Mediální koncern Bakala – Havel a "historické" pohádky Ondřeje Lišky
Jestli něco opravdu nemám rád, pak tedy situace, nutící mne dělat věci, které bych nejradši nechal plavat. Jednu z nich představuje mediální humbuk okolo ministerského úředníka Ladislava Bátory. Původně jsem nechtěl „bátoriadě“ věnovat jedinou čárku či jedinou sekundu mého času.
Osobně soudím, že každý průměrně inteligentní foxteriér by měl být schopen rozeznat, že štvanice na Bátoru je v prvé řadě cirkus, v němž vůbec nejde o ústřední postavu celé pseudoaféry.
TOP 09 si prostřednictvím nátlaku na ministra Dobeše jednak zkoušela sílu svého potenciálu uvnitř rozklížené koalice, přičemž rovněž zahájila první kolo střetu o podobu české pravice (a „pravice“) v blízké budoucnosti. Přes Bátoru se střílelo na Klause. Vzhledem k tomu, že většina politologů dává potenciálnímu politickému subjektu pod Klausovým vedením slušné šance, muselo vedení TOP 09 na tento podnět reagovat.
Potápějící se ODS ztrácí preference a utápí se ve vnitřních sporech, (ne) řešených stěží viditelným předsedou, takže je docela možné, že boj o pravicovému smýšlení nakloněného voliče budou v blízké budoucnosti relevantně svádět dvě formace – „pravostředová“ TOPka a více či méně konzervativně laděná „KNP 13“ (Klausova naštvaná pravice 2013).
S tím souvisí i horečná snaha zaměstnanců takřečeného mediálního koncernu Bakala – Havel (Česká televize, Hospodářské noviny, Respekt...), kteří agilně přispěchali TOP 09 na pomoc.
Stranou přirozeně nemohli zůstat ani Zelení, zoufalé hledající téma, které by je po odchodu z poslanecké sněmovny mohlo znovu dostat na televizní obrazovky. V případě Bátory si navíc mohli plivnout na konzervativně smýšlejícího člověka, což si rudozelení přívrženci pouličních kraválů nemohli nechat ujít.
Takže nic zajímavého, co by vyžadovalo moji zvýšenou pozornost, či dokonce aktivitu.
Dnes večer jsem si však přečetl prohlášení Ondřeje Lišky, které osobně přednesl na demonstraci za odvolání Ladislava Bátory. Obsahuje závažné věty, na které je nutné reagovat.
Liška obecně přirovnává Bátoru, Hrad a iniciativu DOST k jakési druhorepublikové vládnoucí garnituře a používá k tomu překroucených či vyloženě nepravdivých tvrzení.
Liška se vyhranil kupříkladu proti občanskému sdružení Národní myšlenka, které uděluje za politicky korektní či vůči EU servilní projevy veřejně činných osob takzvanou Cenu Emanuela Moravce.
Přirozeně, tato cena není výrazem obdivu. Ztělesňuje nesouhlas a pohrdání těmi, kteří v očích Národní myšlenky projevují přílišnou devótnost vůči „kosmopolitním“ koncepcím. Jméno Emanuela Moravce zde symbolizuje právě onu prodejnost a nedůstojnost.
Liška ovšem smysl ceny naprosto překroutil a vyložil její udílení tak, jako by Národní myšlenka Moravcovy bezesporu odporné vize sdílela. Nabízí se otázka, zda tak předseda Strany Zelených učinil z neznalosti nebo záměrně.
Rovněž ono spojování Národní myšlenky s podporou druhorepublikového Česko – Slovenska představuje naprostou nehoráznost.
Současná Národní myšlenka totiž navazuje na stejnojmennou předchůdkyni, která vznikla roku 1923 mezi mladými členy Československé národní demokracie. Jednalo se o konzervativně nacionalistickou skupinu v níž dominovali zejména pozdější poslanci Ladislav Rašín a Vlastimil Klíma. Národní myšlenka fašismus odmítala a proti nacismu vedla odhodlaný zápas. Byl to právě nacionalista Ladislav Rašín, kdo v čele Výboru na obranu republiky žádal prezidenta Beneše, aby nepřijímal mnichovský diktát a trval na ozbrojené obraně před hrozícím útokem.
