z popela
Izrael mal narodeniny
Izrael - „největší hrozba světového míru“