Nejeden národ je obohacen rodinnou dynastií zdatných kumštýřů. V Čechách to jsou generace Hrušínských, v Anglii Redgraveové, v Americe Fondové. V českém případě pověst rodiny nehyzdí typy fanatiků, potrhlíků, skálopevných bolševiků typu nedávno zesnulé soudružky Švorcové, tak jak se dosud permanentně projevuje talentovaná umělkyně Vanessa Redgrave, revoluční marxistka, leninistka, spíš i trockistka, též obhájkyně palestinských muslimských požadavků do roztrhání.

V jejím nekompromisním antiamerikanismu si s ní výtečně rozumí americká Jane Fondová, obě spolu například zazářily ve výtečném filmu Julia (1977), tato Jane v roli americké spisovatelky a celoživotní stalinistky Lillian Hellmanové.

Hvězda Fondová vyrostla v nepříliš harmonickém rodinném prostředí. Její slavný otec Henry byl příliš náročný a odtažitý, její matka se úspěšně zaobírala sebevraždou. V pořadí druhým z jejích mnohých manželů se stal bouřlivák revolucionář Tom Hayden, který povýšil do role zákonodárce v Kalifornii. V ní například naštěstí ne dost úspěšně prosazoval politicky ultrakorektní vylepšování Affirmative Action, oné údajně kladné, pozitivní iniciativy zvýhodňování černošské menšiny nejen kvotami pro přijetí na studia a do zaměstnání, ale i kvotami záruky dosažených výsledků. Nejen tedy garantovaný počet přijatých uchazečů na studium nukleární fyziky, ale i záruka počtu úspěšných absolventů s doktorátem, ber kde ber. Tento reformátor svou hollywoodskou manželskou celebritu ponižováním údajně trýznil a úspěšně utrácel její značné jmění.

Čtěte také:

Její emotional downfall ("citový propad") ji vedl k přerušení umělecké kariéry a k provdání za mediálního magnáta Ted Turnera. Tolik a daleko víc se lze dozvědět z právě (srpen 2011) vydané knihy "Jane Fonda : The Private Life of a Public Woman".

Napsala ji Patricia Bosworth, úspěšná žurnalistka, též autorka biografií velikánů jako Montgomery Clift a Marlon Brando.

- - -

Přemnohé jsme se dozvídali o počínání této bojovnice za světový mír podle sovětského vzoru. V době války ve Vietnamu se zvlášť vyznamenávala. S delegací oněch "mírových aktivistů" několikrát přiletěla do Hanoje k vděčným hostitelům. Fotografům ze světových medií pozovala u protileteckých baterií připravených zasáhnout americké vzdušné piráty. O sestřelených zajatých Američanech se zásadně vyjadřovala jako o válečných zločincích.

Ti se tam snažili přežít hrůzy věznice, sarkasticky pojmenované na Hanoi Hilton. Pilot Jerry Driscoll po letech vypovídal, jak ho vytáhli ze smrduté kobky, očistili, nakrmili a dostal rozkaz ujistit delegaci mírových aktivistů, vedených slavnou Fondovou, jakého náramně humánního zacházení se mu dostává. Jenže on jí plivl do tváře, za což byl dokonale zmlácen. V bezvědomí ho odtáhli, podařilo se mu však přežít, byť s permanentními následky.

Plukovníka Larryho Carrigana, v té době již šest roků zajatého, si rovněž vybrali na potěmkiniádu ujišťovat delegaci o ohleduplném zacházení. Carrigan v nestřeženém okamžiku podstrčil Fondové papírek se jmény zajatců, o kterých jejich rodiny neměly zprávu, zda kdo žije. Slavná herečka ale informaci nedoručila rodinám, ale veliteli věznice, s výsledkem krutého tělesného potrestání, které Carrigan sice přežil, ale tři jiní zajatci nepřežili.

Denunciantky se v Americe ovšem nikdo nedotkl, nic alespoň trošku nepříjemného ji nepostihlo. Naopak. Barbara Walterová, velmi významná televizní celebita , dokonce prosadila její jmenování mezi 100 nejvlivnějších, nejznamenitějších žen století.

Nikterak jí neublížily i jiné její akivity. Značně mě například zaujalo horování této multimilionářky pro komunistickou nirvánu. Svým posluchačům, zejména z řad mládeže, opakovaně zdůrazňovala: "Kdybyste doopravdy věděli, co to je komunismus, na kolenou byste se ho dožadovali."

Janička k zulíbání.