A jaký byl vztah Národní myšlenky ke druhé republice? Patřila k jejím nejrozhodnějším odpůrcům a kritizovala ji právě z nacionalistických pozic. Konzervativním nacionalistům okolo Národní myšlenky nejvíce vadila podřízenost druhorepublikové garnitury vůči Německu a rezignace na vlastní zahraniční politiku.
Sám Ladislav Rašín pronesl ve druhorepublikovém parlamentu vynikající řeč, která bývá považována za brilantní vlasteneckou kritiku druhorepublikových poměrů.
Docent Jan Rataj, zabývající se obdobím druhé republiky, popisuje koncepci Národní myšlenky následovně : „Tradiční český nacionalismus bez rasových projevů, suverénní čs. státnost, občanské svobody, autonomii kulturní tvorby…Za liberální demokracie patřily (osoby okolo Národní myšlenky – pozn. MS) k rozhodným odpůrcům Hradu. Tito politici však nebyli sto strávit germanofilské deformace českého nacionalismu za druhé republiky, její vazalizaci i pokračující rozpad československé státnosti.“
Z těchto důvodů byla Národní myšlenka v únoru 1939 druhorepublikovými úřady zakázána.
Během okupace pak většina osob z okruhu Národní myšlenky působila v odboji, za což nemálo z nich (včetně samotného Rašína) zaplatilo životem.
Pan Liška se přesto nestydí vydávat odkaz Národní myšlenky za „druhorepublikový“.
Je s podivem, že Liška – vzděláním politolog – nemá o těchto záležitostech ani potuchy. Na politologii v Brně buď nevyučují českou politickou historii, nebo na ni zelený revolucionář pro studium Adorna, Marcuse či Marxe nenašel dostatek času.
Současnou Národní myšlenku, Bátoru a další struktury podobného zaměření tak můžeme považovat spíše za pokračovatele prvorepublikových konzervativních nacionalistů, než za druhorepublikové protokolaboranty či fašisty.
Samozřejmě, některé prvky jejich programatiky jsou zde v porovnání s původní Národní myšlenkou navíc (například silnější vliv katolictví), to z nich ale fašisty nedělá.
Samotného Ladislava Bátoru znám velmi zběžně a povrchně. Přes facebook, krátké působení ve Straně svobodných občanů a samozřejmě podle četby jeho článků, které publikoval v dnes již zaniklém časopise 51 PRO.
V žádném z jeho projevů jsem však nezaznamenal NIC fašistického či nacistického.
Bátora mne zaujal tím, patří k příznivcům amerického konzervativce Pata Buchanana a četl téměř všechny jeho knihy. Tato věc nás spojovala, takže jsme si vyměnili několik mailů s „buchananovskou“ tématikou, většinou odkazů na články a překlady.
Pan Bátora mi při mailové korespondenci nenabízel hnědou nebo černou košili, ani se mnou neplánoval přepad židenických kasáren…
Stejně tak nevím, zda můžeme označovat za rasistu člověka, který hovoří o neskrývaném obdivu ke „žluté rase“. V této souvislosti považuji za vhodné upozornit na Bátorovu odbornou práci o genocidě ve Rwandě, napsanou se sympatiemi k obětem tohoto brutálního vraždění.
Ať se na mne nikdo nezlobí, ale takto skutečně nevypadá profil rasisty.
Pan Liška má – stejně jako každý jiný – právo s Bátorou nesouhlasit a demonstrovat proti němu. Nikdo mu ho nebere. Dokonce ani sám pan Bátora, který přišel Liškově zelené legii zamávat z okna.
Liška však překrucuje či zamlžuje historická fakta a používá podpásových úderů. To je nefér, nízké a zbabělé.
Čtěte také:
Bátora: Havel je zosobněním pokrytectví a licoměrnosti