Tzv. nezávislí filmaři jsou až příliš závislí. Nejen na grantech EU...
V souvislosti s neschválením zákona o kinematografii se vyrojily naprosto neuvěřitelně směšné výroky ze strany filmových producentů, vyvrcholené uzavřením propagačního stánku v Cannes. Je přitom zřejmé, že se v žádném případě nejedná o konec českého filmu, jak se dokonce někdo snaží naznačovat. Spíše se jedná o úpadek mravů v podobě nechutného vydírání, které není ničím jiným, než podnikatelským rent-seekingem známým z mnoha dalších oborů.
Rozeberme si ale otázku finanční podpory filmu, kultury či umění ze strany státu trochu zeširoka. Bohužel se tyto otázky v naší zemi, kde je za „umělce“ či „kulturní osobnost“ považován pomalu každý absolvent státně-protekčních „uměleckých“ škol, nepovažují za dostatečně korektní a ze strany státem odkojených „umělců“ patřičně patolízalské. Což jen vypovídá o tom, že současným největším zlem pro umění, kulturu a potažmo film není nedostatek podpory ze strany státu, ale naopak státní „kulturní“ intervence samy o sobě.
Opravdové umělecké skvosty ve světové historii nikdy žádnou státní podporu nepotřebovaly a dokonce často vznikaly státu navzdory. Umělecké dílo musí být vždy cílem samo o sobě a nikoli nástrojem jakéhosi „uměleckého“ primadonství! Umění tedy není primárně jakýkoliv produkt absolventa státem akreditovaného pracoviště. Skutečný umělec se prosadí natruc každému. Jakákoliv tvůrčí závislost na státu znamená pokaždé jistou dávku plíživé cenzury a popření vlastní nezávislosti. V nejextrémnějších případech známých z historie se takový „umělec“ stává loutkou v rukou různých ministerstev pro propagandu a informace.
Právě na současných sporech o „podporu českému filmu“ je nejzajímavější to, že se naprosto vytrácí obsah pojmu umění. Filmoví producenti přitom říkají, že podnikání v kinematografii či tzv. „filmová kultura“ je jaksi něčím víc a jdou dokonce tak daleko, že se uchylují k naprostým absurdnostem typu „podpory“ národní a dokonce i nadnárodní identity. V tomto případě se ovšem producenti dopouštějí něčeho naprosto neomluvitelného. Chtějí ze zákona povýšit a zvýhodnit svojí údajně “evropskou identitu podporující činnost“ vůči ostatnímu podnikání či jiným nepodnikatelským činnostem. Jedná se o formu jistého neopodstatněného kulturního elitářství, jehož cílem je ekonomicky a společensky parazitovat.
Velmi ubohé jsou též nářky „filmařské elity“ nad tím, že má česká kinematografie dlouhodobě jeden z nejhorších systémů státní podpory v Evropě. K tomu snad jediné: ještě že tak. Nejlépe, kdyby skončila i ta co existuje dnes. Je zajímavé, že pokud dojdou etické argumenty, začne se vždy při obhajobě používat nějaká forma mezinárodního srovnávání. Analogicky podobná je například situace u obhajoby investičních pobídek pro „vyvolené“ investory, kdy někteří poukazují, že když je mají všude kolem, tak „my“ je též musíme mít… Když všude v Evropě podporuje stát film tak „my“ též musíme… Potíž je právě v tom magickém „my“. Jde o neskrývanou snahu prosadit jisté elitářské a ekonomické zájmy za zájmy „společenské“. A to bez ohledu na to, že je to v přímém rozporu s principy přirozené spravedlnosti, jelikož tento způsob přerozdělování je hrou s nulovým součtem, kde někdo bude vždy poškozený.
Na závěr by bylo dobré říci, že státní podpora filmu, je vždy jen prvním krokem k něčemu ještě více zrůdnějšímu. A tím jsou diskriminující kvóty pro filmy dle původu a tvůrců, které v dnešní Evropě už v nějaké formě existují. Jsou to jednoznačně spojené nádoby. Státem dotovaný film má vždy nálepku té na komerčním úspěchu „nezávislé“, tvorby, které je ještě zapotřebí vyšlapat cestičku za pomoci kvót. Jedno zde ale až moc nesedí. Ta údajná tvůrčí „nezávislost“ je na něčem až příliš závislá…