- - -

Autorka biografka Bosworth cituje lifelong lament ("celoživotní naříkání, bědování") slavné bojovnice za světový mír, že spíš z nedostatku příležitosti než dychtivosti se nepomilovala s kubánským revolucionářem, v Argentině narozeným lékařem Ernestem "Che" Guevarou. Pro kýženou nerealizovanou aktivitu použila slovo FUCK, v americké mluvě svou početností dosahující popularity českého vole, vole či do prdele. Jenže z mravnostních důvodů v tamějších mediích ono slovo je tabu a tudíž je vytečkováno f.. tak, jakoby v českém prostředí v prudérnější podobě se tytéž radovánky naznačovaly písmeny šu.. a případně razantnějším mr..

Ovšem žena s velikánskou zkušeností s amorozním počínáním by si ale s veleslavným revolucionářem příliš nepochutnala. V tomto smyslu se v textu s názvem "Jane Fonda's Crush ("dychtění, posedlost") on Che Guevara" (Townhall.com, 7.9.2011) vyjádřil výtečně informovaný publicista Humberto Fontova, autor čtyř knih včetně jedné s dlouhým titulem "Exposing the Real Che Guevara and the Useful Idiots Who Idolize Him and Fidel, Hollywood's Favorite Tyrant." Citován je Carlos Figueroa, Guevarův přítel z mládí v Alta Gracia, Argentina: "Když jsem tam býval na návštěvě a my pak pojedli v rodinné jídelně a objevila se chudinka služka, okamžitě ji chňapl a na jídelním stole ji znásilnil, po výkonání ji odhodil, načež se pokračovalo s konzumpcí započatého oběda, jako by se nic nestalo. Říkal jsem mu, že je El Gallo." Španělské to slovo pro kohouta, ale v latinsko-americkém porozumění synonym pro příliš kvapného sprintéra, postiženého nikoliv neobvyklou nepříjemností ejaculation praecox. Na touž kohoutí spěšnost tohoto idola si v Mexiku stěžovala kubánská exulantka Berta Gonzales.

Každopádně, tento Ernesto stejně jako Fidel se stali miláčky v nóbl pokrokových kruzích feministek v Hollywoodu, na Manhattanu, v Georgetownu (Washington, D.C.) a převelice též na evropském kontinentě. "Kubánská revoluce byla nejen velmi úspěšná, ale stala se i příkladem pro celý svět!" nadšením se takto rozplývala Simone De Beauvoir. Její celoživotní partner Jean Paul Sartre se jí vyrovnával svou glorifikací Guevary: definoval ho jako "perfektního muže naší éry".

Tento feministkami tolik opěvovaný režim věznil 35 150 žen pro všelijaká politická provinění. Některé z nich okoušely takové slasti dvakrát tak dlouhou dobu, než co Alexander Solženicyn strávil v sovětském gulagu. Vědkyně Maida Donate-Armada, autorka studie z roku 1998, s použitím oficiálních kubánských zdrojů zjistila, že v porovnání s předrevoluční dobou za Castra se počet sebevražd žen ztrojnásobil. Výzkumný Cuban Project pod vedením Marie Werlau dokumentoval výkon popravčí čety, zastřelení jedenácti žen. Dalších 219 žen zemřelo následkem surového zacházení. Podmínky popisovala bývalá politická vězeňkyně Maritza Lugo: "Trestní cely v rozsahu jednoho krát dva metrů, v zemi záchodová díra, z níž vylézali šváby a krysy, zejména za chladného počasí, dostat se k teplu našich těl , do nichž nás často kously. Počet sebevražd mezi ženskými vězeňkyněmi byl velmi vysoký."

Vězeňkyně Polita Grau: "Když na nás ženské dozorkyně nestačily, zavolaly muže a ti se pustili do brutálního mlácení. Viděla jsem mladičká děvčata s přeráženými kostmi, s krvácením z úst."

Přeživší Ezperanza Pena , nyní v exilu: "Pamatuji se na Teresitu na podlaze se zlomenými žebry. Na Glady a její obě zlomené ruce. Doris měla obličej natolik zmlácený a krvácející, že když se snažila napít vody, tak jí vytékala z natržených tváří."

Manuela Calvo, nyní rovněž exulantka: "V Den matek jsme měly povolené návštěvy. A jak se naše matky, synové a dcery dívaly, dozorci se do nás pustili s gumovými hadicemi, zapnuli hadice pod vysokým tlakem, že příval vody nás smetl k zemi, my se bezmocně kutálely, hlídači se smáli a naše rodiny musely bezmocně přihlížet."

Nepřihlížely ovšem politicky korektní feministky a správně pokrokové mediální zdroje. Například Washington Post komentovaly smrt Vilmy Espin, manželky Raula Castra, jejím velebením, jaká že to byla šampionka ženských práv, jejich podstatného zlepšení v prostředí s tradicí machismo.

Po komentářích naší Hanoi Jane Fondové na taková témata jsem nepídil, ač její názor na příliš spěšné milostné výkony jí nedosažitelného, permanentně zesnulého revolucionáře Ernesta G. by nemusely postrádat na zajímavosti.

Neoficiální stránky Oty Ulče